JANA ZECHMEISTEROVÁ FOTOGRAFKA

Na STYLEnew.cz stále přemýšlíme, jaké novinky vám nabídnout. Hledáme zajímavé fotografie, příběhy, ale i tipy z oblasti trendů, cestování a životního stylu. V současném životě nám nejvíce schází inspirace, proto jsme se rozhodli, že zařadíme novou rubriku INSPIRATIVNÍ ŽENY. V ní vám budeme přinášet zajímavé a opravdu netradiční životní osudy, které mohou v konečném důsledku i ten váš posunout novým směrem. Třeba právě nápadem, impulzem, neobvyklou myšlenkou...

           PŘEDSTAVUJEME VÁM  JANU ZECHMEISTEROVOU

Věčný idealista z přesvědčení

O ženách v uniformě se říká ledacos: cílevědomé, urputné, s potřebou rozhodovat a mít hlavní slovo. Jana Zechmeisterová do této „škatulky" příliš nezapadá. Ani teď, kdy už je vojákem v záloze, ani před tím, kdy ještě vojenskou uniformu oblékala. Neznáme se moc dlouho, ale od první chvíle na vás  působí spíš jako typ snílka, idealisty, který chce měnit svět. A když to nejde hned, chvíli počká a zkusí to znova a jinak. Své názory nikomu nevnucuje, prostě dělá, co ji baví. A protože to dělá srdcem a s otevřeným hledím, nakonec ji nelze přehlédnout. To, že vystavuje svoje fotografie z mise v Kosovu, kde strávila půl roku, jsme se dozvěděli vlastně taky náhodou. Vystudovala teorii a dějiny dramatických umění na filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a už více než deset let pracuje na tiskovém oddělení Ministerstva obrany. 

Potkaly jsme se na výstavě fotografií z vojenských misí „Ten druhý život“. Jak se žena stane vojákyní z povolání a fotografkou v jednom?

Kromě toho, že jsem byla vždycky trochu dobrodruh, ráda chodím nevyšlapanými cestami a pláču při státní hymně (úsměv), tak asi tou největší motivací byl kamarád z amatérského divadla a tehdejší náčelník Posádkového domu armády ve Vyškově Zdeněk Řehka. Úžasná renesanční osobnost. Do armády jsem tedy po maturitě vstupovala s tím, že budu dělat to, co on, tedy starat se o volný čas vojáků a jejich rodin. No a protože jsem takový životní snílek, už tenkrát jsem viděla, jak se z toho „mého“ budoucího domu armády stává prostor pro setkávání, odpočinek, společnou radost z aktivit, které mě baví. Zkrátka takové útulné místo, kam se každý bude rád vracet. První fotoaparát jsem dostala od táty na střední škole a tam to asi někde začalo. Popravdě řečeno, tehdy to byly spíš takové pokusy, protože tenkrát to bylo pouze rozhodnutí, že CHCI fotografovat. To pochopení PROČ přišlo až mnohem později… Dnes bych řekla, že skutečný důvod, proč jsem začala fotografovat, jsem nepřímo pochopila až právě v první zahraniční misi v Kosovu. Do té doby to byly spíš snímky krajiny, měst a míst, která mě zaujala. Potřeba uchovat obraz, který mě v tu chvíli oslovil. V Kosovu jsem ve fotce, a snad i doopravdy sama v sobě, teprve „potkala lidi“. A pochopila to PROČ. Reportážní zachycení místa či akce byla jedna věc, nutná pro moji práci, ale vznikla tu ještě jiná potřeba! Zachytit a předat emoci toho okamžiku. Nevím, jestli se to dařilo a daří, ale v tom je pro mě od té doby smysl mého fotografického snažení. Určitě to, alespoň v mém případě, souviselo také s životní zkušeností a pohledem na svět. Najednou jsem v tom „druhém životě“ v zahraniční misi protrhla tu „zvláštní folii“, která mě jako introverta dlouho oddělovala od světa a objevila jeho další rozměr. Radost, zklamání, obavy i sny, všechno dostalo hmatatelnější obrysy a vše jsem prožívala mnohem opravdověji. V jistém smyslu z toho čerpám dodnes. A to, co jsem našla, se snažím zachytit ve fotografii...

Říkáte to tak samozřejmě… Ale pro většinu lidí je nepředstavitelné, že by odjeli do míst, kde je válka. Jaký byl ten druhý život v Kosovu ?

Název výstavy fotografií z působení českých vojáků v zahraničních misích „Ten druhý život“ je výstižný. Když odjedete do takové země, skutečně tam žijete jakýsi „druhý život“. Jako voják samozřejmě počítáte s tím, že podobnou zkušeností v rámci kariéry projdete. Ale stejně na to - alespoň poprvé, nejste podle mne úplně připraveni. Teoreticky i prakticky absolvujete speciální přípravu. Jako člověk se ale na místě samotném musíte vyrovnat se spoustou „drobností“, jako například s určitou mírou nepohodlí, ztrátou soukromí, úplně jiným životním rytmem a samozřejmě s tím, že v zemi, která je ve válce, nebo těsně po ní, jste v mnoha situacích vystavena přímému nebezpečí zranění či ohrožení života.

