ANDĚL, KTERÝ SE VRÁTIL DOMŮ ...

Když v pátek 20. prosince telefonovala svému dlouholetému příteli, panu Janu Kačerovi, aby se s ním rozloučila, zeptal se jí, co tady bez ní budeme dělat?! „Byla posledním spravedlivým, všechno nesla s noblesou. Snažila se svým životem všude kolem sebe dělat dobro.“ – pronesla k jejímu skonu její dlouholetá kamarádka, zpěvačka Marta Kubišová …

… a mně najednou všechno došlo. Na Boží hod! Nic, ale opravdu NIC není, nebyla a nebude náhoda. Poprvé jsem se s paní Táňou Fischerovou osobně setkal při přímém TV přenosu jednoho z pravidelné série Adventních koncertů, které s Martou Kubišovou a Janem Kačerem moderovala. Zpíval jsem písničku Mariky Gombitové, ke které jsem si napsal text s názvem SETKÁNÍ S ANDĚLEM. To jsme se s paní Táňou viděli poprvé. K dalšímu, druhému setkání pak došlo před sedmi lety, kdy jsem ji požádal o titulní rozhovor pro týdeník VLASTA. Měl titulek: JEN MÁLOKDY SE NADE MNOU OTEVŘE NEBE (v původní verzi jej vkládáme na závěr tohoto materiálu). Od té doby jsme se už osobně nepotkali, ale to nevadí, protože jsme o sobě věděli. Pravidelně, rok co rok, jsme si prostřednictvím telefonů přáli k narozeninám, k nejkrásnějším svátkům v roce a navzájem si prostřednictvím SMS vyměňovali přání HODNĚ ZDRAVÍ ke každému příchozímu, novému roku. Letos ale bylo všechno jinak. Na Štědrý den jsem byl totiž v práci a ty, kterým pravidelně volám, aby byly jejich svátky prožité v klidu a pokoji, jsem si „odložil“ až na dnešní den. Na Boží hod vánoční. Na 25. prosince 2019. Tentokrát mne ale paní Táňa „předběhla“… Letos jsem její telefonní číslo už nestačil vytočit, protože mne zaskočila zpráva o tom, že odešla.

SVÁTOST POSLEDNÍHO POMAZÁNÍ A „MĚJTE SE TU HEZKY!“

Odešla? Já jsem přesvědčen o tom, že odletěla. Ona totiž byla skutečným a sem k nám - na pozemský svět seslaným andělem. Se vším všudy! Nikdy si na nic nestěžovala, její tvář vždy zdobil ten laskavý a zcela upřímný úsměv. Její život nebyl jednoduchý, spousta trápení, bolesti, křivd … Nikdy nezatrpkla, do posledního dechu byla laskavá a pokorná. Jak pronesla Marta Kubišová, ona opravdu byla tím posledním spravedlivým! A věřte, že pokud by Táňa Fischerová svého času usedla do prezidentského křesla, bylo by nám tady už nějaký ten pátek mnohem, ale opravdu MNOHEM LÉPE! Rozhodně nebyla z těch, kteří si potřebují za každou cenu něco dokazovat, nebo, nedej Bože, své „postavení“ kupovat. NIKDY se nezaprodala. Ostatně k tomu ani svým veskrze čistým charakterem neměla nejmenší důvod. Víc, než kdokoli z nás věděla, o čem je opravdový lidský život. Na čem bychom měli stavět, co bychom si měli chránit, jak se k sobě navzájem chovat … Brečím a zároveň mám uvnitř sebe radost. Jak je to možné? Je to tak jednoduché! Všechno mi totiž zapadá do sebe jako dlouho odložené a nesestavené puzzle. Dnes, na Boží hod vánoční se mi složilo. Paní Táňa přijala den před Štědrým dnem svátost posledního pomazání, a i když už nějaký čas věděla, že se blíží chvíle jejího odchodu na druhý břeh, byla natolik statečná, že ten nejkrásnější den v roce chtěla naposledy „prožít“ tady s námi. Když se, jak jsem zmínil na začátku, telefonicky loučila s Janem Kačerem a ten se jí zeptal, co tady bez ní budeme dělat, odpověděla mu, že se zbláznil, že tady bude všechno hezké! Nevím, jak vy, ale já paní Táně VĚŘÍM. Nikdy nelhala! A určitě nebude náhoda, že se DOMŮ – mezi všechny svaté a anděle – vrátila na Boží hod. Co když se v nebi, podle našich pozemských vzorů, rozhodli, že si zvolí prezidenta či prezidentku všech andělů? To už logiku dává, protože lepší kandidátku na tento post si vybrat nemohli… Jen mě trošičku mrzí, že už se s paní Táňou neuslyším, protože se jí právě dnes OTEVŘELO NEBE a tam naše mobilní sítě nefungují. Zaplať pámbů za to!

