Adam Plachetka, operní pěvec

Nezná nikoho z operních kolegů, kdo by na „správný“ hlas pil syrová vejce. Jemu před zpíváním dříve vadilo mléko nebo káva. Kávu proto přestal pít, a teď mu nevadí. Zato oříšky mu nedělají dobře … Víte, že před pandemií „uzavíral“ Metropolitní operu? Že nemá rád změny, ale nevadí mu čas od času improvizovat? Že ve své knize To je klasika!, kde se svým letitým kamarádem vede nevážný rozhovor o vážné hudbě, odhaluje i tajemství Vesmíru? Kdo? Operní pěvec ADAM PLACHETKA. 

Adame, rozlišují se dva druhy basbarytonů, vy osobně se považujete spíše za lyrický nebo dramatický?

Jsem někde mezi. Blíž k lyrickému, ale pomalu zrající k více dramatu. Obor se s věkem mění a předpokládám, že za pár let budu zase o něco dál.

Pěvec, který má basbarytonový rozsah, v operách zpívá nejen barytonové, ale i čistě basové party či role. Je to i váš případ?

Je to spíš tak, že basbaryton je meziobor a každý má přesah trochu dál na jednu stranu. Já jsem na začátku měl blíž k basu, teď si naopak troufám výš do barytonu. S věkem, nastudovaným repertoárem a odzpívanými představeními člověk většinou získá jistotu ve vyšší poloze a zvládne v ní trávit více času. (smích)

Jak byste jednou jedinou větou přesvědčil kohokoli, aby si koupil vaši „novinku“: To je klasika aneb Nevážné rozmluvy o vážné hudbě?

Je zajímavá! Případně: Na straně 42 najdete tajemství Vesmíru!

Současná doba je pro vás – umělce lidově řečeno tak trochu „na palici“, bohužel. K jaké z oper byste vy sám přirovnal současnou, téměř celosvětovou situaci?

Haha! Tak to jste mě dostal! Asi bych těžko hledal. Podle názvu možná poslední díl Baumarchaisovy trilogie o Figarovi s podtitulem Bláznivý den. Případně nějaká minimalistická dadaistická opera.

Pravidelně hostujete v newyorské Metropolitní opeře. Kdy naposledy jste stál na této scéně?

Zavíral jsem ji před pandemií. Letěl jsem tam po svých představeních Figarovy svatby ještě na záskok v opeře Così fan tutte. Nakonec se ukázalo, že moje představení bylo poslední, které se před více než roční uzavírkou odehrálo.

Coby umělec, myslím, dokážete odhadnout vřelost diváků na základě reakcí a potlesků. Řekl byste, že jsou v tomto ohledu vřelejší Češi, Američané nebo Slováci?

Řekl bych, že Evropané celkově bývají opery znalejší a uměřenější v projevování emocí. Američani vám často řeknou, že jsou na opeře poprvé, ale skandují jako na hokeji. (smích)

Rád „boříte“ tabu a zavedené tendence? Máte rád změny a věci „jinak“? 

Ne. Jak mě na horoskopy neužije, tak na mě stoprocentně platí, že býci prý mají rádi rituály a zaběhnuté pořádky. Nevadí mi improvizovat a sem tam vyzkoušet něco nového, ale když kostra funguje konzistentně, jsem nejspokojenější.

Když se vrátím k podtitulu vaší knihy, tak de facto nevážně se dá brát i váš koncert Bez mantinelů v O2 aréně. Vy sám jste o tomto svém nezvyklém počinu řekl, že chcete takto: „Představit klasickou hudbu, co za to stojí, divákům, kteří ji neznají a zdráhají se navštívit čistě vážný koncert“. Vyšel vám onen záměr podle vašich původních představ?

Troufnu si tvrdit, že záměr vyšel beze zbytku a dostal jsem spoustu reakcí v duchu, že se divákům koncert líbil a, ač si na klasiku zatím netroufali, už mají koupené lístky na nějaký koncert, nebo do divadla. Bohužel pak ale přišla pandemie a všechny plánované koncerty se zrušily. Vypadá to tedy, že budeme muset osvětu někdy zopakovat.

S ohledem na skutečnost, jak působíte, při vší úctě, cítíte se být více operní pěvec nebo showman, který je ochoten udělat „cokoli,“ aby byla opera oblíbenějším uměleckým žánrem?

Cítím se v první řadě operním pěvcem, co se snaží dělat svoji profesi pořádně na sto procent a kvalitně po všech stránkách. Zároveň ale myslím, že je potřeba lidem, co nemají s klasikou zkušenost, operu přístupnou formou představovat. Část z nich si k ní cestu stejně nenajde, ale někteří ano a to beru jako úspěch a poslání.

knihu zakoupíte na: www.BOOKTOOK.cz nebo www.LUXOR.cz 

Text: Lubomír Nečas, dipl. um., MBA  Foto: Euromedia Group, AUF/photos-desing: www.STYLEnew.cz