JAKUB JELÍNEK: Nášivkami ke štěstí

K šití jsem měl vždycky blízko. Máma je vyučená dámská krejčová. Pamatuji si, když jsem byl malý (cca 4-5 let), pozoroval jsem jak šije na starém šicím stroji a jak tak koukám, tak mi máma najednou prošila jeden z prstů. Neobešlo se to bez breku. Nápad našívat nášivky na oblečení jsem dostal poté, co jsem v zahraničí začal sledovat umělce, jejichž oblečení bylo obohaceno plackami, špendlíky, obrázky a prostě vším možným i nemožným.

Začal jsem skupovat nášivky z Německa, Litvy, Ukrajiny, Anglie, USA a Číny. Najednou jsem měl u sebe nášivek za dvě výplaty a pořád jsem neuměl šít. V tu chvíli jsem poprosil babičku o zasvěcení a vytvořili jsme spolu tým. Hezky jsme se doplňovali. Já navlékal nitě do oček jehel na které babička už nevidí a babička dělala na konci nití takové uzle, za které by se ani kat stydět nemusel. Ze začátku vzduchem létaly nadávky pokaždé co jehla místo látkou projela kůží, ale časem jsem se zlepšil a teď bych řekl, že už mám šití celkem v malíku. Nyní se snažím přiučit  se šití na stroji z toho důvodu, že ruční šití je velmi časově náročné. Práce s nášivkami mě moc baví, je to můj koníček.

Text: Jakub 

Foto: Dagmar

Fotogalerie