JAK JSEM SE ODNAUČOVAL KOUŘIT - IVAN KRAUS

Bylo to jedno z těch rozhodnutí, jichž člověk lituje hned poté, co je učinil. Myslím si, že bych k takovému rozhodnutí nikdy nebyl dospěl, nebýt mé ženy, která jednoho dne pravila, že se ráda vzdá všech svých dárků k narozeninám i k vánocům, když zkusím přestat kouřit. Svou roli tu sehrála i žlutá žárovka, která prý, když svítí, čistí vzduch tím, že voní po citrónu. Na mne však tento vynález působí omamně jako droga. Snad proto jsem se dal přemluvit, abych vyzkoušel speciální špičky. V návodu se tvrdilo, že každý, kdo použije špiček, přestane kouřit, aniž si toho všimne. Použil jsem špiček, ale jediné, čeho jsem si všiml, bylo, že jsem kouřit nepřestal. Získat cigarety, která byla ve špičce, jen trošku kouře, stálo tolik námahy a energie, že jsem brzy tohoto experimentu zanechal. Žena tvrdila, že jde jen o to, aby si kouření odvykl můj organismus. Hovořila o něm jako o nějakém podnájemníkovi, jehož stačí jen zamknout, aby přestal chodit ven. Už nevím, zda to byl můj organismus, či já sám, ale jeden z nás nakonec špičky vzal a hodil do koše. Žena se však nevzdala.dne mi přinesla bonbóny a řekla, že bych měl ukázat alespoň dobrou vůli tím, že místo kouření budu cucat bonbony. Zkusil jsem to. Cucal jsem ráno, v poledne i večer. Ale ani tato metoda se neobešla bez komplikací. Protože jsem musel mít bonbony neustále po ruce, chodil jsem s přecpanými kapsami. Brzy se ukázalo, že musím jednotlivé druhy kombinovat, a začal jsem chodit ven s nákupní taškou, protože kapsy už nestačily. Jednou, když mi došly sladkokyselé, málem jsem se nervově zhroutil, protože sladové, které jsem měl dost, se mi zdály slabé a cukrárny měly už zavřeno. Jediný okamžik bez bonbonu znamenal, že se vrhnu po cigaretě. Proto jsem hovořil jen s plnou pusou a na dotazy, co se mi přihodilo, jsem sděloval, že nic zvláštního, „že še jeň odňaučužu koužit.“ Při jednáních jsem mlsal jen rumové, protože byly silnější. Horší to bylo za pěkného počasí, protože čokoládové bonbony se roztékaly. Zjistil jsem, že rozteklý bonbon se nedá ani dost dobře zahodit, protože na člověku jaksi zoufale lpí. Jednou jsem dokonce v kanceláři udusil v rozčilení svým nugátem cigaretu, která ležela v popelníku. Patřila muži, s nímž jsem jednal. Domů jsem se vracel unavený a ucucaný. Televizi jsem začal nenávidět hlavně kvůli hercům, kteří neustále kouřili. Přestalo mne zajímat, kdo je vrah, počítal jsem jen, kolik vykouřil komisař cigaret. Když jsem se jednoho dne přistihl, jak číhám na nedopalek, který odhodil na ulici nějaký starší rozmařilý pán, zahodil jsem zbytek bonbonů a utekl do trafiky, abych požádal o první pomoc. Žena, která viděla, co se mnou pokus udělal, a která mě přece jen nechtěla ztratit tím, že bych se umlsal k smrti, mne nechala nějaký čas na pokoji. Ale jednoho dne přišla s novým vynálezem. Přinesla mi nekuřáckou žvýkačku spolu s tučnou příručkou, nazvanou NEKUŘÁCKÁ ZVÝKAČKA – BROŽURA USPĚCHU.„Nechci tě k ničemu nutit, ale byla bych ráda, kdybys to ještě jednou zkusil!“ pravila. Zkusil jsem vyjednávat. Nabízel jsem ženě, že jí udělám radost tím, že:

Přestanu skládat vlhký ručník,

Nebudu dávat při jídle lokty na stůl,

Budu nosit ten svetr, co mi tak sluší,

Pohovořím si s dcerou o něčem rozumném,

Naučím psa uklízet kostičku.