Milá Táňo, tak alespoň takto:

DĚKUJI ZA TO, ŽE JSME SE POTKALI, MĚLI MOŽNOST SE POZNAT A TAK TROCHU VÁM TEĎ ZÁVIDÍM,

PROTOŽE NE HNED TAK NĚKOMU SE PODAŘÍ PROŽÍT

A OSLAVOVAT DVA Z CELKEM TŘÍ SVÁTKŮ VÁNOČNÍCH

NA MÍSTĚ DOSLOVA A DO PÍSMENE NEBESKÉM ...

Do nebe Vás srdečně zdraví Luboš

ROZHOVOR, který byl pořízen 5. června 2012:

JEN MÁLOKDY SE NADE MNOU OTEVŘE NEBE

S herečkou, spisovatelkou a mámou TÁŇOU FISCHEROVOU (65) jsme si povídali o životě, pokoře, politice, ženskosti, bolesti, i o možnosti, že by se mohla stát první prezidentkou této země.

„Čtyři roky jsem prožila v Poslanecké sněmovně a to není energeticky čisté místo. Za mého působení tam zemřeli čtyři lidé: Pavel Dostál, Jarmilka Boháčková na leukémii, jeden komunistický poslanec na infarkt a pan Patočka z ODS na rakovinu. Tam je silně negativní energie.“

Proč nejste tak na očích jako jiné herečky?

Přiznávám, že tuto otázku jsem si v dřívějších letech kladla častokrát. A odpověď? Vysvětluji si to tak, že jak můj život šel, uvědomovala jsem si víc a víc, že jsem herečka, ale herectví vnímám spíše jako poslání, než jako pouhou profesi. I z toho důvodu jsem nemohla a nechtěla hrát všechno, co ke mně v nabídkách doputovalo. Když něco nesouzní s mým vnitřním já, byla bych nešťastná a tím pádem nepoužitelná. No a tohle nejde. Za druhé, každý herec potřebuje trochu štěstí a skupinku lidí, s níž je sžitý, se kterou rád pracuje. Především tedy režiséry, kteří vás mají rádi a obsazují vás. Například za minulého režimu byli herci Divadla na Vinohradech často obsazováni díky režiséru Jaroslavu Dudkovi, který na této scéně působil, do televizních inscenací nebo seriálů. Dělalo to dobré jméno divadlu i hercům. Když člověk nemá to štěstí, aby se ocitl uprostřed takovéto skupiny, nabídky jsou vždycky tak trochu nahodilé. Na druhou stranu musím říct, že jsem měla obrovské štěstí. Natáčení nebylo mým každodenním chlebem, ale jednou za čas jsem dostávala takové ty skutečné perličky, odměny…

Mám pravdu, když řeknu, že na životní roli stále čekáte?

To nevím… Někdy mám pocit, že už jsem v herectví skončila.

Proč?

