26.12.2024 má svátek: Štěpán , 2. svátek vánoční
Její příběh vypráví o plnění si snů, tvrdé práci, důvěře ve vlastní rozhodnutí, odvaze ke změnám a víře v zázraky, které se dějí, posloucháme–li hlas svého srdce.
Když mi bylo v žáru letošního léta řečeno, že do filmového studia, kde jsem pracovala, přijde milá, zajímavá dívka, vyrábějící na Bali lidem osobní náramky a stálo by možná za to o ní napsat pár řádků, myslela jsem si své. V ateliéru bylo 39 stupňů a nekomfort z toho pramenící vyvolával jistou nepříjemnou nervozitu. Pozvolna zpomaloval aktivitu všech přítomných a vyžadoval naprosté soustředění. Náramky, proběhlo mi hlavou, to je přeci teď móda, dělá je kde kdo, jsou jich plné obchody i internet a navíc já snesu “spoutané“ zápěstí jen krátkou chvíli čímž to pádem postrádám k této ozdobě jakýkoli vztah. Prohodíme pár milých slov a omluvím se. V polední pauze pak přišla mladá žena s krásným úsměvem na tváři, kolem ní záře a klid. Toho dne jsem oběd vynechala.
Veronika mě okouzlila svým jednáním, otevřeností, spontánní samozřejmostí citlivého, vnímavého, hlubokého člověka. Začalo mě zajímat, kde se to vše vzalo, co za tím je, proč zrovna Bali a proč Shamballa náramky? Čím jsou ty její jiné než tisíce ostatních, složených ze zlata, stříbra, drahých kamenů, či drobných cingrlátek a proč se zdají být „naplněním životních ambicí“ mladé atraktivní Středoevropanky?
Odpovědi ke mně chodily postupně, během celého léta a to různými formami. První byl, řekli byste – samozřejmě – náramek. Byl, ale ne samozřejmě. V jeden moment během našeho krátkého povídání si, se na mne Veronika upřeně zadívala, sundala ze zápěstí jeden z těch svých a řekla: „Tenhle jsem před třemi lety udělala pro sebe, nosím ho ráda, ale vždy jsem cítila, jako by nebyl můj, jako by byl jen zapůjčený. Teď vím, že patří tobě.“ Když mi ho nasadila, na vteřinu mě zamrazilo a pak začala některá jeho místa hřát, jak tomu bývá, když se mnou „hovoří“ kameny. Barevnost náramku je krásná a ač bych po ní primárně sama nesáhla, je přesná. Převládá zemská energie, avšak pojí se i s vesmírnou, v jeho středu sídlí krásný Morganit. Splynuly jsme. Ještě jsem ho ani jednou nesundala. Veronika netušila o nedávnému, bolestnému úmrtí v naší rodině, ale navlékla mi náramek zrcadlící zemi, vesmír a mezi tím dech. Krása. Náramek mi tedy odpověděl na část mé otázky a zbytek se začal pozvolna objevovat též. Tu cinkla zpráva v mobilu, tu přišel mail vonící mořem, tu foto východu slunce v momentě, kdy já si na chvilku smutnila na opačné části planety, pak balíček s dárkem zrcadlícím naše nové přátelství, protože právě to bylo, jak jsme záhy pochopily, pravým důvodem našeho potkání se. Obsahoval opět náramek. Barevností ladící s tím prvním, avšak vzdušnější, jakoby lehčí, díky stříbrným korálkům zářivější, v jeho středu krásný Kunzit. Oba dohromady působí jako dokonalé spojení ženského a mužského principu, zrcadlí harmonii, doplňují se a evidentně mají přitažlivost pro druhé. Už jsem se naučila v čas uhnout rukou, má -li někdo potřebu si na ně sáhnout. Dělá to každý, kdo si se mou někde chvilku povídá. Samo sebou vyjma těch, kdož vědí, že energii kamenů spojených se svými majiteli není hezké rušit. Veroničiny náramky mají v sobě kouzlo i když ona sama tento fakt, byť s úsměvem na rtech, popírá. Ke každému z nich má vztah, jsou pro ni způsobem jak vyjádřit lásku k lidem, k jejich spiritualitě, a svoji touhu pomáhat při plnění lidských tužeb a přání, a také prostě množit na světě krásno.
Kdybych měla jednou větou shrnout průběh Veroničina života, zněla by přibližně takto: Od patnácti let pracovala v oboru lidské krásy, ve dvaceti se stala majitelkou jednoho z pražských Beauty Salónů, pak přišel čas kdy jako úspěšná mladá žena, spojila svůj život i vlastní firmu s mužem do kterého se zamilovala, avšak sen o veliké lásce a rodinném podniku záhy proměnili v Shakespearovské drama, z nějž vyšla silná žena - velmi schopná krizová manažerka, která dokáže tvrdou prací a entusiasmem jí vlastním, nadchnout lidi pro svoji vizi a zhmotnit ji, ale také zatáhnout záchranou brzdu ve chvíli, kdy pochopí, že svět, který milovala už není tím jejím a že dvěstěprocentní pracovní nasazení na úkor všeho ostatního škodí zdraví - tedy tělu i duchu - a tak po deseti letech předala firmu spolumajiteli, s úctou poděkovala za dvě zbrusu nové nabídky vést kliniku přírodní medicíny, což bývávalo jejím dávným snem a s notebookem, telefonem a penězi na pár týdnů bezstarostného života se vydala za snem novým, jehož obrysy se zrcadlily v hloubi jejího srdce, plném víry v zázraky a důvěry a dění budoucí. A zazvonil zvonec a pohádky je začátek. Přesně, jak tomu bývá v případě, kdy se spojí země a vesmír, aby nám pomohly vyplnit toužebné volání srdce. Ve Veroničině případě jím bylo: klid a mír, pokojík někde na útesu s výhledem na moře, práce pro radost, která přinese prostředky nutné k živobytí, kolem lidi podobně cítící a objevování nového v sobě i ve světě kolem. Někomu by se mohlo zdát že je toho docela hodně najednou – omyl - přesně to si přála, a přesně taková je i její momentální realita. Ostrov Bali se objevil, zdálo by se „z ničeho nic“. Jedna mladá žena o ni slyšela vyprávět a nabídla bungalov v místě, kde žije. Jen tak, jako pomoc hostu, který může zůstat, jak dlouho bude potřebovat. A tak Veronika nechala své šatičky a botičky všech barev a tvarů minulosti a vydala se za „dobrodružstvím“. Teď chodí nejraději bosa s omotaným šátkem kolem těla. Pocit štěstí změnilo podobu v místech, kde je možné dotýkat se podstaty lidského bytí, a to ať již na pevné zemi, nebo při potápění se v hlubině oceánu.
