21.12.2024 má svátek: Natálie
Potkání se akademického malíře Jana Kunovského a Kateřiny Kairy Hrachovcové vytvořilo dialog světů, které si rozumějí, mohou se pochopit, dotknout se sebe navzájem. Spojuje je opravdovost vyjádření, hloubka a síla projeveného. Setkali se spolu v okouzlující krajině jižních Čech v městečku jménem Jistebnice, místě, které dobře znají všichni, kdo se zajímají o naši historii a dobu husitskou. Součástí Jistebnického kancionálu je totiž významná památka husitského liturgického zpěvu-píseň: „Ktož jsú boží bojovníci“, jejíž přesnou repliku mohou obdivovat návštěvníci místní výstavní síně. A právě zde nyní zdobí zdi obrazy těchto dvou umělců.
Malíř Jan Kunovský je místním rodákem a mužem, kterého zná každý baletní umělec naší země, stejně jako každý milovník umění tanečního a obdivovatel těla lidského prezentujícího se právě přes toto umění. Nikdo totiž doposud nedokázal vystihnout pohyb tak dokonale, jako právě on. Mistr Degas jistě odpustí. Pokud se na nás dívá z výšin nebe malířského zcela jistě ví, o čem zde hovořím. To ovšem neznamená, že by štětce a barvy Jana Kunovskému zprostředkovávaly našemu oku pouze svět taneční. Tak tomu není, i když o řeč těla jde prakticky vždy. O jeho dynamiku a schopnost výpovědi o svém majiteli. Ať již člověku, či příslušníku světa fauny. To podle toho, zda malíř právě hovoří se svojí královnou múz, kterou je ve skutečnosti sólistka baletu ND, choreografka a baletní mistr Tereza Podařilová, nebo s Markýzou de Merteuil známou z filmu „Valmont“ a „Nebezpečné známosti“, anebo se slavnou Sarah Bernard, egyptskou královnou Nefertiti, Věstonickou venuší, nebo tou štíhlou renesanční kolegy Botticelliho, či některou ze šelem kočkovitých, nebo třeba králem nebes orlem…například. Záleží také na tom, kde zrovna je. Zda doma v Praze, Paříži, Londýně, Athénách, Florencii, nebo někde jinde, kde múzy vášnivě líbají a on, se nimi propojen může věnovat svému skicáku v neutuchajícím hledání té jediné správné linky, kterou pak my můžeme obdivovat v některé z galerií našeho světa. Díla Jana Kunovského jsou zastoupena ve sbírkách Ministerstva kultury v Praze, v galeriích, kde vystavoval například v Petrohradě, Soulu, v soukromých sbírkách v Paříži, Londýně, Vancouveru, ale o tom jsme již psali v článku pod názvem „Toulky Paříží“.
Nyní se se tedy navrátil do místa svých kořenů, a protože se právě věnuje obrazu jménem Šamanka, přizval k výstavě jednu z těchto zasvěcenkyň, ženu mnoha talentů, ženu autentickou, otevřenou, a přesto tajemnou Kateřinu Kairu Hrachovcovou.
Kateřina Kaira Hrachovcová je umělkyní tělem i duší a tím teď nemyslím úspěšnou herečku obdařenou darem doslova božským a tím je umění rozesmát publikum a vzápětí jej dojmout k slzám, nemyslím vynikající interpretku textů komediálních i dramatických jakou ji známe z divadla, či televizní obrazovky, nemyslím ani dabérku perfektně ovládající řemeslo, myslím teď tvůrce – tedy autorku svých vlastních textů, výtvarnici, malířku, ilustrátorku, designerku, vyhledávanou tatérku, mající vlastní, nezaměnitelný rukopis. Rukopis, v němž jednu z hlavních rolí hraje symbolika, mající zásadní význam pro svého nositele. Ne nadarmo studovala Kateřina pět let vysokou školu psychosociálních studií, ne nadarmo se ponořila do světa čísel, aby jí odhalila svá tajemství, svůj vliv na náš život. I o Kateřině jsme již psali v článku souvisejícím s její výstavou v budově Senátu ČR, které dala název „Kdy, když ne teď“. Vracíme se k ní, protože rádi sledujeme její uměleckou pouť, růst a proměny. Po své cestě jde v klidu a s rozvahou, nikdy nechybí humor. Turbulencí zažila nemálo, mnohé radosti i bolesti jí život připravil, a zajistil tak věčnou inspiraci zrcadlící se v jejich obrazech. Obrazech, do kterých dává celé své srdce. V životě se často schovává, ve své tvorbě je otevřená, jde až na dřeň svých emocí, svých pocitů tak, jak tomu u malířů múzou políbených bývá, a jak to mohou právě nyní pocítit i návštěvníci krásné Jistebnické galerie.
Text: Tereza Herz Pokorná
Fotografie z vernisáže: Dagmar Hájková