Protože už přes nikoho nemám vazbu na tento umělecký svět. Hodně lidí, se kterými jsem pracovala, se už na mě dívá shora a s dnešní režiséři mají svoje herce a jiné vidění. Musel by se najít někdo, koho bych zaujala a kdo by mě oslovil s něčím zajímavým. Takže se toho nezříkám, ale ne, že bych denně čekala na telefon s nabídkou práce.

Nina Divíšková mi nedávno řekla, že právě vás si dokáže jako jediného člověka představit na postu prezidenta tohoto státu. Zvládla byste to?

Položil jste mi otázku, která mne pokaždé přivede do úzkých. Poslední dobou je těch lidí víc… Je pravda, že jsem politikou prošla a zřejmě mnoha lidem v hlavě utkvělo, že jsem nezapadala do toho modelu stávající politiky. Možná proto se moje jméno občas v této spojitosti někdy někde vyloupne. Víte, to je velmi těžké… Ačkoliv jsem to neplánovala, tak jsem do politiky vstoupila, protože jsem to cítila jako občanskou zodpovědnost. Když jsem byla oslovena, zhroutila jsem se. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, právě proto, jaká jsem. Po pocitu úzkosti a pár dnech nespavosti jsem nakonec souhlasila, ale s podmínkou, že budu na kandidátce na desátém nevolitelném místě. Trvala jsem na tom, s tím, že buď mě tam lidé vyšlou, anebo ne. No a stalo se, že lidé mě zvolili. Zažila jsem čtyři roky, které mi ukázaly svět politiky zevnitř. Měla jsem možnost vidět všechno takzvaně obnažené až na kost. Mnohdy se člověk ani nestačí divit… No a dnes je to stejné, i proto se vámi vyslovenému seč můžu - vzpírám.

Proč?

Neodpovídá tomu moje rodinná situace. Mám syna, na kterého bych neměla tolik času. Teď budu mluvit velmi teoreticky, ale pokud bych kandidaturu přijala, rodina se octne bokem. Jsem ovšem přesvědčena, že na toto místo by měl být nalezen kandidát z občanské společnosti. Jinak přímá volba nemá cenu. Byla to zase jen volba kandidátů stran, kteří slouží stranám a ne lidem.

Právě proto jsem se na to ptal, Nina Divíšková neplácla vaše jméno jen tak, aby řeč nestála…

No… víte, já každému, kdo za mnou s touto nabídkou přijde, říkám, zkuste hledat ještě i někoho jiného, těch kteří by si zastávat toto místo zasloužili, není příliš, ale jsou. To nemusím být já, vůbec ne.

Každý z nás má tady nějaký úkol, co když je právě tento tím vaším?

Ano, každý z nás má tady na Zemi nějaký úkol, navíc věřím i tomu, že tady nejsme jednou. Že s tím „svým“ úkolem sem vstupujeme z minula. Má to i logiku, protože v žádném svém životě nemůže nikdo zvládnout úplně všechno.

Na ten svůj jste tedy už přišla?

Spíš bych řekla, že se to postupně odhaluje. Ona je to pozvolná cesta, a když se z bodu, v němž jste nyní, podíváte zpátky, spousta věcí se vám ukáže. Tedy pokud dokážete nahlížet na svět i z polohy nad sebou a nejste citově zamotán ve svých malérech. Pak teprve vidíte, že v místě, kde něco začalo drhnout, se začalo odehrávat cosi, co vás upozornilo, že touto cestou není dobré jít. Člověk to musí zvládnout a musí to pak předávat i ostatním, protože tady nejsme sami pro sebe. Ve všech svých aktivitách jsem byla tlačena k tomu, abych něco udělala i pro jiné. Když to vezmeme takto, tak nic nebylo náhodné.

Ale ne každý zvládne překlenout bolesti a osudové záseky, které nejsou příjemné.

