21.11.2024 má svátek: Albert
JAN PALACH
Film Jan Palach je příběhem mladého muže, který se zabil, ale nebyl sebevrahem, je příběhem nám dobře známým, příběhem nutícím nás k zamyšlení se nad světa během, historií naší země i naší vlastní - nad cestou, kterou jdeme. Každý sám za sebe a všichni dohromady. Od 1.srpna 1968 uplynulo 50 let - výsledek zrcadlí naše přítomnost.
Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě první záběr filmu přivedl k slzám. Zasněženou plání jde malý chlapeček, žvatlá si pro sebe, boří se do bílé peřiny nesoucí pouze jeho stopy, blbne. Co ho čeká, víme. Celý film se vlastně odehraje v této jediné chvíli, samosebou ve vlastní, soukromé, intimní režii každého z diváků. Jedná se o nesmírně silný moment a věřím, že ne pouze pro babičky nedávno narozených vnuků, jako jsem já. Co všechno prožijí naši malí pokračovatelé, co jim dáváme do vínku, co jim po sobě zanecháme? To jsou otázky, které běží člověku hlavou v prvních okamžicích filmu, který je od svých tvůrců bezesporu odvážným krokem. Je dobře známo, jak nesmírně těžké je, dotýkat se „nedotknutelných“, uchopit člověka, který se, ač díky svému mládí ještě hledající a křehký, stal symbolem síly a obrovské odvahy, muže, který je národním hrdinou, ale v žádném případě ne pro hrdinství jako takové. Prostě našel pro sebe způsob, jak se pokusit otevřít lidem oči, přimět je uvědomit si, co se kolem děje, čeho jsou součástí, jak se chovají. Svým činem je chtěl přinutit zamyslet se nad sebou samými a postavit se v situaci ohrožení agresory a moci pány na správnou stranu, vyburcovat je k převzetí zodpovědnosti za svoji zem, své lidi současné i budoucí. Co vše ještě hrálo ve chvíli jeho konečného rozhodnutí roli, je otázkou, kterou nemá smysl pokládat. Odpověď stejně nikdy nedostaneme, znal ji pouze jeden jediný člověk – Jan Palach.
Do našich kin přichází tento film ve chvíli, pro nás opět velmi důležitou. I nyní je třeba převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, tvář „staré“ Evropy se, ať se nám to líbí, či ne mění a i naše země ve své novodobé historii někam směřuje.
Není po mne jednoduché psát o filmu Jan Palach, i když se jedná o dílo bezesporu důležité a měli by ho vidět všichni obyvatelé naší země a to i když pro mladou generaci může být možná těžší, vše v něm zobrazené cele pochopit. Narodili se v čase, který nazýváme svobodným, i když o tom, co je vlastně svoboda, by se dalo diskutovat nekonečné hodiny, porovnávat dějinné události i vlastní pocity. Zkušenosti bývají, jak známo, v mnoha ohledech nepřenosné a lidé na planetě Zemi se od pradávna ocitají na různých vývojových stupních, což je věc neměnná. Dostávám se do vnitřního rozporu, který mi není příjemný a týká se dvou hlavních tvůrců příběhu. Spisovatelky a scénáristky Evy Kantůrkové, ženy uznávané, osobně velmi statečné, jejíž historie nezrcadlí vždy procházku růžovým sadem, tak, jak tomu u lidí hlubokých, angažovaných a nadaných bývá a režiséra Roberta Sedláčka s jehož způsobem chování a mnohými postoji naopak hluboce nesouhlasím. Kontroverzní způsob postrádající jakoukoli úctu a pokoru k některým z osobností našeho kulturního světa, které ztvárnil v televizním seriálu “Bohéma“ byl a i nadále je, oprávněně kritizován a mnohými odsuzován. Například. Nicméně tento jeho film se mě dotknul. Nevím, kde končí paní Kantůrková a začíná on a naopak , ale v konečném efektu to nehraje žádnou roli, proto je jakékoli zkoumat díla tímto směrem aktem poněkud zbytečným. Každopádně zde je jasně cítit touha přiblížit se Janu Palachovi čistě a s úctou k osudu, který si on sám dobrovolně zvolil, avšak také bez snahy ho jakýmkoliv způsobem glorifikovat, což mu ještě přidává na síle. Film je příběhem naprosto komorním i když se na plátně odehrávají i veliké scény plné komparzů i vojenské techniky. V popředí stojí vždy pocity a pohnutky hlavního představitele, kterého kamera Jana Šustra nespouští ani na okamžik z dohledu, někdy máme pocit, že se vpíjí až dovnitř do jeho mysli. Příležitost mu k tomu dává naprosto subtilní, procítěný, prostě vynikající herecký výkon Viktora Zavadila, člena souboru Městského divadla v Kladně a Olomouckého Divadla na cucky, který nám přístupem ke své roli ukázal, že máme co dočinění s novou filmovou hvězdou. Matku Jana Palacha ztvárnila Zuzana Bydžovská přesně tak, jak jí je vlastní a jak jsme od ní již po dlouhá léta zvyklí a to ať už na filmovém plátně, nebo na prknech, která znamenají svět, tedy osobitě, naprosto samozřejmě s vnitřní silou pramenící v hlubinách duše této skvělé herečky, která vždy přesně ví o čem hraje. Film má v sobě několik částí Palachova života, jeho fokus je ale z naprosté většiny zaměřen na poslední část jeho krátkého života, čímž vylučuje jakékoli debaty o podobnosti s „Hořícím keřem“ režisérky Agnieszky Holland.
Nezbývá než vám popřát silný zážitek a pak naplněné chvíle se sebou samými, tam, kde máte čas usebrat se, jen tak být a zřetelně uvidět poselství tohoto filmu.
Fotografie: Karel Cudlín
