GEORGES DANTON - Naděžda Augustina Munzarová

(Dopis se zprávou o slavnosti na počest revoluce 1789)

Dantone,

  nevím, zda ve Tvé době existovalo u vás slovo REVUE.

Řekneme-li slovo REVUE dnes, myslíme tím pásmo zábavného výpravného pořadu se zpěvy, tanci, s velkou dekorací, barevnými kostýmy, pštrosími pery a vtipným povídáním. Zmiňuji se Ti o tom proto,  že tento dnešní význam  překrývá pomalu ten původní – PŘEHLÍDKA - i u vás ve Francii - a  to i pokud jde o oslavu památného dne vaší země. 

  Na náměstí Svornosti v Paříži, kde nejeden z vás, tvůrců revoluce 1789 zaslechl svist gilotiny a v zápětí pocítil její ostří v zátylku, tam, kde skončil i Tvůj spor o ideje s Tvými soudruhy, končí každým rokem „REVUE 14-JULIETTE“ - veliká výpravná podívaná na oslavu konce monarchie a vzniku Republiky. 

  O tom ale ty už nevíš. Je to opravdu monumentální REVUE - SHOW, kterou si nemůže dovolit ani Lido, ani MGM-hotel v Las Vegas. Stovky koní, desítky letadel, helikoptér, obrněných vozů a motocyklů, o kostýmech nemluvě – prostě výpravná opereta, která se dlouho  připravuje. Přestože stojí spoustu peněz, ale diváci (na rozdíl od REVUE v divadlech) neplatí nic. 

  Patrně neznáš význam slov "helikoptéra", "letadlo", "show", nebo "motocykl". Za těch více než dvě stě let mnoho nových slov přibylo a některá, která jsi znal a která zůstala dodnes, ztratila zase svůj původní VÝZNAM. Předpokládám však, že to pro tebe nemůže být žádna novinka, protože jako zkušený revolucionář víš, jak se VÝZNAM slov i myšlenek časem  překroutí.  

  Slovům "peníze" a "zdarma" ale jistě rozumíš. Ta si  svůj zastaralý smysl stále udržují. Také to, že diváci mohou přihlížet zdarma, je jedna z mála věcí, která se nezměnila od doby, kdy jsi žil a kdy na stejném místě mistr popravčí Sanson se svými pomocníky připravoval jinou, tehdy velmi populární podívanou - na dva sloupy s padající šikmou širočinou uprostřed. Stejně  jako tehdy, tak i dnes se vše odehrává pod širým nebem, a stejné je i to, že se to děje ve jménu čtrnáctého července, den dobytí Bastilly, který je považován pro svržení monarchie za symbolický. Vy jste sice tehdy věděli, že věznice  až na pár zlodějů je prázdná a že nešlo tak zcela o osvobození uvězněných, ale hlavně dostat se ke zbraním a prachu, které tam byly uskladněny - což nebylo tak nesnadné, když klíčník šel s vámi. Ale chápu - ústním podáním a dík revolučnímu nadšení, se význam dobytí Bastilly trochu  přehnal. Také proto, aby to vyhovovalo sluchu lidu, bez jehož podpory se revoluce neobejdou. Později už se ale těžko něco vysvětluje. Ostatně i to víš jistě sám z vlastní zkušenosti.

 Vrátím se ale ke změnám v podívané, která se ve jménu Revoluce provozuje. Jednou velkou změnou je to, že tehdy se diváci po ukončení představení BAVILI. Dokonce se smáli a tančili. Opravdu jásali. Asi to bylo tím, že tehdy na podiu nikdo nic nepředstíral. Hlavu, kterou gilotina oddělila od těla a kterou katův pacholek vyjmul za vlasy z koše a vynesl zpět na podium, aby ji ukázal davům, byla  skutečná.  Žádný podvod, žádný trik, jaký dnes často vidíme ve filmu nebo na představeních kouzelníka řezajícího pilou svou asistentku, o níž každý ví, že ta za chvilku vyskočí  celá a neporušená. Tehdy ne. Tehdy bylo všechno opravdové. Prostě zážitek...

