06.11.2024 má svátek: Liběna
V pohádkách je vše dovoleno. Když může v moři žít koník, proč by tam s ním nemohl dovádět pes, a klidně zelený, a proč by si třeba nemohli poměřit síly luční koník s tím mořským…
Knížku pohádkových příběhů Zelená psům nesluší o mořském psovi Larrym a jeho kamarádovi Honzovi napsala Boca Abrhámová před mnoha lety. V Československém rozhlase je tehdy vyprávěl její bratr Josef Abrhám. Uteklo hodně vody, slané i sladké, a příběhy se nakonec dočkaly i knižní podoby s půvabnými ilustracemi malířky Pavly Kroupové.
Z jakého popudu paní Boca příběhy napsala a proč je ilustrovala právě Pavla Kroupová? O tom všem se dozvíte z minirozhovoru mezi oběma dámami, který jsme měli možnost zaznamenat.
Boca A. : Vrátila jsem se tehdy ze studií v Americe a byla jsem nezaměstnaná. Bratr (Josef Abrhám, pozn. aut.) tehdy čítával příběhy pro děti v rozhlase. Paní režisérka mu tenkrát řekla, že autor už nechce psát, že se z příběhu vypsal, a zda by o někom nevěděl. Řekl mně a já jsem sedla a tu knihu jsem napsala za den. Doslova. Nikomu jsem raději nic neřekla, protože jsem nevěděla, jak to dopadne. Jako hlavní postava mě napadl pes. Seděla jsem, psala a velmi jsem se u toho bavila, blbostma. Ráno jsem to odnesla Pepovi do pokoje a říkala jsem si: Tak uvidíme… Potom jsem slyšela veliký řehot. To jsem přesně chtěla slyšet. Aby to bylo směšné, aby to zkrátka bavilo. Bratr pak vzal text paní režisérce, která mi asi po dvou dnech volala, četla mi pasáže a celou dobu se smála. Pepa potom příběhy v rozhlase odčetl a dál dlouho nic… No a pak přišla paní Pavla…
Pavla K.: Já v té době koketovala s prací v realitní kanceláři a paní Boca chtěla zrovna měnit byt. Byla to moje velmi krátká životní epizoda, které ale vděčím za naše setkání. Krátké ale plodné období. Domlouvaly jsme se dlouho a já během času přesedlala z realit do tiskárny.
Boca A..: Zrovna v té době jsem si říkala, že by možná stálo za to knížku vydat. A jak jsme si s Pavlou povídaly, vyšlo najevo, že je malířka a ilustrátorka.
Pavla K.: Já tehdy odpověděla, že již nemaluji. Ale naše společná známá, která nás dala vlastně dohromady, usoudila, že jsme ideální spojení pro vydání knížky, a to po všech stránkách. S touto dobrou vílou jsem se mimochodem také seznámila při venčení psů. Za vším je zkrátka pes. A když se lidé mají potkat, potkají se…
Boca A.: Nabídla jsem Pavle, aby si příběhy přečetla a řekla mi, zda by je chtěla ilustrovat.
Pavla K.: A já na naši další schůzku jsem pak už přinesla svoje obrázky, aby zase Boca věděla, jak maluji. Shodou náhod jsem předtím ilustrovala knížku – jak jinak než o psovi.
Boca A.: Tenkrát tu byl zrovna brácha a řekl, že obrázky jdou úžasně k textu. Takže takhle nějak to asi vznikalo.
Pavla K.: No byl to proces, pracovaly jsme na tom dva roky. Pro mě dva roky úžasné a příjemné spolupráce.
Boca A.: Častokrát jsem taky brblala, ale Pavla to moje brblání poslechla. Třeba jak se v knížce válejí na louce. Původně tam namalovala vysokou trávu. Ale diskutovaly jsme a nakonec to vyšlo tak, jak to uvidíte v knize. Naše diskuze mě moc bavily, byly úžasné.
Pavla K.: Říkala jste mi, že jste měla za vzor nějakého psa?
Boca A.: Jo, to byl pes známých, irský setr, který se jmenoval Lary. Stejně tak a možná víc mě ale ovlivnil Medvídek Pú. Toho miluju. Znám ho asi víc anglicky než česky. Když jsem byla v New Yorku, bydlela jsem v mezinárodním domově studentů a kamarádila jsem se se dvěma Švédkami. Jednou mi bylo ouvej a holky mi tu knížku koupily pro radost. Neznala jsem ji, ale od té doby jdou jeho příběhy se mnou. To jak je to psané, a že někdy opravdu dost praštěně, to mě inspirovalo. Měla jsem vše zasunuté někde v sobě. Žádné ťuťuňuňu. Ale jak píšu: „Maminka zavřela dveře, aby děti neslyšely, co si myslí pan Janoušek o životě,“ to jsou věci, které mě bavily.
Pavla K: Taky jsme se dlouho třeba nemohly shodnout, jak bude vypadat Honza, kolik mu je vlastně let? Z příběhu vyplývá, že pracuje na lodi, takže něco mezi deseti a sedmnácti.
Boca A.: Je mu tak třináct.
Pavla K.: No, je to trochu o dětské práci, ale dřív se to tak nebralo. Navíc je jasné, že práce nikoho nezabila, a když je pes zelený… Je to zasazené mimo čas a prostor. Může mu být zkrátka tolik, kolik si kdo představí. Je to o fantazii čtenáře. Fakt je, že Boca chtěla mladšího, já staršího. Ale shodly jsme se, že dáme realitě vale a necháme to na čtenářích. Koneckonců mořské krávy tam mají ploutve!?
Boca A.: Hodně jsme diskutovaly i o tom, jaký pes bude na obálce. Pavla chtěla ležícího, nakonec je tam sedící. Jak vidíte, všechno je otázka domluvy.
Pavla K.: Původně jsem chtěla s toho vyplazeným jazykem, jak je mu vedro a schne v pražském bytě…
Boca A.: Nejhezčí je ale stejně ten sedící!
Kdyby čas nenazrál, myslím, že diskuze o knize a jejím vzniku by se mohla klidně protáhnout na celé ty dva roky, co se rodila její podoba. Důležité je, že světlo světa spatřila půvabná knížka a že s ní je spojen zrod i jednoho nevšedního přátelství…
Boca Abrhámová je mj. i autorkou knihy Kopec plný kouzel, ve které formou procházky po filmovém studiu Barrandov seznamuje děti s filmovými povoláními, se zákulisní technikou, studii… Kniha poutavě vypráví, jak vlastně vzniká film.
Vydalo nakladatelství Karmášek.
Součástí knihy je CD s novou zvukovou nahrávkou příběhů, které vypráví Josef Abrhám.
Seženete např. na www.kosmas.cz
Připravila: huh
.jpg)