Tak samozřejmě. Navíc u mě se to jakoby prolínalo - od narození postiženého dítěte, přes vyhazov z Činoherního klubu, nebylo to jednoduché, protože mě tímto zbavili divadla, které jsem milovala. A třetí záležitost byla politická sféra, v níž jsem musela obstát. Ačkoliv tam o mě nikdo z těch tenkrát stávajících politiků příliš nestál, ale musela jsem to zvládnout. Takže to byly asi ty tři nejtěžší věci, které jsem musela překonat, sžít se s nimi a teprve potom zase obohacená o další zkušenosti jít dál. V ten moment pochopitelně nevíte, že je to pro vás vlastně dobře, to si člověk uvědomí časem, ale nic se neděje tak, aby vás úplně položilo na lopatky, protože každá překonaná bolest je pro člověka zároveň vítězstvím.

Říká se: Do třetice všeho dobrého, u vás je to obráceně ve smyslu: Do třetice všeho zlého… Zlé už máte za sebou, teď už jen ty dobré věci…

Jo, tohle nikdo nevíme… (smích)

Zmínila jste postiženého syna. Každá živá bytost je originál, narození dítěte je zázrak, víte, co jste se prostřednictvím svého dítěte měla naučit?

Člověk musí zvládnout sám sebe a potom dát lásku a péči dítěti. Nemá cenu klást si otázku: Proč se to muselo stát právě mně? Vzácný člověk Honza Potměšil na to říká: „Proč by se to mělo stát každýmu jinýmu, jenom mně ne?!“ Lépe bych to říct nedokázala. Můj syn ze svého těla nevystoupí. Je odkázaný na to sedět a čekat, až přijdu, až budu mít náladu, až mu dám najíst, napít… Kdyby si neustále stěžoval, že něco potřebuje, tak by ten život prohrál stejně jako já. Ale ta trpělivost člověka, který nemá možnosti jako my ostatní je neuvěřitelná. My můžeme čas od času sami sobě utéct, jedeme do ciziny, vidíme moře – ono to pomůže, ale jen na chvilku – ten vnitřek si neseme stále s sebou. Já můžu číst posilující knihy, on nemůže. Kdybych to nepoznala, možná bych si vůbec nevážila statečnosti lidí, kteří to mají těžší než my. A když jsou ještě vyrovnaní, srovnaní sami se sebou je to pro nás velký příklad. Pro mě je to ohromná škola. Pro mého syna nic neznamená ani kariéra, ani úspěch ani peníze, ale základní lidské hodnoty – pomoc, láska, solidarita. Bez toho nepřežije. Právě jeho existence ve mně velmi posílila to, co už někde uvnitř mě samotné bylo.

Co je pro nás, nedokonalé bytosti, podle vás největší bolestí?

Náš vlastní egoismus, který nás odděluje od druhých. Aniž si to mnohdy uvědomujeme. Člověk si často myslí, že se ho bolest druhého netýká, ale ono to někde uvnitř každého z nás je a jednoho dne to vypluje napovrch. Často v nějaké nečekané situaci. Existují jistě také lidé, kteří už se té citlivosti ke druhým zbavili, jenže se zbavují toho podstatného - proč tu vlastně jsme, lidství. Tahle doba nás nutí k tomu, aby jeden stál proti druhému ve věčné soutěži a honbě za mamonem. Ale to nikomu štěstí nepřináší. Naopak z toho vznikají psychické problémy, jsme nemocní. To je hlavní bolestí.

Spousta lidí si tohle začíná uvědomovat.