Producenti dnešních REVUE simusí opravdu lámat hlavy, jak  publikum přilákat. (Doufám, že chápeš význam slov "lámat hlavy" a že to nezaměníš, jak jsi byl zvyklý, za "stínat"./

  Na dvousté výročí Revoluce se REVUE pořadatelům opravdu povedla.

Do Paříže se sjelo mnoho hostí, prezidentů, turistů a všichni sledovali velkolepý průvod z Elysejských polí až na slavné náměstí Concorde a tleskali - jako před dávnými časy. 

Paříž byla plná nejen cizinců, ale dokonce i Francouzů a co je k neuvěření – i Pařížanů! Jiná léta totiž většina prapravnuků Gavroche odjede směrem na Lyon. Ne snad proto, aby pobořili  město neposlušné ideím revoluce, ale protože jsou školní prázdniny. Krom toho 14. července, tak jako před dvěma sty lety, většinou prší. Navíc chuligáni, když jdou večer k ohňostroji k Eiffelce, čmárají po autech a nakonec celá ta paráda na Champs-Elysées je většinou neustále každý rok tatáž a na to se chytrý Pařížan podívá v televizi, kde uvidí záběry slavnosti ze všech možných úhlů,  nemusí kvůli tomu trčet v dešti, ale sedět pohodlně u krbu v normandské chalupě nebo u bazénu v Provenci.

   Nevím, jestli rozumíš všem slovům, která jsem právě použila: "prázdniny", "Eiffelka", "televize"? 

Na příklad "prázdniny" - to je dvouměsíční volno od povinné školní docházky. Jak víš, Rousseau napsal deklaraci lidských práv, mezi nimiž je i právo na vzdělání. Jak bys nevěděl, deklarace byla přece základní ideou Revoluce!  Asi tě překvapí, že tento bod, právo na vzdělání, se stal v naší době nejen právem, ale dokonce - povinností. To je velká změna s níž jste samozřejmě nemohli  počítat. Kdybyste byli mohli vidět do budoucnosti, uzřeli byste davy svých potomků, kteří mají nejen co jíst (o což jde každé revoluci především), ale dokonce z nadbytku vyhazují chléb do popelnic. Tato změna  by se vám asi nelíbila. Ale jistě byste s radostí popatřili na zákon o povinné školní  docházce.  Ovšem - pak byste si asi byli dobře rozmysleli datum, kdy vzít Bastilu útokem. "Kdepak 14. červenec! Všichni budou na prázdninách a nikdo nebude chtít výročí oslavovat!"  Byli byste měli pravdu. Dnes ani Elysejská pole, ani náměstí Svornosti nelemují davy občanů, za jejichž lepší život a práva jste byli ochotni položit své životy. Maje  lepší život než vy, málokterý dnešní občan republiky, je ochoten postát hodinku jednou za rok na místě vašeho skonu a udělat tak pořadatelům oslavy radost. "Proč taky", říká si potomek. "Ten lepší život se přece musí užít. Proč jinak by se za něj kdysi bojovalo?!"

 Promiň, že jsem zase trochu odbočila od slova REVUE.

