Adame, rozlišují se dva druhy basbarytonů, vy osobně se považujete spíše za lyrický nebo dramatický?
Jsem někde mezi. Blíž k lyrickému, ale pomalu zrající k více dramatu. Obor se s věkem mění a předpokládám, že za pár let budu zase o něco dál.
Pěvec, který má basbarytonový rozsah, v operách zpívá nejen barytonové, ale i čistě basové party či role. Je to i váš případ?
Je to spíš tak, že basbaryton je meziobor a každý má přesah trochu dál na jednu stranu. Já jsem na začátku měl blíž k basu, teď si naopak troufám výš do barytonu. S věkem, nastudovaným repertoárem a odzpívanými představeními člověk většinou získá jistotu ve vyšší poloze a zvládne v ní trávit více času. (smích)
Jak byste jednou jedinou větou přesvědčil kohokoli, aby si koupil vaši „novinku“: To je klasika aneb Nevážné rozmluvy o vážné hudbě?
Je zajímavá! Případně: Na straně 42 najdete tajemství Vesmíru!
Současná doba je pro vás – umělce lidově řečeno tak trochu „na palici“, bohužel. K jaké z oper byste vy sám přirovnal současnou, téměř celosvětovou situaci?
Haha! Tak to jste mě dostal! Asi bych těžko hledal. Podle názvu možná poslední díl Baumarchaisovy trilogie o Figarovi s podtitulem Bláznivý den. Případně nějaká minimalistická dadaistická opera.
Pravidelně hostujete v newyorské Metropolitní opeře. Kdy naposledy jste stál na této scéně?
Zavíral jsem ji před pandemií. Letěl jsem tam po svých představeních Figarovy svatby ještě na záskok v opeře Così fan tutte. Nakonec se ukázalo, že moje představení bylo poslední, které se před více než roční uzavírkou odehrálo.
Coby umělec, myslím, dokážete odhadnout vřelost diváků na základě reakcí a potlesků. Řekl byste, že jsou v tomto ohledu vřelejší Češi, Američané nebo Slováci?
Řekl bych, že Evropané celkově bývají opery znalejší a uměřenější v projevování emocí. Američani vám často řeknou, že jsou na opeře poprvé, ale skandují jako na hokeji. (smích)
Rád „boříte“ tabu a zavedené tendence? Máte rád změny a věci „jinak“?
Ne. Jak mě na horoskopy neužije, tak na mě stoprocentně platí, že býci prý mají rádi rituály a zaběhnuté pořádky. Nevadí mi improvizovat a sem tam vyzkoušet něco nového, ale když kostra funguje konzistentně, jsem nejspokojenější.
Když se vrátím k podtitulu vaší knihy, tak de facto nevážně se dá brát i váš koncert Bez mantinelů v O2 aréně. Vy sám jste o tomto svém nezvyklém počinu řekl, že chcete takto: „Představit klasickou hudbu, co za to stojí, divákům, kteří ji neznají a zdráhají se navštívit čistě vážný koncert“. Vyšel vám onen záměr podle vašich původních představ?
Troufnu si tvrdit, že záměr vyšel beze zbytku a dostal jsem spoustu reakcí v duchu, že se divákům koncert líbil a, ač si na klasiku zatím netroufali, už mají koupené lístky na nějaký koncert, nebo do divadla. Bohužel pak ale přišla pandemie a všechny plánované koncerty se zrušily. Vypadá to tedy, že budeme muset osvětu někdy zopakovat.
S ohledem na skutečnost, jak působíte, při vší úctě, cítíte se být více operní pěvec nebo showman, který je ochoten udělat „cokoli,“ aby byla opera oblíbenějším uměleckým žánrem?
Cítím se v první řadě operním pěvcem, co se snaží dělat svoji profesi pořádně na sto procent a kvalitně po všech stránkách. Zároveň ale myslím, že je potřeba lidem, co nemají s klasikou zkušenost, operu přístupnou formou představovat. Část z nich si k ní cestu stejně nenajde, ale někteří ano a to beru jako úspěch a poslání.
Text: Lubomír Nečas, dipl. um., MBA Foto: Euromedia Group, AUF/photos-desing: www.STYLEnew.cz