Žena návrhy uvítala, ale tvrdila, že jsou to samozřejmosti, kdežto nekuřácká žvýkačka by mohla prospět mému i jejímu zdraví. Pak jsme začali studovat příručku. Nejprve jsem se podrobil několika testům, abych se dozvěděl, ke kterému  typu kuřáků vlastně patřím. Učinil jsem tak kvůli ženě, protože tu to zajímalo. V časové tísni. Mám-li problémy. Při rozhovoru. Když jsem přetížen. Když na někoho musím čekat. Když jsem nervózní. Abych nevybuchl. Když sedím v autě v přecpané ulici. Při práci. Když jsem unavený. Když jsem deprimovaný. Nevyspalý. Nejistý. Tím se potvrdilo, že jsem KUŘÁK, KTERÝ MUSÍ KOUŘIT. Řekl jsem ženě, že bych rád viděl kuřáka, který kouřit nemusí, ale ta to označila za nevhodnou poznámku, s jejíž pomocí jsem chtěl zlehčovat naše bádání. Ani výsledky druhého testu mne nepřekvapily. Ukázalo se, že jsem KUŘÁK POŽITKÁŘ, který kouří mezi jídlem, po jídle, při četbě či jiném koníčku, když se z něčeho raduje, večer, na dovolené, když uvažuje, protože ho těší vypouštět kouř a protože mu dělá dobře kombinace: snídaně – noviny – cigareta. Řekl jsem ženě ještě další kombinace, které mi dělají dobře. Například – večeře  - káva – cigareta, cigareta – campari – kniha, ztracený klíč – cigareta – koňak, rozbitý vůz – cigareta, daňový úřad – cigareta – cigareta, nebo příručky pro nekuřáky – cigareta – cigareta – cigareta, hromada cigaret. V posledním testu šlo o to, zjistit, zda nejsem náhodou také SPOLEČENSKÝ KUŘÁK. Ukázalo se, že jsem, protože vykouřím klidně cigaretu, kterou mi někdo nabídl, dále kouřím, když kouří mí přátelé nebo mí známí, protože se cítím jistěji a když jsem sám v kavárně. Poslední bod mne zaujal. Přiznal jsem se, že jsem na tom dokonce tak špatně, že kouřím i v přeplněné kavárně a před kavárnou, pokud má zavřeno. Pak jsme zjistili, že patřím vlastně k takzvanému smíšenému typu. 

„Nezoufejte si!“ nabádali mne autoři příručky.

Nezoufal jsem. S něčím takovým jsem trochu počítal. Pravda, do očí mi nikdy nikdo nic neřekl, nikdo nepřišel, nemrkl na mne a nesdělil mi – „Seš smíšenej typ, kamaráde!“ Ale buď jak buď, byl jsem autorům vděčen za to, že mi nic nezatajili. Bral jsem informaci tak jako každý smíšený typ. Zapálil jsem si cigaretu (protože kouřím, když jsem rozrušený a když přemýšlím) a hledal jsem v příručce, zda tam nepíší něco o tom, kolik který typ vykouří cigaret při vyplňování testů. Nic takového tam nebylo. Zato jsem se dozvěděl jiné věci. V knížce se tvrdilo, že lidé, kteří začnou žvýkat žvýkačku, se stanou aktivními nekuřáky, a to tehdy, když budou chodit častěji do kina, pěstovat sporty, plést, háčkovat, jezdit často na hory, nebo k moři, všelijak zaměstnávat obě ruce, nebo když se začnou učit hrát na klavír. To se mi trochu nezdálo. Napadlo mne, že kdybych měl tohle všechno dělat, byl bych na tom finančně velmi bledě. Určitě bych nevydělal ani polovinu toho, co pasivní kuřák, nemluvě o aktivním. Před očima se mi objevila scéna – jak sedím zcela opuštěný, starý a churavý v chudobinci a píšu žádost starostovi o podporu na další balíček nekuřácké žvýkačky. Krom toho mne napadlo, že bych jistě kouřil mnohem víc, kdybych se zcela náhle učil hrát na klavír tak, jak se to v brožuře doporučovalo. A že, bych zcela jistě také začal kouřit můj učitel, pokud by se nedal na pití. Navíc jsem vyjádřil přesvědčení, „že čeho je moc, toho je příliš.“

Když už je člověk potrestán tím, že přestane kouřit, proč by měl být pohnán ku klavíru? Řekl jsem ženě, že kdybych měl přestat kouřit, mohl bych patrně hrát jedině na slepou bábu, a to ještě s minimální nadějí na úspěch.

