JE DŮLEŽITÉ „JAK“ VZPOMÍNÁME! aneb NEJLEPŠÍ VZPOMÍNKY JSOU PROTKANÉ LÁSKOU…

Začátek listopadu patří už dlouhá léta ke vzpomínkám na ty, kteří už přešli na druhý břeh. Vzpomínejme s láskou, má to pro nás blahodárně silný význam. A nejen na Dušičky! 

Nikde není psáno, že právě 2. listopadu musím jít na hřbitov a zrovna v tento den (jakoby snad ani jiný den nebyl!) zapálit svíčku, na hrob položit věneček, ve váze vyměnit květiny… Já jsem za těmi, díky nimž jsem na tomto světě, ale oni už se na mne dívají z jiné dimenze, zašel včera a dnes – v pátek 28. a v sobotu 29. října. Proč v tyto dny? Protože jsem chtěl. Nic víc, nic míň… 

K hřbitovu jsem kráčel dlouhou cestou lemovanou zlatavým listím, které zvolna opadávávalo z podzimně obarvených korun mohutných stromů. Sám. Vůbec nad ničím jsem nepřemýšlel, pouze jsem věděl, že jdu zapálit svíčky a popovídat si s těmi, kteří už navždy zůstanou v mém srdci. A to jsem chtěl učinit také sám. Tohle jsou věci, k nimž nepotřebuji zástupy a houfy přihlížejících všude kolem, kteří na toto místo – bohužel! – zavítají jen v den, který je k tomu nabádá v kalendáři. 

Místo, kde odpočívají zesnulí, má svou jedinečnou atmosféru. Už při vstupu na hřbitov jakoby člověku někdo nebo něco zcela přirozeně zamknul ústa, prostoupila jím pokora a klid. Nevím, jak vy, ale v mém případě to tak zkrátka je. A bude. Jsem o tom přesvědčený. Stejně jako o neoddiskutovatelném faktu, že ti, kterým na místě posledního odpočinku jejich těl zapaluji svíčku, jsou tady stále se mnou, protože jejich duše v den D opustila za požehnaného doprovodu jejich Anděla strážného do té doby nošenou fyzickou schránku, osvobodila se a odešla tam, kde neexistuje žádná bolest, přetvářka, řevnivost, intriky, dohady, příkazy či zákazy. Tam, kde si jsou doslova a do písmene VŠICHNI zcela rovni a navzájem k sobě se chovají s hlubokou úctou a pokorou. Tam, odkud pramení ta nejsilnější emoce a zároveň nejčistší síla, kterou máme k dispozici i my všichni na tomto pozemském světě, ale stále si to nějak „nechceme uvědomit“: Bezpodmínečná, všudypřítomná a bezmezná LÁSKA. A právě s ní se snažím rozprávět s těmi, které už vedle sebe hmatatelně nevidím, ale cítím, že jsou se mnou. Každá vzpomínka protkaná oním světlem, tou opravdovou láskou je velmi uzdravující a blahodárná nejen pro toho, kdo vzpomíná, ale zároveň pro duši, na niž je vzpomínáno. Jedná se o pozitivní energii, která vzpomínajícího a toho, na něhož vzpomínáme, ještě více stmelí. A nejen to. Je to nehmatatelná energetická vibrace, která HLADÍ, CHRÁNÍ, UZDRAVUJE, VYLÉČÍ, POVZBUJÍ, MOTIVUJE, ROZRADOSTNÍ a HARMONIZUJE. Proto, prosím, vzpomínejme na kohokoli, na cokoli jen s láskou, protože tím velmi pomáháme sami sobě. Věřte, že je úplně jedno, v kterém okamžiku, a který den. Samozřejmě, že můžeme i 2. listopadu, ale rozhodně bychom neměli POUZE na Dušičky. Zkrátka KDYKOLI a KDEKOLI! Hlavně S LÁSKOU… 

     Luboš Nečas    fotokredit: LNproduction 2017    

Fotogalerie