21.11.2024 má svátek: Albert
Začínala jako modelka v bývalém Československu – bez kadeřníka, make-up artisty a konkrétního cíle. Na konci osmdesátých let už úspěšně vyhledávala pro francouzskou agenturu nové tváře, načež si založila vlastní, která dala světu Terezu Maxovou, Evu Herzigovou, Simonu Krainovou nebo Taťánou Gregor Brzobohatou. Zpověď zakladatelky českého modelingu, Milady Karasové, uvede Česká televize v premiérovém dokumentu Krása na prodej v úterý 7. prosince od 21:35 hodin na programu ČT2.
„V dokumentu Krása na prodej porovnáváme modeling v socialistickém Československu se současností. Probíráme problémy, které s modelingem a focením souvisejí, partnerské vztahy, závist, konkurenci nebo nemoci, bulimii i anorexii. Snímek není jen životním příběhem Milady Karasové, je také filmem o kráse a jejím vnímání v jednotlivých historických epochách. O vztahu dnešního světa k fyzické kráse,“ říká režisérka Šárka Maixnerová.
Hledačka české ženské krásy Milada Karasová začínala jako modelka ještě před revolucí, a to v tehdejším Ústavu bytové a oděvní kultury, kde nahradila Ivanu Trump. V roce 1988 ji oslovila francouzská agentura, aby pro ně hledala nové modelky. Měla oko pro krásu a zcela změnila život například Evě Herzigové, Pavlíně Němcové, Simoně Krainové, Tereze Maxové, Daniele Peštové a mnoha dalším dívkám. „Po otevření hranic byl velký zájem o Češky, Slovenky, vždyť tady prošlo po staletí tolik vojsk, hlavně na Moravě, jsme dobře namíchané, a tak byl Západ zvědavý, jaká tu máme děvčata. Je potvrzené, že Slovanky jsou krásné, zajímavé ženy, s výraznými lícními kostmi, plnými rty, jsou dobře rostlé a mají v sobě kombinaci plachosti, nevinnosti a svůdnosti. Taky jsou pracovité, cílevědomé, komunikativní, což je v modelingu velice důležité. Řekla bych ale, že jim chybí více sebevědomí,“ vysvětluje Milada Karasová, která si koncem roku 1989 založila vlastní modelingovou agenturu, s níž spolupracovaly známé osobnosti dalších oborů jako Tono Stano, Liběna Rochová nebo Robert Vano.
„Snímek je nejen příběhem jedné neobyčejné dámy, nakažlivé svou energií i entuziasmem, ale také velmi intenzivním a osobním vhledem do světa modelingu, bez pozlátek a iluzí,“ dodává kreativní producentka Lenka Poláková k dokumentu, který v premiéře uvede ČT v úterý 7. prosince na programu ČT2.
Scénář a režie: Šárka Maixnerová // kamera: Kryštof Maixner // výkonná producentka: Olga Grossmannová // dramaturgie a kreativní producentka: Lenka Poláková // účinkují: Milada Karasová, Eva Herzigová, Tereza Maxová, Daniela Peštová, Kateřina Sokolová, Pavlína Němcová, Simona Krainová, Robert Vano, Tono Stano, Liběna Rochová, Zdeněk Fencl, Jakub Vágner, Ivana Lokajová a další
Milada Karasová: Pro každého člověka je krása individuální
Jak jste se dostala k profesi modelky? Šlo o ten dětský sen, kdy si dívky hrají na modelku? Jak moc se Vaše původní představa lišila od reality?
K profesi jsem se dostala úplně náhodou. Když jsem byla se svými spolužačkami na Máchově jezeře, oslovil mě fotograf Milan Šára s tím, že hledá modelky a rád by fotil se mnou. Pobavilo mě to, ale samozřejmě i zalichotilo, a tak jsme spolu začali spolupracovat. Jedna z mých prvních prací byla titulka časopisu Zdraví. Nikdy jsem modelkou netoužila být a ani se na ni necítila, ale je pravda, že dobře se oblékat mě vždy bavilo. Spíše, než modelkou jsem toužila být vojandou, mám ráda uniformy, a to platí i v současnosti.
