ANTROPOID

   FILM POHLEDEM TEREZY POKORNÉ

Bezesporu máme před sebou film, který bude v na naší zemi velmi diskutován. To bylo ostatně vidět, již na projekci pro novináře. Hloučky s bujícími diskusemi se utvořily hned na chodbě před východem ze sálu v daleko větší míře, než bývá zvykem. Bodejť by ne, válka je převážně mužskou záležitostí a i zde muži převládají. Ve filmu však pro mne byly silnější a opravdovější ženy a to zásluhou především Aleny Mihulové. Prezence naprosté opravdovosti je devizou, kterou má vskutku málo filmových hvězd a je darem, který jeho majitelka přináší v plné míře i do tohoto filmu. Charlotte Le Bon jde v roli naivky se srdcem na dlani v jejích šlépějích. Anna Geislerová, je zde dobová, přesná a nám dobře známá ve všech svých projevech a pohnutkách, avšak přesto zajímavější, než většina jejích mužských kolegů.

Vraťme se však k příběhu filmu. „Našemu“ příběhu z druhé světové války, příběhu z nejsilnějších, atentátu na obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, třetího nejvýznamnějšího muže Třetí Říše. Operace Anthropoid bylo kódové označení tajné mise, která měla sprovodit ze světa tohoto brutálního člověka přezdívaného „pražský řezník“  a sprovodila. Za jakých podmínek, to jsme se všichni učili ve škole, viděli ve filmech dokumentárních i hraných. V představách nám utkvělo hrdinství dvou mladých výsadkářů  a následné děsivé hromadné vraždění, stejně jako vědomí o dopadu této akce na celkové válečné politické dění doby.

Tady máme vše viděno novou optikou anglického režiséra, kameramana a scénáristy Seana Ellise a zdali mu se svou vizí podaří dotknout se současného filmového publika nám prozradí až návštěvnost kinosálů. Obrovská statečnost lidí v odboji, kteří parašutistům pomáhali, je nepopiratelná a jejich síla a odvaha je i v tomto filmu zcela patrná. Avšak mně se dva hlavní představitelé nedotkli, jak bych čekala, a mé emoce během filmu, byly díky tomu zcela jiného ražení, než jak jsem ve spojitosti s tímto příběhem předpokládala. Byla jsem zvyklá, podobně jako generace mých rodičů, vidět v těchto mužích hrdiny. Zde tomu tak není, v některých momentech se objeví nad jejich konáním spíše vztek.

Jamie Dornan v roli Jana Kubiše je našim divákům znám především jako hlavní představitel filmu Padesát odstínů šedi a ač je již delší dobu uznávaným hercem jak v Anglii, tak za oceánem, zde se stal pouhým pohledným, rozbitným mladým mužem, který se zřejmě ocitnul na špatném místě, a který má ke statečnosti a rozhodnosti, jakou bych u výsadkáře poslaného na takovou misi, alespoň částečně očekávala, opravdu daleko. V konečných scénách se sice jaksi „posbírá“, ale zřejmě proto, že už mu nic jiného nezbývá, konec je jasný. Díky tomu také působí Cillian Murphy v roli Josefa Gabčíka, dojmem poněkud osamělého vojáka v poli. Je to talentovaný herec, který má své specifické charisma, filmovým fanouškům již dobře známé a to mu pomáhá i zde, dodává jeho postavě výlučnosti.

 Autor filmu Sean Ellis pro sebe objevil příběh „Heydrichiády“ před 15ti lety. O možnosti vyprávět hrdinný osud mužů a žen českého odboje mluví s velikou úctou a pokorou. Věnoval mu spoust času a sil, je ale otázkou, zdali měl jako režisér, zároveň kameraman a scénárista ke svému dílu také dostatečný odstup, nutný k udržení napětí a vidění určitých „nedostatků“ vlastního díla. Filmu jednoznačně vévodí kamera. Málokdy jste měli možnost vidět tak nádherné záběry Prahy. Skvělé interiéry tvoří dokonalou atmosféru doby, exteriéry se většinou odehrávají na originálních místech, vynikající kostýmy žijí životem svých postav, opravdu strhujícím způsobem jsou natočeny poslední sekvence filmu. Základním kamenem úrazu je tady, v naší zemi, jednoznačně dabing. V tomto případě, výjimečně, jeho absence. Angličtí a američtí herci mluví anglicky, čeští taktéž, ovšem se znatelným akcentem, němcům jejich rodná řeč zůstává, takže autenticita u nich, na rozdíl od všeho ostatního, funguje. Když se nám hlavní představitelé představují, říkají svá česká jména, mluví o svých rodných městech, vyvolává to u publika zcela nemístný smích. Vrcholem je pak, když v jedné z nejdrastičtějších scén řve německý oficír na Jana Budaře, aby přeložil Aleně Mihulové co říká a Jan se k ní zdrcen nakloní a přeloží němčinu do angličtiny s přízvukem. Škoda veliká! Jedním z nejsilnějších momentů je pak úvod závěrečných titulků. To se nejedná o ironii, ostatně Antropoid není prvním filmem, kde text titulků zmrazí publikum. 

Přesto, že mám k tomuto filmu jisté výhrady,  myslím, že by ho mladí lidé měli určitě vidět a dotknout se tak doby svých blízkých předků, uvědomit si dění ve své zemi, statečnost zdejších lidí a obrovské štěstí, jaké máme my, kdo jsme válku nezažili.                                                                                                                                    

Fotogalerie