ASI SE NIKDY NEPŘESTANU PTÁT LUCIE VÝBORNÁ

I když neřeší módu, návštěvy kadeřnických salónů…, možná právě proto je živým důkazem nepsané pravdy, že opravdová krása vyzařuje zevnitř člověka. Je krásná přirozeně a její záliby i práce zcela odpovídají tomu, že si život maximálně užívá. Se vším všudy a pro někoho v jistých momentech až extrémně nebezpečně.  

Milovnice lezení po horách, skialpinismu, vedle toho potápění se v oceánech, surfování… Většinou platí, že člověk buď upřednostňuje hory a vodu takříkajíc nemusí, nebo naopak. Čím to, že to máte tak krásně propojené a užíváte si obojí? 

V posledních třech letech si užívám spíš hory… ale máte pravdu, obojí mě láká. Rozlehlost hor a nekonečný horizont oceánu mají něco společného. Kromě svobody, rozlehlosti a krásy taky to, že když je nerespektujete, skončíte dřív, než jste si naplánovali. 

Platí ve vašem případě, že kromě ticha v přírodě a přírody samotné je i riskování nedílnou součástí vašeho života? 

Nemyslím, že bych riskovala. Husarské kousky mladických nerozvážností už mám dávno za sebou. Nepůjdu lézt sólo, když vím, že musím přecházet ledovcové trhliny, nebudu se pouštět na extrémní vlnu… ale i tak díky tomu, co už mám v přírodě za sebou, budu asi oproti jiným dost posunutá. 

Co zpětně považujete za svůj největší životní risk? 

Asi některé nerozvážné jízdy na motorce před dvaceti lety?

Nechala jste se slyšet, že na smrt myslíte každý den. V jaké souvislosti a proč? Nerozumím tomu, protože při pohledu na vás musí mít každý pocit, že si od probuzení do usnutí tzv. ujíždíte na pozitivních afirmacích. 

Myslet na smrt je stará samurajská meditace. Znamená to být si vědom toho, že tu třeba dneska večer nemusíte být. Ten pocit jistě lidé znají… když měli nehodu, nebo se jen „málem“ něco stalo… a hned si víc vážíte života.

Dokážete si představit život bez téměř každodenního setkávání s lidmi, které už pěknou řádku let zpovídáte v Radiožurnálu? 

Upřímně řečeno: docela těžko. Chodí ke mně opravdu výjimeční lidé a já si vlastně poslední roky relativizuji život podle nich. Často si říkám, jestli bych to zvládla, nebo jestli bych se zachovala stejně… Kladu otázky nejen hostům, ale i sobě.

Emoční rozpoložení hosta, který má před vás usednout ve studiu, se dá dopředu těžko odhadnout. Jak se vypořádáváte s tím, když od první vteřiny cítíte, že je „něco“ špatně? Že dotyčnému do řeči „tady a teď“ není? 

Musím udělat to nejlepší, co umím. Rozesmát ho nebo potěšit, odvést pozornost jinam, vtáhnout naplno do debaty. Těch možností je samozřejmě víc a je na mně, jak to zvládnu. Zkrátka musím… (smích) 

20. května 2013 jste s kolegou Janem Pokorným za 48 hodin vyzpovídali 90 hostů. 48 hodin nepřetržitého moderování… ruku na srdce, když tento maraton skončil, opravdu vám hlavou neproběhlo, že pokládání otázek už máte plné zuby a je na čase se porozhlédnout po něčem jiném?  

Asi se nikdy nepřestanu ptát a slídit za osudy, které mě zajímají. A navíc, po tom maratonu jsem byla tak rozjetá, že se mi doma stejně nepodařilo usnout. Položila jsem cvičně doma ještě nějaké otázky manželovi, a kdyby se dostavil někdo další, ptala bych se dál. (smích)

Vybavuji si jedno z vašich vysílání, do kterého jste si pozvala známého herce, ovšem rozhovor s ním jste předčasně ukončila. Prozradíme jméno dotyčného, který se opravdu choval značně nepokorně a povýšeně? 

Tento inkriminovaný rozhovor skončil 10 minut před stanoveným koncem, to je pravda. A nezlobte se, jméno neprozradím.

Dobře, prozraďte mi tedy alespoň první jméno, které vám proletí hlavou, když se zeptám, na koho ze zpovídaných hostů - v dobrém slova smyslu - už nikdy nezapomenete?  

Těch jmen je víc. Paní Miluška Havlůjová, politická vězeňkyně z 50 let, Jiří Lábus, který mě vždycky ve studiu rozesměje. John Bok, u kterého mi radili, ať si to rozmyslím, protože bývá hlučný a nejde pro sprosté slovo daleko, generál Tomáš Sedláček, válečný veterán. V poslední době Manolo Blahnik, roztomile ztřeštěný čtyřiasedmdesátiletý motýl. Ale mluvila jsem i s členem Al-Káidy, takže to nemusí být jen příjemné překvapení.

Co považujete za největší štěstí svého života? 

Svobodu. Lásku. Rodinu. Humor. Přírodu. Přátele. Empatii. Soucit. Změnu.

Vaší dceři Vanesse je už 14 let, jste jako máma smířená s tím, že se rychle blíží okamžik, kdy vyletí z rodného hnízda? 

Puberta u nás řádí ve velkém stylu! Přiznám se, že mě nejednou napadlo, jestli by to nešlo nějak urychlit. Ale na druhou stranu, když vidím, co všechno dnešní puberťáci řeší a vnímám složitost toho přerodu, je mi jí trochu líto. Nechci jí nechat samotnou.

Nerada se vzdáváte. Jaká výzva na vás čeká v nejbližší době?  

Od září začíná na Prima Zoom náš osmidílný dokumentární seriál Srdcaři v Africe, právě ho dokončujeme. Po třech letech práce je pro mě momentálně největší výzvou Srdcaře doladit co nejlépe do úspěšného finále.

TEXT: LN        FOTOGRAFIE: Dagmar Hájková 

UPOZORNĚNÍ: Tento materiál je vázán Licenční autorskou smlouvou. Žádná z jeho částí, ani jako celek, nesmí být přetiskován, kopírován, upravován a dále jakkoli komerčně šířen (s výjimkou komplet sdílení na FB) jakýmkoli dostupným způsobem bez předešlého souhlasu a písemného svolení držitelů autorských práv.

Fotogalerie