27.12.2024 má svátek: Žaneta
Prozraďte mi, prosím, čí nápad byl vyzpovídat a proč právě paní Annu Hogenovou?
Před „Povídáním“ s Aničkou jsme s Jakubem Knězů do knih vyzpovídali čtyřiadvacet skvělých, českých lékařů. Pak, v rámci nadace Be Charity máme úzkou spolupráci s panem profesorem Kolářem, který vydával dvě skvělé knihy (Labyrint, Odolnost), které rozhodně stojí za přečtení, a on mi své texty vždy dával k náhledu. Takže jsem najednou jaksi přirozeně začala pátrat, zda je v mém okolí člověk, osobnost, se kterou bych si chtěla povídat déle, intenzivně. No, a na té cestě tohoto hledání jsem narazila na paní profesorku. Naprosto mne okouzlila!
Pravdu vnímám jako pojem, na který se v případě individuálního pohledu smí každý člověk dívat jinak, a tudíž se úplně všichni tzv. nesejdou v jednotném popsání dané „pravdy“. Co nebo čím je PRAVDA pro Báru Nesvadbovou?
Tak, buď můžeme nad pojmy polemizovat, nebo je přijmout. Záleží, jak moc odvážní jsme. Pro mne je ta malá pravda nelhat, nepřetvařovat se, nebájit. Ta velká, ta je životní. Snažím se být ve svém vlastním životě čistá a pravdivá. A to jak vůči sobě samotné, tak pochopitelně všem ostatním.
Knihy jsou nedílnou součástí Vašeho života a např. Bibli, vedle Rok podle Garpa nebo Profesora touhy považujete za nejoblíbenější. Myslíte si, že v ní stojí vše podle pravdy? Co když se jedná o záměrně vytvořenou či zkreslenou „pravdu,“ která je předkládána lidem, aby právě „tomuto“ uvěřili?
Tak, právě, těch otázek, které si můžeme klást, je přeci tolik. Je stůl opravdu stůl? A, v kolika frekvencích žijeme? A, kde je naše realita? Jak moc ji tvoříme? Pro mne osobně je Bible soubor poučných textů. A, podle Desatera přikázání se snažím žít. Ne vždy s úspěchem.
Prozradíte nám, čím si Vás paní Hogenová absolutně získala? Tedy, je-li něco takového …
Když jsme se potkávaly, bylo mi dost ouzko v jednom vztahu. Byl láskyplný, ale nenaplněný. Paní profesorka má takovou základní větu: „Napít se z vlastního pramene”, což je teze, která je krystalicky pravdivá, ne? A, mně každičkou schůzkou víc a víc docházelo, že co nenajdu u sebe, nemohu hledat u jiných.
Povídaly jste si o současném světě, nejistotách v něm, odpovědnosti …atd. Otázky jste měla dopředu připravené nebo pouze onu tzv. startovací a následné se odvíjely od odpovědi na právě položený dotaz?
Oboje. Měla jsem dost rozpracovanou kostru, nicméně paní profesorka není rigidně nudná, takže mne často zcela přirozeně přivedla k improvizaci.
Odpovědí na kterou Vaši otázku Vás paní Hogenová nejvíce tzv. uzemnila?
Nejspíš tím kategorickým tvrzením, že, pokud člověk své chování nezmění, že svět spěje do záhuby. Pořád jsem škemrala po naději.
Báro, něco jiného je, když je člověk v pozici tazatele a naopak v roli respondenta. Vy jste zpovídala paní profesorku, nyní jste zpovídaná mnou. Jaký typ otázek Vám rozhodně – coby zpovídané osobnosti – nepřináší nejmenší potěšení?
Asi mne moc „neba“ otázky na soukromí. Protože se sama ve svém životě často vůbec nevyznám. Ale, už jsem dost dospělá, že se umím prostě nějak zamotaně vyvlíknout.
Existuje, když se ohlédnete zpátky za Vaší dosavadní profesní kariérou, člověk či lidé, s nímž/nimiž byste už opravdu nikdy v životě rozhovor nedělala?
Není. Mám vlastně štěstí. Velké. Na lidi. Ze zpovídaných se velmi často stávají moji přátelé. Myslím, že když už si někoho k rozhovoru vyberu, přirozeně k němu inklinuji. Takový algoritmus přitažlivosti vlastní duše.
Proč je, podle Vašeho názoru, v žurnalistice právě rozhovor vnímán jako nejtěžší disciplína pro novináře?
Myslím, že nejtěžší musí být napsat nekrolog. Ale nevím, naštěstí jsem ho nikdy psát nemusela. Rozhovory jako těžké nevnímám. Zatím …
Text: Lubomír Nečas, dipl. um., MBA, Foto: Euromedia Group, PhotosAUF/desing: www.STYLEnew.cz