JANŽURKA

Janžurka  - filmový titul, který rychlostí blesku vyvolává obrazy na poli vnitřního zraku naprosté většiny obyvatel naší země. Někomu se objeví tvář Morgiany, někdo uslyší smích Valdemarky Krapsaté, další vidí mladou blondýnku na kozlíku Kočáru do Vídně nesoucí v sobě bolest celého válečného světa, další Zuzanu ze Světáků vyvolávající bouře smíchu, někdo Evelýnu z filmu Pane vy jste vdova, jiný spatří slzavý úsměv Štěpy z Petrolejových lamp, někdo uvidí královnu Alžbětu I., jiný Alžbětu II. ve hře Audience u královny na scéně Národního divadla, a tak dál, a tak dál…..  

Iva Janžurová, Janžurka, pro přátele Ivuška. Vždy osobitá a naprosto opravdová, ať již se promění v královnu, ženu z lidu prostého, či některou z postav z jejích nezapomenutelných crazy komedií.  Nezaměnitelná herečka, která s vášní, láskou a pokorou dělá to, co miluje, v čem si vytvořila svoji nezpochybnitelnou a nedobytnou hereckou kategorii, aby se v ní navždy stala první dámou. Ji interpretem a jako autorka i tvůrcem dokonale ovládajícím své řemeslo ve všech jeho aspektech, je umělkyní naplno využívající darů nebeských ztvrzených evidentně neutuchajícím líbáním múz všeho druhu. Popisovat Ivu Janžurovou nemá smysl, navíc to naprosto skvěle udělal herec Igor Orozovič a to v písni – Madamme de Janjour, která zazní v konci dokumentu s názvem Janžurka, a která je darem, jaký by si přála každá herečka světa. Možná i větším, než je cena za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu v Cannes, jenž ji minula pouze díky festivalové politice. Vzpomínám si, jak mi jednou, během tohoto festivalu, můj muž řekl: „Tady, kde teď stojíme za mnou r.1972 přišel Miloš Forman a řekl mi, že se všichni členové poroty shodli, že je Iva naprosto nejlepší herečkou toho ročníku (v soutěži byly Petrolejové lampy), ale je průšvih, že už dlouho nedostala žádnou cenu Amerika a jedinou  možností, jak to udělat je, aby cenu dostala Susannah York za Altmanův film Images.“ A tak se stalo. 

Ale vraťme se k dokumentárnímu filmu Teodory Remundové. Paní režisérka zde neglorifikuje svoji hlavní hrdinku, neadoruje ji, nýbrž vzdává hold ženě, která je náhodou zrovna slavnou herečkou. To oč jde, je propojení obyčejného člověka s neobyčejně bohatou profesí.  Sledujeme ženu, která vaří, háčkuje, opečovává rodinu anebo ne, to podle toho. Přesně jako každá jiná. Každá jiná - na tom si Iva Janžurová, věrná sobě, svému rodu a svým kořenům, nesmírně zakládá. Theodora Remundová to dobře ví. Zná ji jako žádný jiný. Podává zde ostatně výpověď o životě, který sama, spolu se svou sestrou herečkou, spisovatelkou a příležitostní divadelní režisérkou Sabinou, žije. Ve svém dokumentárním filmu podává svědectví o době, do které se její matka narodila, době, ve které žila, o způsobu, jakým žije nyní. Mluvící hlavy zde nepotkáte. Životní příběh naší herečky z největších, je vystavěn na konkrétních situacích propojovaných s divadelními postavami, jež ztvárnila. Iva Janžurová je zde zemská a uchopitelná, přesto si pro sebe zachovává svá tajemství. Pozve nás pouze tam, kam ona sama chce. Je však vidět, že i paní režisérka má svoji představu, je neoblomná, někdy až tvrdá ve snaze dotlačí svoji hrdinku, kam potřebuje. Je milé sledovat ten drobný souboj matky a dcery, herečky a režisérky. Obě jsou profesionálky, vzájemný respekt působící jako samozřejmost ukazuje, že maminka je přece jen oříškem. Láska k ní je ale silně cítit i přes zřejmé tlaky. Obě mají vřelá jemně opancéřovaná srdce.

Rodina, svět divadla a filmu – dva příběhy v jednom – nerozlučné, samozřejmé, rozumějící si, chápající se ve všech svých atributech, přesně tak, jak o tom vypráví historie dávných divadelnických kočovných rodů. Tím rodina Ivy Janžurové a herce, divadelního režiséra a autora divadelních her Stanislava Remundy je. Ne nadarmo projeli v čase k tomu vyhrazeném, se svými divadelními hrami doslova celou naši zemi. Na běžném životě člověka, který dělá to, co miluje zde paní Iva vzdává poctu svému muži, kterého si váží a kterého zrovna náhodou ve své slávě, možnostech profesních prostě převyšuje, ať chce, nebo ne. A nic na tom nemění, že ve Vinohradském divadle inscenoval ty největší dramatiky světa a na prknech, jež znamenají svět stál jako herec takřka až do posledních dnů svého života. Jejich společné dcery mají svět divadla i filmu tedy v krvi, a že se stal předmětem jejich studia, vše jen potvrzuje. Nyní nám na filmovém plátně všechny tři dovolí nahlédnout so svého světa. Iva Janžurová nemusí nic dokazovat sobě ani druhým a totéž bezesporu chce i pro své dcery. Vypadá to, že se jí to daří. Předává jim tak bohatství z největších a jediné opravdové. Jediné, co si s sebou vezmeme na věčnost. Láska, rodina, sounáležitost, vzájemná úcta, respekt, víra jednoho k druhému. A právě o tom hovoří dokumentární film Theodory Remundové – Janžurka.  

Fotogalerie