Změnilo se opravdu hodně. Kdybys řekl lidem dneška: "My tehdy z radosti tančili na náměstích karmaňolu", budou si myslet, že je to nový hit aerobiku, nebo nějaká další hra do počítače. Myslím ale, že tě nebudu zatěžovat slovy, která sice souvisí s pokrokem a lidským blahem, o což vám tehdy šlo, ale nejsem si jistá, zda byste s tím vším byli spokojeni. Už tehdy jste se přeli, zda jde pokrok správným směrem a neumím si představit, kolik gillotin by muselo stát na každém náměstí dnes, kdyby se uskutečňování lidských práv mělo dít pod vaším dohledem...Ale důležité samozřejmě je, že se na vznik Republiky nezapomíná. Pravda je, že většinou na místo výbuchů radosti,  ukazuje se v živých barvách a plné parádě spíše síla vojenská. A ta celkem moc smíchu neprovokuje. Tu byste byli potřebovali tehdy. Chyběla vám, když okolní svět chtěl mladou revoluci zničit a  nepřátelské armády stály nedaleko Paříže a vy, téměř beze zbraní a bez parádních uniforem jste stavěli barikády. Ale to je všechno pasé. Odvěkým nepřátelům Francie jsou dnes otevřeny všechny brány a to je opravdu veliká ZMĚNA. Společně s Francouzi cvičí slavnostní pochody i jejich dřívější nepřátelé, jen aby mohli oslavit 14. červenec všichni dohromady. Sjednocená Evropa, pro níž horoval už děd vašeho popraveného krále (a před ním už náš král Jiřík), se tím začíná uskutečňovat. To byla také novinka pořadatelů výroční REVUE.  Byla  tu po zuby ozbrojena bok po boku vojska asi  pěti národů. Myslím si však, že krom manifestace přátelství, promiň mi to podezření, se chtěli Francouzi také blýsknout, jaké mají krásné uniformy. 

  Na příklad oddíly jízdní gardy - ano, nediv se, váš král, který měl tu čest být prvním popraveným v uměle vyvolaných politických procesech moderní doby, měl také gardu a ta tu zůstala do dnešních dob. Jenom se už nejmenuje královská, ale republikánská - ono často i dnes revolucím stačí jenom změna jména… 

  Takže Jízdní garda zůstala a to je dobře, protože na tu se turisté, kteří vědí, že v červenci je v Paříži "nějaká show", vyloženě těší. Vítají příležitost vidět živé koně, na nich husary v barevném odění a v lesklých přilbách s koňskými ohony. Zezadu to vypadá opravdu legračně – jakoby hopsali dvouposchoďoví koně - a tak alespoň to vyvolá na tvářích přihlížejících úsměv. Navíc koňská kopyta vydávají na dláždění krásný zvonivý zvuk, což je změna - úplně jiný vjem, než jste mohli zažít vy v prašných ulicích.

  Z vašich dob zůstaly však některým oddílům vojska -  šavle. Prastará

zbraň, se kterou se lidstvo po věky ohánělo. Šavle, má oproti dnešním zbraním  výhodu - je to zbraň tichá a dá se s ní utnout nejen hlava, nebo přeseknout provazy svázaných zajatců, ale i ukrojit chleba. Ani údržba není složitá, stačí ji, podobně jako kosu, naklepat a nabrousit. Nevýhodou je, že se dá použít jen k boji zblízka, na což už dnes mnozí nemají nervy - d´Artagnanové zmizeli. Dnes je příjemnější vraždit anonymně. Proto je opravdu překvapující, že některé oddíly armády nesou na přehlídce ostentativně tuto zbraň i dnes. Nemyslím, že by to byl zakrývací manévr (ukázat světu staré šavle a na odpalovacích rampách mít atomové hlavice), předpokládám spíš, že je to výsledek známého galského smyslu pro humor, a schopnost lehce inscenovat působivou podívanou. Vypadá opravdu pěkně, když jedoucí, nebo pochodující uniformy - v barvách, tvarech perfektně sladěné, točí, či rytmicky pohybují blýskajícími šavlemi. Divák zapomene, že pochoduje armáda a domnívá se, jde o Diorovu módní přehlídku, nebo o mažoretky, vítající fotbalové mužstvo. Nemysli si však, že Republikánská jízdní garda, nebo L´École polytechnique, jejichž oddíly tuto zbraň nesou, jsou schopny Republiku nebo její představitele těmito šavlemi v nebezpečí bránit! I zde je změna - dnes jsou  prezidenti republiky chráněni urostlými chlapíky v nenápadných oděvech s neprůstřelnými vestami, po případě ranaři v kožených overalech  na silných motocyklech a Jízdní garda je tak vlastně jen jakýmsi  stálým  souborem dvorního divadla. Oproti Jízdní gardě mají však oddíly Polytechnické školy přece jen svůj  význam. Jsou to dědicové vůdců vaší Revoluce, což je také výsledkem vašeho volání po právu na vzdělání. Dnes totiž už žádnou revoluci nedělají amatéři, jako za vašich dob. Dnes jsou revolucionáři vybranou elitou národa s vysokoškolským  vzděláním. Ve škole se učí vládnout (prý ve jménu Deklarace) a to ve všech oborech politiky a hospodářství státu. Gilotinu dali zatím do skladiště a šavle, které si nechali, nesou na přehlídce velice legračním způsobem. Drží je v pravé ruce špicí nahoru a při chůzi, tak jak pohybují rukou, šmidlají šavlemi o svá ramena a tváří se při tom tak odhodlaně, že to vypadá, jako by chtěli naznačit, že ve svých budoucích úřadech neudělají žádný podvod - to že si raději ruku uříznou. Zajímavé je sice zjištění, že mnoho absolventů této školy má neustále obě ruce, přestože zpronevěřili lidu mnoho milionů. Ale to bude asi tím, že při absolutoriu odložili nejen školní uniformy, ale i šavle.    

  Jinou velkou změnou a novinkou výroční Revue byl velký počet žen. Nemyslím na chodnících, ale v oddílech armády. Z toho byste asi měli velkou radost, protože by se ten úkaz dal nazvat stejně, jako když šly ženy vaší doby z Paříže do Versailles pro krále - "Velký pochod žen". Jistě byste se radovali, že Francie je po Izraeli  hned na druhém místě v počtu žen sloužících v armádě. Mnohé to překvapilo, protože to naprosto mění představu, že dnešní Francouzka je fiflena, která se zajímá jen o víno, zpěv, módu, film a parfémy. - A nejsou to jen samaritánky, ale i členky paraoddílů, pilotky stíhaček, mechaničky a členky velitelských posádek na lodích i v ponorkách. Jsou to dědičky odvahy Johanky z Arku a nakonec i neznámé ženy v roztržené blůze, která první vztyčila na vaší barikádě prapor Revoluce a stala se tak jejím symbolem.

Jenom v jediném oddílu francouzské armády ženy chyběly. Ani v budoucnu tu zřejmě žádná žena nebude moci sloužit v Cizinecké legii. Tento ojedinělý oddíl jako jediný  ze všech vždy sklidí od diváků i od představitelů státu POTLESK. Jde pomalým rozvážným krokem. Má svou vlastní hudbu a ostatní orchestry hrající do pochodu, musí zmlknout, jde-li kolem Cizinecká legie. Její příslušníci nevypadají totiž na to, že by se s nimi dalo žertovat. Jejich zachmuřené, plnovousy zpola zakryté tváře, vyjadřují nezávislost. Jsou už od 1831 jedinou armádou ve Francii (dnes složenou z osmdesáti národností), která podléhá pouze svému veliteli. Také nedbají na parádu jako ostatní, ale spíše na tradici. Jejich uniformou jsou bagančata, pohodlné kalhoty, košile s vyhrnutými rukávy, přes to kožená zástěry. V rukou drží přes ramena opřené – sekery. Jejich výstup je působivý a fascinující. Není divu, že jim tleskají. Není radno je proti sobě popudit.   Ne, do tohoto oddílu armády ženy nemohou. Ne proto, že by se nedokázaly zachmuřit, nebo že by neunesly sekeru, ale nerostou jim vousy.

  Nevím, z čeho by jsi na těchto oslavách měl vlastně radost. Lid se oslav neúčastní, nanejvýš, když skončí večerní program v televizi, jde se podívat na ohňostroj. To je obojí pasivní oslava a dokazuje to jen to, že převzaté ideje, tak jako i bohatství, pokud k nim nedospějeme vlastní silou, je dědictví, které nás většinou zpohodlní a ochromí. Prezidenti se ve svých poledních projevech k národu nezmíní ani o vašich jménech, ani o lidských právech a gilotinu už lidu nepřipomenou (zřejmě  ze strachu) ani náhodou.   

 Dále - při zahájení slavnosti zpívají sbory starou, už ve vaší době zapomenutou píseň, složenou kdysi k povzbuzení Francouzů proti Prusům jedním důstojníkem z Alsaska, kterou teprve po letech znovu objevili a zpívali Marseillané, když vám v době revoluce přišli na pomoc chránit Paříž. Marseillesa, jak jste ji tehdy nazvali,  se tedy dodnes zpívá při jakékoliv státní nebo sportovní oslavě. Jistě by ti nevadilo, kdyby se jen  hrála, ale dnes by se možná zdálo i Tobě, že její slova už jaksi pozbývají smyslu. Občané Francie nemají už "nepřítele, který by přišel a rdousil jim syny v jejich náručí.." a také široko daleko neexistuje žádná "tyranie, která by proti nim zvedala svůj krvavý prapor". Je proto zbytečné volat "do zbraně a na pochod", když není  proti komu.  Možná, že bys i Ty shledal, že před fotbalovým utkáním na mistrovství světa  zní takové výzvy podivně. (Jak jsem ti už říkala - bývalý nepřítel jede při oslavě Revoluce klidně ve svém tanku vedle tanku Francouze a už od oblouku vítězství až k Tuilleriím, se všechna vojska těší, až odbudou povinnost a půjdou po konci REVUE společně na zálety.)

  Nakonec ještě jedna poznámka o hymnách a vlasteneckých pocitech a o změnách od vašich dob.

Sjednocená Evropa přijala jako svou hymnu oslavnou ódu, píseň plnou radosti a optimizmu, která se zpívá německy. Skladatel, který Schillerovým slovům dal úchvatnou melodii, ač sám Němec, napsal ale také oslavnou ódu i na  vašeho hrdinu Napoleona, kterého jsi možná znal jako mladíčka v uniformě královské gardy a který během svého života s vlasteneckými pocity lidí několikrát pěkně zamával. Tato druhá heroická óda  byla  složena pouze pro něj a to dokonce s věnováním skladatele. Dedikaci sice později Beethoven přeškrtal s takovým zklamáním a tak prudce, že roztrhl první list partitury. Óda však zůstala celá. Je rovněž krásná,  a bylo by skutečně škoda, kdyby její autor byl zásadovější a roztrhal skladbu úplně. Zmiňuji se ti o tom ne proto, že se ta první, Óda na radost, zpívá německy, ale proto, že také velká slova jako jsou ZÁSADA nebo VLAST nemají ani v dnešní době svůj původní  význam, který by měla po právu mít - podobně jako slovo REVUE, což je jedna z věcí, která se od tvých dob  nezměnila. To by se ti asi líbilo nejméně ze všeho. 

  A tak, Dantone, klidně lež a nevstávej, protože po tom, co jsem

ti všechno řekla, máš na tomto místě chvilku času k úvaze, zda to celé stálo za to.  

Zda mělo smysl, nechat si utnout hlavu v pětatřiceti? 

P.S.: 

Nediv se, že Tě na konci nezdravím. Nemohu Ti přece přát ve tvé situaci všechno nejlepší, když vím, že kdesi v pařížských katakombách jsou naházeny vaše kosti, na nichž mnozí dědicové revoluce posedávají při pořádání rozkošných nočních párty. 

V Paříži, začátkem třetího tisíciletí.