21.11.2024 má svátek: Albert
Bráška
Jistě že už od dětství vím, že ho mám. Půl brášky se kterým mě pojí kód tátových genů. V dětství jsme se míjeli, což nebyla vina našich maminek, ale momentálních zájmů. Já byla tím, koho bylo nutno občas večer pohlídat, číst mu pohádky, on zase tím, kdo potřeboval rebelovat, neb nastal čas puberty se vším, co k tomu patří....pamatuji si ho matně, vždy s kytarou v ruce a stále v běhu. Potom zmizel z mého života úplně. V srpnu 1968 odešel do Rakouska k příbuzným a pak k protinožcům, daleko do země, která se stala jeho domovem, jeho srdeční záležitostí.
V době, kdy už i já měla svoji pubertu za sebou vstoupila do mého života jeho maminka, paní režisérka, se kterou jsem natočila v lásce a přátelství několik televizních pohádek.
A pak přišlo jedno pohádkové setkání. Moment, na který nikdy nezapomenu, který si občas pouštím, jako ten nejkýčovější romantický film, co kdy byl natočen. Tomi přijel do Evropy a my si dali rande v Jugoslávii. Místo setkání bylo přesně popsáno na lístečku, který na mně čekal v tamní hotelové recepci.
Sprcha.....šatičky.....botičky..... sklenice vody na ztišení srdcebuchu a vyrazila jsem na místo určení, do nedaleké restaurace. Vedly k ní dlouhé strmé schody. Šla jsem po nich pomalu, z dáli hrála hudba z nejkrásnějších, šplouchání moře. Nahoře jsem stála úplně sama, jako by se na tom místě zastavil čas a všichni někam odešli. Hlavou se mi honily myšlenky. Myšlenky na člověka, kterého jsem znala jen z pár krátkých dopisů............ kterého jsem neznala.
Najednou se objevil pod schody mladý muž. Jeansy, tričko, šátek kolem hlavy spoutával hřívu vlasů, díval se na mě. Byl to hezký mladý muž a já se na něj usmála. Zpátky ke mně se vrátil úsměv mého táty. Naše nohy rozběhly, já letěla dolů, jako bych se vznášela vzduchem, on ke mně nahoru. Byl rychlejší, bral to po dvou. Opravdu jsem se nadechla až v jeho náručí. Můj Bráška, člověk, který ke mě patří a vždy bude, děj se co děj, běželo mi hlavou, když mě postavil na zem a poprvé jsme se na sebe podívali z blízka. Chytli jsme se za ruce a pomalu šli nahoru. Můj přítel, který na nás čekal v povzdálí, aby nerušil, měl slzy v očích z emoce, kterou s námi prožíval, která z nás vycházela. Klepaly se mu ruce, když se pokoušel nás fotografovat. Ticho, které na chvilku zavládlo najednou prolomil vodopád slov, sedli jsme si ke stolku a dál už zněl restaurací jen náš smích a povídání, které nemělo konce. Vlastně mělo, v den našeho odjezdu, doprovázeného slzami smutku z loučení. To nám zůstalo po celá ta léta, která mezi tím uběhla. Psal se tenkrát rok 1981.
Mám úžasného brášku. Zábavného, chytrého, vzdělaného, moudrého ochránce, který se mi stal zázemím, kam mohu přijít kdykoliv. Dokud nás smrt nerozdělí......... slib, který si dávají lidé v kostelích, je pro nás faktem, daným a neměnným.
Když jsem před dvěma lety přijela poprvé za ním do Austrálie, do té doby lítal on směrem ke mně, nemělo naše povídání opět konce kraje. Jeho žena Diana kolem nás chodila po špičkách a s něhou jí vlastní : „ Tady tohle je tvůj pokoj, tvé místo, kdykoliv budeš chtít, nebo potřebovat. Tady je také tvůj domov! “ řekla mi, když přinášela kupu polštářů, pro mé pohodlí.
Jednou jsme spolu s bráškou vařili večeři pro přátele, popíjeli vínko, pouštěli jazz, který máme oba rádi, a najednou se na mě podíval, a se smíchem povídá : „ Víš, že jsi mohla být klidně i nudná a třeba úplně blbá sestra? Já jsem tak šťastný za to, jaká jsi.“ To bylo nejkrásnější vyznání mého života.
Naše životní cesty běží nezávisle na sebe a přeci paralelně.
On je filmový střihač, za své dokumenty získal velká ocenění své země, fotografuje, vyšly mu básně, ač do Austrálie přišel bez znalosti jazyka.....
Jeho žena je tanečnicí, do jejíž baletních škol se hlásí více dětí, než může přijmout. Jejich syn je také tanečníkem a choreografem, má svoji taneční skupinu.
Takže naše světy jsou vlastně dokonale propojené, přesto, že žijeme na protilehlých stranách naší Planety.
Text : Tereza Pokorná - leden 2017
Fotografie : archiv Tomáše Pokorného, Dagmar Hájková