Myslím, že procházíme dobou určitého třídění, kdy se člověk musí postavit na jednu stranu. Je pravda, že se to začíná hodně dělit. Někteří se staví na stranu kariéry, aniž si sami uvědomují, že jsou k tomu dotlačeni těmi vnějšími okolnostmi. Vždycky si v tomto ohledu vzpomenu na dobu minulou, na normalizaci. Nebylo to nic hezkého. Velký tlak na duši: „ když přijmeš naše pravidla hry, dáme ti pokoj. Pak si můžeš na tý svý chaloupce pěstovat, co chceš.“ Pokrytecká hra, která hodně lámala lidem páteře. Všichni říkali: „Máme děti a chceme, aby měli nějakou budoucnost.“ Mnoho lidí si neuvědomuje, že je to v určitém smyslu slova podobné: „Přizpůsob se, přijmi tuhle vnější formu a dostaneš za to odměnu.“ Ovšem člověk zapomíná, že za to se vždy platilo, platí a platit bude stejně – ztrátou vlastní duše. Je to taková svého druhu nová normalizace a mnoho lidí to neuvědomuje. Jsou okouzleni tou „novou“ dobou, rádoby svobodou, přijímají všechno bez zábran. Pak je tady spousta jedinců víceméně obětovaných. Ze skupiny lidí, kteří si pomyslně rozebírají štěstí a výhody, jsou vyloučeni. Štěstí je tudíž jen pro některé.

Pro které?

Pro ty, kteří jsou bez skrupulí, mají silnější lokty a silný žaludek na to, aby dokázali překousnout a strávit i hnusné věci. Pak jsou tady ti, kteří mají sice silné lokty, ale slabý žaludek, to znamená ještě kousek svědomí. Ti občas vypadnou, protože tělo je upozorní, že „tohle“ už zkrátka nestráví. Ze všech těchto skupin vyloučených se tady rekrutuje skupina těch, kteří už toho mají dost a vidí, že budoucnost je temná. To vědomí nás vrací k sobě samým, abychom si ty věci zvědomili a pojmenovali. To je ten správný první krok k tomu, aby všechno bylo lepší.

A člověk se zamýšlí nad tím, jak je možné, že někdo ukradne sáček bonbónů, jde sedět, jiný si nakrade miliony a nic se neděje. Kdo za tohle bude pykat? Dostane dotyčný vůbec nějaký trest? Nač tady máme prezidenta, politiky, když se nic neděje…

Ptáte se, jestli žijeme v demokracii? Ne, tady je demokracie jen jakousi zástěrkou, protože v demokratické společnosti by měli o věcech veřejných rozhodovat občané. Ostatně to je psáno v Ústavě. Svrchovaným vládcem je lid, nikoliv ti, kteří nás zastupují. Ve skutečnosti o ničem nerozhodujeme. A proč nic neudělá prezident? Protože on byl hybatelem tohoto systému, jemu nikdy nevadili nikým nevolení kmotři, ale vždy mu vadila "nikým nevolená občanská společnost". Nikdy nepochopil, a ani nechtěl přijmout princip, že demokracie je tak silná, jak je silná občanská společnost. Mlčí k tomu, že se rozkrádají naše peníze vybrané v daních a ve všech možných platbách, které občany odírají v každé oblasti. Tím pádem kolabuje celý ten veřejný sektor. Logicky už nejsou peníze na zdravotnictví, na vzdělávání, na kulturu, na důchody.

A to se motá pořád dokola, protože každého, kdo vstoupí do politiky, tato „vysoká hra“ semele…

To není tak zcela pravda. Je pár jedinců, kteří se, zaplať pámbů, tímto kolosem semlít nenechali! Já jsem do politiky také nevstupovala kvůli penězům, nebo kvůli slávě. A to se zřejmě vědělo. Za celou tu dobu nepotkala žádného lobbistu. Nedovedu si představit, že bych něco přijala, nebo vzala nějakou výhodu nebo funkci…

Co podle vás dělá ženu ženou?

Ženské hodnoty. Tak jako muže dělají mužské, ženy mají své hodnoty. Ale musejí se, nebo tedy měly by se navzájem propojovat. Nejhorší je, když se žena stane chlapem v sukni.

Jaké hodnoty konkrétně?

