26.12.2024 má svátek: Štěpán , 2. svátek vánoční
HMYZ je avizován, jako poslední celovečerní film jednoho ze světově nejuznávanějších výtvarníků, animátorů a režisérů - čelného představitele pozdního surrealismu - JANA ŠVANKMAJERA.
Prim v něm hraje fantazie, imaginace, humor, ironie a zvířecí pudy v nás.
HMYZ je filmem ve filmu, příběhem v příběhu, útočícím na naše smysly, přesně tak, jak to umí pouze Jan Švankmajer. Všechny atributy provázející jeho celoživotní tvorbu jsou přítomny, bonusem je možnost, sledovat ho při práci. Vlastně nás doslova chytne za ruku a provede vlastním světem. Je fyzicky přítomen, komunikuje s námi, a s lehkým humorem, aniž by narušil sílu a celistvost příběhu, který vypráví, nám ukáže, jak jeho představy nabývají reálnou podobu.
Před našima očima se odehrává tragikomedie, upozorňující na věčný koloběh a neměnnost tohoto světa, kde je vše spojeno se vším. Silní vítězí, slabí hynou, manipulace je všudy přítomná a také v konečném výsledku vítězí. Skupinka divadelních ochotníků, nacvičuje hru bratří Čapků „Ze života hmyzu“. Během zkoušky se pozvolna všech šest členů souboru proměňuje v „postavy“, jež jsou jim přiděleny. Každý sleduje svůj vlastní cíl, má svůj způsob chování i konání, svoji schopnost přežití v prostředí, ve kterém se dobrovolně ocitl. Je jím hospoda někde na malém městě, která se plna rekvizit, kulis a artefaktů symbolizujících různé druhy hmyzu, mění v divadelní sál. Mezi vším se pohybuje Jan Švankmajer se svým filmovým štábem.
„ Hra Ze života hmyzu je misantropická hra. Můj scénář jen tuto misantropii prohlubuje, tak jako se prohlubuje podobnost člověka s hmyzem a této civilizace s mraveništěm Také by se nemělo zapomínat na poselství Kafkovy Proměny.“ říká pan režiséra ani nám to nedovolí. Ostatně jedná se přece o hmyz. Franz Kafka a Karel Čapek, spolu se svým bratrem Josefem, jsou v příběhu, který sledujeme hmatatelně přítomni, avšak veškerému dění s jasnou samozřejmostí vévodí nezaměnitelná osobitost pana režiséra. Tyto tři výjimečné spisovatele nevyužívá, nezneužívá, ani nepoužívá, ale naopak se s nimi doplňuje, splývá, a všichni společně se tak stávají jedním tělem, jednou duší filmu, jež je ryze Švankmajerovský.
Hercům na plátně velí tvrdou rukou režisér amatér a Cvrček v jedné osobě Jaromír Dulava. Ve své roli je opravdu vynikající - naprosto autentický a přeci stylizovaný, přesně jak velí umělecký tvar, kterého je součástí. Podobně je tomu u Jiřího Lábuse, jemuž se jako panu Borovičkovi podaří tak dokonale přeměnit v chrobáka, že natrvalo opustí svoji lidskou podobu. Doslova úžasná je Ivana Uhlířová v roli slečny Jitky, jinak též Larvičky s osudem nemilým. Za výkonem této trojice nikterak nezaostávají ani Jan Budař s Kamilou Magálovou a prostorově výrazný v hereckém projevu subtilní a přesvědčivý Norbert Lichý.
Filmy Jana Švankmajera nejsou masovou zábavou, ani být nemohou. Lidé se pohybují na různých stupních vnitřního vývoje, mají odlišnou schopnost vnímání dějů kolem sebe, a tak je tento tvůrce, jehož filmy jsou vždy výtvarným dílem, nad nímž krouží duch surrealismu, buď pochopen a obdivován, nebo nepochopen a odmítán. Lhostejným zpravidla nenechává nikoho a jinak tomu nebude ani zde. Každopádně pan režisér je ve světě uměleckém již mnoho let označován za živou legendu, a stává se tak inspirací pro kolegy po celém světě. Patří mezi ně velikáni jako Tim Burton, nebo Terri Gilliam, kteří ne jednou hovořili o Švankmajerově vlivu na jejich vlastní tvorbu, což je vizitka více než krásná.
Hmyz je filmem zábavným, skurilním, filmem s jasným poselstvím, které nutí zamyslet se nad světa děním a děním v člověku, jako takovém. Je bohužel aktuálnějším, než bychom si přáli a já vás tedy srdečně zvu do kina a přeji, ať paříte k té skupině, která se pobaví, s radostí zasměje a nebude jí vadit lehké mrazení v zádech, které po opuštěním kinosálu určitě hned nezmizí.
