27.12.2024 má svátek: Žaneta
Tento týden, přesněji v úterý 18. prosince nás v tomto pozemském světě navždy opustila herečka, která za sebe nikdy nebude mít náhradu. Byla ojedinělá, pokorná, v jejich očích se mísila jistá plachost, v chování naprostá noblesa a slova, která vycházela z jejich úst, nebyla nikdy přetvářkou. Měl jsem tu příležitost se s touto nádhernou paní párkrát setkat, když souhlasila s tím, že mi poskytne rozhovor. Nad žádnou otázkou se nikdy nepozastavila, nikdy jsem (na rozdíl od jiných rádoby hereček) nezažil, že by se „musela nad odpovědí hluboce zamýšlet“. Jedinečná dáma, v jejíž blízkosti jste – třeba jen na chvíli – měli pocit, že se zastavil čas.
Dýchalo z ní něco velmi příjemného, zároveň nepřenositelného, něco, díky čemuž se na ni, nejen v čistě osobní, ale pochopitelně i té profesní rovině, člověk pokaždé těšil. Bylo mu dobře. V tuto chvíli, myslím, není vůbec potřeba psát, které role vytvořila, v kolika filmech, televizních inscenacích či seriálech se objevila. Je třeba jediné: v tichosti a sami v sobě přijmout fakt, že tato dáma už fyzicky mezi námi není. Můžete pochopitelně zapálit svíčku a v duchu PODĚKOVAT. PODĚKOVAT tam tomu nahoře, díky němuž jsme měli tu neopakovatelnou příležitost při naší pozemské cestě zažít právě ji, právě tuto Herečku. NAŠE VELKÉ PODĚKOVÁNÍ samozřejmě patří i jí samotné! Za chvíle, kdy nám bylo (a věřím, že tomu tak bude i v případě reprízování snímků, v nichž hrála) příjemně. PŘÍJEMNĚ v její blízkosti, i když třeba jen zprostředkované televizní obrazovkou, nebo filmovým plátnem v kinech. A samozřejmě pokud budete chtít „na závěr“ můžete opět PODĚKOVAT Pánu Bohu. Tentokrát za to, že si ji vzal zpátky do své náruče. Do místa, kde nikdy nebyla a nikdy nebude jakákoli nedokonalost. Do království, ze kterého jsme všichni vzešli a kam se jednoho dne zase vrátíme. Sami, bez nikoho! Stejně jako v případě našeho příchodu sem. Na Zem. Úplně všichni! Každý z nás se zkrátka vrátí domů. Tak, jak to bylo v úterý tohoto týdne umožněno paní herečce, samozřejmě mamince, tetě, i babičce Janě ŠTĚPÁNKOVÉ.
Mohl bych se tady začít rozepisovat o všem, o čem jsme si spolu s paní Štěpánkovou v rámci našich rozhovorů, i mimo ně, povídali. Nechci… Teď se totiž chci v tichosti a především pak sám v sobě smířit s tím, že už se s touto dámou nikdy v Divadelním klubu Divadla na Vinohradech (ani na jiném místě zde na Zemi) nepotkám… A samozřejmě PODĚKUJI…
DĚKUJEME, paní ŠTĚPÁNKOVÁ!
Text: Lubomír Nečas, Foto: archiv České televize / Neobyčejné životy