Solidarita, soucit, láska, schopnost domluvy. Ale také trvání na hodnotách, což by měli mít stejně jak muži, tak ženy. Ne každá žena je silnější než muž, ale obecně ženy musejí víc vydržet. Vždy se na ně víc nakládalo. Uživit a obstarat rodinu, postarat se a vypiplat děti. Musely přežít, udržet základní laťku. Muž odešel z domu a mohl se věnovat jen práci. Ale jak v ženské i mužské části jsou tací, kteří se vydělují, vyznávají základní pravdivé hodnoty. Mnozí muži, kteří ve světě v historii něco znamenali, měli výrazné ženské hodnoty. Jako první byl zřejmě Ježíš, u kterého to bylo zřetelné. Jeho schopnost naslouchání, jeho soucit se vším živým. Byl nositelem jemnosti, pokory, lásky.

Co je pro vás absolutním štěstí?

Asi když je člověk v souladu s těmi životními úkoly, ale to přichází málokdy. Já spíš prožívám ty úzkosti, protože člověk ten duchovní svět neustále ztrácí. V dnešní hektické době je tak těžké si ho udržet. Jen málokdy se nade mnou otevře nebe a cítím se v naprosté harmonii se světem, s lidmi, přírodou.

VZNEŠENÁ ...

U některých známých osobností máte pocit, že naproti vám sedí tajfun, který vlastně ani nechcete zastavit, a tak „jej“ necháte mluvit a „plácat“ rádoby moudra a naučené fráze či zcela bezvýznamná slovní spojení. Jakoby dotyční měli pocit, že čím víc budou mluvit, tím víc toho „sdělí národu“. Pak jsou jedinci, kteří odpovídají na vámi položené otázky, a vy víte, že jejich odpovědi nejsou jen plácáním do větru, aby tzv. „něco řekli“. Paní Táňa Fischerová? V mých očích dáma, která je nejen noblesní, ale troufám si říct vznešená, zároveň velmi skromná a tichá… Když jsem z povídání s touto herečkou odcházel, uvědomil jsem si, že i kdyby za celé ty dvě hodinky neřekla ani slovo a já se jen díval do její tváře, sledoval její oči, gesta rukou, i tak bych získal odpověď na každou z položených otázek. Ona je taková krásně jiná… Vznešená.

OSOBNÍ VZPOMÍNKA DAGMAR HÁJKOVÉ, autorky fotografií:

O odchodu Táni Fischerové jsem se dozvěděla z SMS, kterou mi poslal kolega Luboš Nečas. V té době jsem byla v zahraničí. Smutné zprávy se snad „lépe“ přijímají v „rodné zemi“. Snad… Mimo republiku jsou takové smutnější. A okamžitě jsem si vzpomněla na některá z mých setkání s paní Táňou. Poslední, ale o to příjemnější vzpomínání dokládám souborem fotografií, které vznikly v listopadu 2011. Byly pro velmi laskavý časopis Žofie Kanyzové - KRÁSNÁ PANÍ. Měsíčník, který byl m.j. vzácný i tím, že dokázal oslovit k povídání i osobnosti, které k rozhovorům málokdo dokázal přesvědčit.

Nabídla jsem fotografování v ateliéru, ale paní Táňa odmítla. Omluvila se, měla velmi málo času … V té době se kromě práce starala o rodiče a měla u sebe i svého syna Kryštofa. No, a protože paní Táňa bydlela v Ječné ulici, volba padla na malý parčík v ulici Na Rybníčku na Novém Městě pražském. Odpolední listopadové slunce, spadané listí, ticho, nikde nikdo … Byly jsme samy uprostřed Prahy a kolem nás naprostý klid! Začalo se stmívat … Odrazná deska a stmívání… Krátká doba … A povídání o životě? …lásce? …práci? Povídání jen tak, jakoby mimochodem! Už si nevybavím přesně, o čem všem jsme si tenkrát povídaly, ale pocit ze setkání s ní mám uvnitř sebe uložený dodnes – POKORA, LÁSKA, NASLOUCHÁNÍ. Dagmar Hájková

ANDĚL, KTERÝ SE VRÁTIL DOMŮ ...

Fotogalerie