A s tím vším u mne souvisela potřeba sdělit nejen to, že čeští vojáci pomáhali a pomáhají v mnoha krizových oblastech světa při návratu „k normálu“, ale pokusit se také přiblížit, jak situaci v zemi prožívají ti, kteří jsou tam doma. Na mých „soukromých“ fotografiích jsou především děti a staří lidé, protože to jsou právě oni, kterých se to nejvíc dotýká. Mají v očích něco, co my, kteří jsme neprožili to, co oni, zřejmě úplně nepochopíme, ale můžeme se pokusit přispět k tomu, aby se třeba ty dětské oči opět dívaly na svět s důvěrou.

Podle čeho jste vybírala fotografie pro výstavu? Jak si vybíráte, co budete fotografovat?

Intuitivně, hlavně pocitem. Dnes už jsem, doufám, schopna posuzovat fotografie z více hledisek, a vyhnout se školáckým „technickým“ chybám, přesto emotivní hledisko zůstává na prvním místě. A pak také to, jak se na mé snímky dívají lidé, kteří se s nimi setkají. Jestli jsou pro ně „čitelné“. To je důležité. 

Na tomto místě by se asi slušelo říct, že fotografování není moje povolání. Pracuji na tiskovém oddělení Ministerstva obrany, trochu tiskový mluvčí, trochu konzultant pro média. Při mém působení v misi v Kosovu bylo součástí mé práce psát reportáže a články o práci českých vojáků v této zemi. A také pořizovat fotodokumentaci, tedy takové reportážní fotografie. Fotky, které jsou součástí výstavy „Ten druhý život“, ale vznikaly jinak, a jak už jsem naznačila, vlastně předurčily moje současné zaměření ve fotografii. Jsou to nejvíc zachycené emoce, atmosféra nebo možná nevyřčená slova… Sama jsem spíš člověk, který náladu a pocity moc nedává najevo a přes foťák najednou vidím víc, jestli se to tak dá říct. Lidi, co se na ulici hlasitě smějí, křičí na sebe, dotýkají se nebo si jen něco zaujatě sdělují. A tam ty emoce jsou. Pro svoji přítelkyni zpěvačku Zlatku Bartoškovou také fotografuji její koncerty a koncerty jejích muzikantských kolegů. Hudba je rovněž takový katalyzátor emocí. Fascinuje mě síla prožitku, který je u mnoha muzikantů vepsán ve tváři, sklonu těla, v gestu. Je tam nejen rytmus, ale celý příběh, který v sobě píseň i interpret má. Někdy si říkám, jestli se přes ty otevřené emoce druhých neučím i já sama vyjadřovat ty svoje… A to je možná takový malý zázrak, který může v umění při dobré konstelaci nastat. Když dokážeme vyjádřit a pak také předat, sdělit to, co považujeme za důležité. 

A stejný motiv mě mimochodem vedl také k fotografování mých mentálně postižených kamarádů z domovů a ústavů sociální péče, se kterými už několik let jezdím na letní rehabilitační tábory. Jejich svět je světem čistých emocí a důležitých malých radostí. V tom bychom se od nich měli hodně učit! A tak jsme si letos řekli, že tyhle fotky prostě musí vidět víc lidí, a ve spolupráci s celkem deseti zařízeními, která se o mentálně postižené starají, poprvé uspořádali také výstavu těchto fotografií, jejímiž patrony se stali fotografové Lenka Hatašová a Robert Vano. Výstava je do konce listopadu v pražské Ta Kavárně, tréninkové kavárně Jedličkova ústavu v Praze. Bude ukončena dražbou na crowdfundingovém serveru a výtěžek půjde na aktivity našich mentálně postižených kamarádů, kteří jsou z toho, že „visí na výstavě“ obrovsky nadšeni… A to jsou věci, které mají velký smysl! 

Co Vás přesvědčilo k tomu, zúčastnit se se svými fotografiemi výstavy „Ten druhý život“?

Pro fotografa mého typu, který je nejšťastnější, když, pokud možno, sám nepozorován, pozoruje dění kolem sebe a pak okouzlen mačká spoušť fotoaparátu… nebo, když fotka vzniká, rodí se… tedy pro fotografa tohoto typu to byla svým způsobem výzva. Svěřit své obrázky života cizím profesionálním rukám. A pak možnost zapojit se do týmu fotografů, kterých si vážím, a sejít se s nimi na jedné výstavní ploše. A nakonec také možnost potkat se zase po delší době tváří v tvář s návštěvníky výstavy. To je nejlepší zpětná vazba.

Text : redakce Stylenew.cz

Fotografie : Dagmar Hájková a archiv Jany Zechmeisterové

Fotogalerie