Když jsem byla v roce 1972 vybrána z konkurzu na ÚBOKu, kam mě opět přihlásil Milan Šára, hned jsem se musela učit choreografii na měsíční turné do Moskvy. Bylo to náročné, ale zajímavé, protože přehlídky byly choreografické, a to mě bavilo. Byla jsem nadšená, a hlavně jsem měla kolem sebe fajn kolegyně, které mi ze začátku hodně poradily a pomohly.
Změnil se nějak za ta léta modelingový průmysl u nás a ve světě?
Když jsme předváděly my, musely jsme se starat o své kolekce, donést si je do autobusu, vybalit, samy se líčit, česat. Šminek mnoho nebylo, proto jsme využívaly každé možnosti, aby nám je dovezl ten, kdo vyjížděl na Západ. Taky jsme většinou předváděly ve vlastních botách, aspoň na přehlídkách u nás, do zahraničí nás obouvalo Exico. O modelingu v zahraničí jsme nic nevěděly, protože děvčata začala vyjíždět až po devětaosmdesátém. Dnes přijde modelka na přehlídku, má vše nachystané, čeká ji make-up, česání, technická síla, která se o ni stará – to je velký rozdíl, má prostě kompletní servis. Ale je pravda, že dnes musí být modelka jazykově vybavená, musí mít ty správné míry, tedy být štíhloučká, to my jsme byly víc ženské, a hlavně různé typy.
Čím to, že tolik českých modelek uspělo ve světě? Mají Češky patent na krásu?
Po otevření hranic byl velký zájem o Češky, Slovenky, vždyť tady prošlo po staletí tolik vojsk, hlavně na Moravě, jsme dobře namíchané, a tak byl Západ zvědavý, jaká tu máme děvčata. Je potvrzené, že Slovanky jsou krásné, zajímavé ženy, s výraznými lícními kostmi, plnými rty, jsou dobře rostlé a mají v sobě kombinaci plachosti, nevinnosti a svůdnosti. Taky jsou pracovité, cílevědomé, komunikativní, což je v modelingu velice důležité. Řekla bych, že jim chybí více sebevědomí, ale to vlastně nám všem, když to porovnám třeba s Američankami.
Existuje podle Vás vlastně něco jako objektivní krása? Co říkáte na proměňující se trendy, třeba co se týče postavy modelek?
Nevím, co si představit pod objektivní krásou, protože pro každého člověka je krása individuální a má o ní svou představu. Každému se líbí něco jiného a je to dobře. Každý člověk má v sobě něco krásného, ať je to fyzično, nebo duševno, protože klasická krása může být i nudná. Naopak nedokonalost je zajímavá a nádherná a víme, že někteří lidé září zevnitř – a to je ta největší krása.
Ve světě je trend stále hodně štíhlých dívek i chlapců, zahraniční návrháři tento trend udávají. Je jasné, že na ploché tělo se lépe navrhuje, model krásně splývá s tělem, nikde nic neruší linii. Ale svět je plný plnoštíhlých a silných lidí, bohužel stále více, kteří se cítí podvedeni, že si tu krásu nemohou koupit. Jednoduše protože se v jejich velikosti nevyrábí nebo by v tom vypadali komicky. Je to hozená rukavice zahraničním návrhářům, dost se na toto téma debatuje, ale vím, že většina našich návrhářů má v kolekci už i to takzvaně ženské tělo.
Co by podle Vás dobré modelce určitě nemělo chybět, aby uspěla?
Modelka musí být v prvé řadě extrovert, občas ji může klient hodnotit jako koně. Musí mít žádané míry, tedy minimálně výšku 174 centimetrů. Ideální jsou míry 90-60-90, kvalitní pleť, být přírodní – tedy nemít tetování ani piercing, mít chuť pracovat, přemýšlet o své práci, být milá, slušná, dochvilná, mluvit anglicky a sedávej panenko v koutě, najdou tě, to zde opravdu neplatí! A samozřejmě být ve správnou dobu na správném místě. Práce je to náročná, hodně se cestuje, modelky jsou dost osamocené, protože pokaždé pracují jinde a s jiným týmem lidí, ale je to veliká zkušenost do života.
Fotogrfie: archiv Milady Karasové