Když ještě v Praze po nocích přemýšlela, jak změnit svůj život, pletla Shamballa náramky. Zalíbila se jí filosofie s nimi spojená - příběh o místě, kde je každý zdravý, krásný, kde vládne tvořivost, láska, souznění a propojení všech ve společné úctě ke každému zvlášť, jako samozřejmost nutná k tomu, aby mohli společně tvořit šťastný celek. Úplně první ze svých korálkových “vlaštovek“ poslala do světa tím, že se s novou radostí, pochlubila kamarádům na Facebooku. Šlo o náramek, který darovala sama sobě na oslavu Kristových let. Jako reakce začaly chodit objednávky. Když pak o řadu měsíců později skončilo její „ meditační“ období na ostrově Bohů, kdy si v sobě srovnala směr své další životní pouti, vydala se ze oázy klidu na východě ostrova do civilizace, tedy nejbližšího města, aby za poslední peníze nakoupila vše potřebné na výrobu náramků. První poslala do éteru stejnou cestou. Netrvalo ani pár minut než přišla objednávka a její svět začaly, zaplňovat náramky všech možných barev a spojení.
Veronika pocítila, že dokáže vnímat esenci duše lidí, pro které je vyrábí, ocenit jedinečnost každého z nich a pomoci mu udělat totéž. Žádný náramek neexistuje dvakrát, tak, jako každý člověk je jiný. Proto je nazývá „Osobní náramky“. Začínají vznikat ve chvíli, kdy člověk pocítí touhu jeden vlastnit a přemýšlí nad tím, co jím chce vyjádřit. Objednávky pak většinou přicházejí s jasnou představou, jaký záměr by měl ten který náramek podpořit, co zrcadlit, čeho se dotknout. Ona pak představu v sobě rozvine a když má dostatek informací, design náramku se jí objeví v mysli. Pak už ho stačí jen vyrobit. Někdy se vydá po ostrově hledat určitý doplněk v přírodě, jindy nechá artefakt vyrobit u jednoho z místních výtvarníků, nebo na ni vše potřebné čeká v oblíbeného krámku, kde ji dobře znají, kde ví, odkud kameny, pocházejí a kde se korálky pro ni lesknou více, než jinde. Symbolika hraje velkou úlohu, vše má význam. Ostatně náramek sám se pak pro svého majitele stává symbolem. Je nositelem jeho myšlenky a touhy a pak se mohou dít i „zázraky“, jak ví každý, kdo se právě teď při čtení usmívá. S hotovými náramky se Veronika vydává na cestu k vodnímu chrámu Tanah Lot, aby je očistila a nechala osušit sluncem. Jedná se o svaté místo balijských mořských Bohů, chrám založený v 15. století a přístupný pouze za odlivu, protože v ostatní čas cestu k němu i tamnímu svatému prameni pohltí oceán. Očista je rituálem, jež mladá žena pocházející ze samého srdce Evropy miluje. Náramky se omývají v jejích dlaních a ona cítí veškerou tu energii kolem, loučí se a v duchu je posílá do světa. Nikdy nezapomene poděkovat za vše, co se v jejím životě událo a zapříčinilo, že může žít na tomto kouzelném místě.
Náramky nejsou hlavním zdrojem Veroničina živobytí - nevzdala se cele marketingu, který ji vždy bavil a díky němu pomáhá firmám i jednotlivcům přivést jejich zajímavé nápady do reality, ale jsou její srdeční záležitostí a stejným se stávají i svým majitelům. Každý přidává náramku zvláštní význam. Pro někoho je symbolem lásky, pro jiného přátelství, pro dalšího vyléčením se z nemoci, anebo zrcadlí tvůrčí energii, spojení s Planetou Zemí, či naopak s Vesmírem, atd. Zpětnou vazbu Veronika dostává vždy. Říká, že na ni čeká jako malé dítě těšící se na vánoční dárek. Nejraději by je doručovala sama, ale to nejde, její momentální domov omývají vody oceánu. Když jsem si psala v jedné z mých oblíbených pražských kaváren, přišla ke mně dívka se slovy : „Promiňte, vy máte náramky od Veroniky z Bali ?!!“ „ANO MÁM“ Tereza Pokorná
Fotografie: Dagmar Hájková a archiv Veroniky Kremzové
Spojení na Veroniku a její náramky:
