HELENA FUCHSOVÁ-SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST Terezy Herz Pokorné

 Srdeční záležitost ------- Terezy Herz Pokorné

                      HELENA FUCHSOVÁ  -   žena, které se přezdívalo vítr, žena pro kterou čas nebyl veličinou nikterak limitující touhy a přání srdce, naplněného láskou ke sportu zvanému  -  běh. Jako by  chtěla v praxi potvrdit teorii dávných filosofů o tom, že čas ve skutečnosti neexistuje. Své největší úspěchy slavila v době, kdy sportovci většinou aktivní karieru pomalu končí, na studia vysoké školy nastoupila, když ostatní již nabývají pocit, že je vše za nimi a začínají bilancovat. Vždy šla vlastní cestou, byla otevřená, málokdy se dokázala chránit, bránit však vždy. Patřila k rodu bojovníků, kteří v sobě mají pokoru a respekt před cestami osudu, ale nikdy se nevzdávají, ať již jsou ony cesty sebetěžší. Ustoupí pouze když už není jiná možnost. Žádná jiná.

A já teď hledím do plamene svíčky a s láskou a vděkem k prožitému vysílám modlitbu do nebes tam, kde se všichni jednou potkáme. Tělo odchází, láska, přátelství, energie, jež nás tvoří zůstává, obalena do vzpomínek sídlících v srdcích pozůstalých. Helenko, obdivuji tě za to, s jakou rozhodností a důvěrou jsi šla za svými sny. Hrát za všech okolností fair play, bylo pro tebe samozřejmostí, proto jsi také nikdy neztrácela sama sebe, byla autentická a tím i nezapomenutelná a inspirující.

S větrem o závod jsi běhala již jako dívka školou povinná. Ne někde na juniorských závodech, jak by se dalo čekat u budoucí vicemistryně Evropy i světa, ale po loukách, lesích, polních cestách, ulicích rodného města Tábora. Doručovala jsi lidem poštu. Plnila si svůj dětský sen o pošťačce, která nosí lidem balíčky a hezké zprávy. Samo sebou rychle a s úsměvem na tváři, jinak to přeci nejde. Dívka, která roznáší poštu v běhu, je dříve či později nápadná. Někdo si toho musí všimnout. Stalo se, a ty jsi začala běhat pod dohledem odborníků.  Od Táborského sportovního oddílu přes pražskou Spartu dál, až na stupínky vítězů na mistrovství Evropy i světa, neminula tě ani olympiáda. Byla jsi tenkrát v nejlepší formě, měla natrénováno, čas, jehož jsi dosahovala mohl být vítězným. Došlo však ke zranění a nebylo možné nastoupit na startovní dráhu závodu, který byl tvojí doménou. Jenže ty se nevzdáváš, využila jsi možnost alespoň nějak se zúčastnit a nastoupila v jiné kategorii. Cílovou páskou jsi proběhla pátá. Pátá mezi nejlepšími z nejlepších. 

Atlet musí znát dokonale vlastní tělo, na startu závodu stojí sám, tak jako ostatně my všichni na startovní čáře vlastního života. Pomoc přichází z vlastního nitra, počítá se jen „natrénované“, tedy to, co jsme pro sebe udělali my sami. Nejdůležitější je chvíle soustředění, kdy člověk nabírá sílu na první krok těsně před tím, než někdo vystřelí, aby zahájil závod. Pak svět kolem nás mizí, a my víme, že ti opravdu blízcí na nás čekají u cílové pásky. Tohle štěstí jsi vždy neměla. Na vlastní kůži jsi poznala jaké to je, ocitnout se v cizím městě bez prostředků a střechy nad hlavou. Měsíce jsi dokázala žít pouze s deseti korunami na den, přitom spát jen tři hodiny a zbytek času dělit mezi práci a tréningy. Jedno financovalo druhé, na potřeby dívky jménem Helena, nezbývalo prakticky nic. Psal se rok 1990 tvé tělo podávalo výkony, které tě vynesly na stupně vítězů a teprve až pak dostalo všechny vitamíny a správné živiny, které potřebovalo. O několik let později, už jako uznávaný výživový poradce pro vrcholové sportovce, bys takové situace nedovolila. 

Důvěru sami v sebe mnozí z nás získávají těžce. Tebe ji naučila rychlost, kterou dokázaly běžet tvé nohy, vytrvalost a odhodlání překonávat překážky. K těm patřil i výsměch kolegů, kterým nepřipadala tvá postava dostatečně atletická, šance na kariéru běžkyně viděli neveliké, což také dávali patřičně najevo. Ty jsi však byla rozhodnuta, a nemálo vítězných medailí pak zdobilo zdi tvého masérského studia. Studia, které by neexistovalo, kdyby ti jednoho dne z ničeho nic zaměstnavatel nesdělil, že tvé služby již nepotřebuje. Běžecké tretry dosloužily, a ty jsi v jedinou chvíli, bez jakéhokoliv předběžného varování přišla doslova o vše. Možnost výdělku i byt, kde jsi žila. První manželství se chýlilo ke konci stejnou rychlostí, tvá životní láska na tebe teprve ještě čekala. Dostat se nahoru z bodu nula ti pomohlo ono pověstné odhodlání spojené s obrovskou pílí, odvahou riskovat a vírou v sebe samu. Vystudovala jsi dvě vysoké školy, stala se kondičním trenérem první třídy, masérem a nakonec ať jsi chtěla či ne i úspěšným léčitelem. Objevila v sobě dar, kterého jsi s úctou a pokorou využívala ve prospěch všech, kdo požádali o pomoc. Léčení přichází z vlastního nitra a ty jsi učila lidi využít každičký kousek oné úžasné energie, jež nás tvoří,  pro své zdraví, touhy a přání. Proč vlastně nevěříme nejlepšímu, nejinteligentnějšímu stroji, který kdy na planetě Zemi existoval a existuje? Proč se k němu chováme tak macešsky? Stále se nám na něm něco nelíbí, něco nám vadí. Chceme být hubenější, nebo naopak silnější, větší, nebo menší, přejeme si mít jiné nosy, rty, zadečky, jiné kde co. A pak je tu ještě stres a další dramata útočící na nás z venčí a my onemocníme z únavy a toho věčného ubližování si.

Vzpomínám na jeden z nejsilnějších zážitků, který jsem měla během vysílání Nočního Mikrofóra na Dvojce Českého rozhlasu. Seděly jsme spolu ve studiu, já v roli moderátora - ty hosta, a povídaly si o života běhu, chvílích štěstí, bolesti, o radostech, kotrmelcích, poznání. V okamžiku, kdy nastal čas určený pro telefonáty posluchačů, zazněl do éteru hlas muže, který nám vehnal slzy do očí. Řekl, že je rozhodnut ukončit život, ale teď má pocit, že slyší hovořit anděly. Poprosil, zdali může přijít do tvé „ordinace“. Za dva dny tam byl. Jel vlakem přes celou republiku, aby se spolu s tebou mohl vydat na cestu uzdravení. Myslím, že k němu došlo již v okamžiku, kdy jsi mu se svým pověstným, zářivým úsměvem, otevřela dveře.

Helenko, děkuji za naše potkání se, za přátelství, které bude vždy patřit k vzácným darům mého života, za tvoji velkorysost, za chvíle, kdy jsi roztáhla své veliké ruce a proměnila je v andělská křídla, která léčí nejenom bol tělesný. A za všeobjímající lásku, která z tebe tak často zářila.

                                                                                                                     Tereza

Fotografie:  Dagmar Hájková

Fotogalerie