Pak jsem přišel na to, jaké by mohlo mít mé počínání následky. Představil jsem si, že jedu několikrát týdně na hodinu klavíru vozem a že stojím v přecpané ulici (test 1), jak jsem při tom nervózní (test 1), jak kouřím, abych nevybuchl (týž test) a abych nebyl deprimovaný (týž test) z kombinace auty přecpaná ulice – klavír (test 2). V další kapitole se hovořilo podlézavě o tom, že nekuřáci jsou velmi oblíbení. Shledal jsem, že mi vůbec nevadí, když oblíben nejsem a mohu kouřit. Zajímavá byla také zkouška s názvem ZKUSTE KOUŘIT JINOU RUKOU, NEŽ JSTE ZVYKLÝ! Musel jsem nejprve zjistit, kterou rukou jsem zvyklý kouřit. Nebylo to tak jednoduché a žena mne musela pozorovat. Pak mi prozradila, že kouřím oběma rukama. Zeptal jsem se jí, zda mne také nepřistihla, jak kouřím oběma rukama současně. Pravila, že ne. Pokoušeli jsme se pak přijít věci na kloub čistě psychologicky, protože mne zajímalo, zda jsem kuřák – levák, či kuřák – pravák. Abych si celou věc neuvědomoval, musel jsem při kouření psát, telefonovat nebo se dívat na televizi. Zjistili jsme s ženou, že jsem patrně smíšený typ, u něhož je jisto jen to, že telefonuje telefonem a kouří cigaretu, nikoli obráceně. Pak jsme si prohlédli NEKUŘÁCKÝ PAS.

Byl to velmi důmyslně vymyšlený doklad. Byla tu políčka na dny, i hodiny, kam si začínající nekuřák měl poznamenat, kolik kdy vykouřil cigaret.

Pas měl nosit každý vždy s sebou, tak aby ho mohl zkontrolovat jiný aktivní nekuřák. Poznámka o kontrole pasu podráždila mou zvědavost.

Zajímalo mne, komu se má doklad ukazovat na hranicích. Zda kouřícímu celníkovi, nebo snad jinému žvýkajícímu orgánu. Rád bych se také dozvěděl, zda jsou země, kam člověk s takovým pasem nesmí a jak je to s nekuřáckým občanstvím. Bohužel jsme v příručce odpovědi na tyto otázky nenašli.

Ale dostalo se mi poučení, jak postupovat v odnaučování. „Kdykoli dostanete chuť na cigaretu,“ – stalo se v knížce, „vezměte si žvýkačku!“ Musel jsem si tu větu přečíst dvakrát. A přiznávám se, že dodnes nevím, jak si to autoři nekuřácké příručky vlastně představují. Nechápu, proč bych si měl, mám-li zrovna chuť na cigaretu, brát žvýkačku. Určitě bych si nebral meloun, kdybych měl chuť na jahodu. Vím totiž, že se mi rozhodně nepodaří můj organismus podvést nebo jinak ošidit. Můj organismus – a známe se už řadu let – je natolik inteligentní, že se až divím. Když dostane chuť na cigaretu a já mu dám žvýkačku, jak doporučují autoři, vůbec se semnou nebaví a žvýkačku jednoduše vyplivne! Znám ho až moc dobře a nerad bych se před ním zesměšňoval. Nebýt organismu mé ženy, který kouření nesnáší stejně tak jako alkohol, ani bych se příručky nedotkl, ale udělal jsem to jen kvůli těm druhým dvěma. Na konci knížečky našla žena jakousi tabulku, v níž bylo uvedeno, kolik ušetřím, nebudu-li kouřit. Ženu něco takového velice zajímá, a protože jí údaje v tabulce nestačily, počítala ještě sama, aby nakonec dospěla ke skutečně pozoruhodnému výsledku. „Sto třicet tisíc bys ušetřil!“ zvolala radostně, když dopočítala. „Za jak dlouho?“ zeptal jsem se.

„Za pouhých sto třináct let!“ pravila žena. Slíbil jsem, že o celé věci budu přemýšlet. Ženu to potěšilo.

A protože jsem ten typ, který kouří při přemýšlení, skočil jsem si do trafiky. 

Text : IVAN KRAUS   Fotografie : TOMÁŠ KRIST /archiv I.Krause /, Dagmar HÁJKOVÁ

Fotogalerie