JIŘÍ SRNEC

Jiří Srnec, muž obdařený kouzlem velkých osobností, které v sobě snoubí mnohá umění, odešel ve věku požehnaném a naplněném bohatým životem. Vlastně neodešel, jen se vzdálil tam, kde se jednou všichni opět potkáme. Byl výtvarníkem, malířem, hudebním skladatelem, režisérem, ale i technikem a manažerem, scénáristou, scénografem, filosofem, umělcem, který svým dílem oslovil prakticky celý svět. 

Černé divadlo Jiřího Srnce se stalo legendou již krátce po svém vzniku. Jeho principál do svých příběhů promítal radost, humor i smutek, něhu, moudrost zrcadlící život. Kouzlil všemi barvami duhy, oči publika zářily a duše se oddávaly snění. Ty příběhy zůstávaly v lidech navždy, protože k nim hovořil jazykem, kterému každý rozumí.  Ne, nebyl tím, kdo vymyslel černé divadlo, ale byl tím, kdo mu přinesl celosvětovou popularitu a slávu. Stal se inspirací pro mnohé další tvůrce, jeho vlastní poetika však zůstává nezaměnitelná. To pro hloubku, kterou v sobě nesl, pro dar imaginace, jež ovšem není ničím bez obrovské píle, vytrvalosti a citu pro detail, pro „drobnosti“, jež vždy odlišují výjimečné od ostatních.

Jiří Srnec navštívil mnoho světů, nemálo objevil sám v sobě a snažil se je ukázat i druhým. Během života běhu se stal mystikem, mužem vidoucím a vědoucím, se srdcem otevřeným jak světu matérie, jež tvoří naši planetu, naše tělo, tak ke světu nehmotnému, všemu tomu uchopitelnému v neuchopitelnu. Vzácná symbióza panovala mezi ním, jeho ženou Danou a dětmi. Vzájemná úcta a obdiv ke konání jednoho či druhého, sounáležitost zrcadlící lásku ve své ryzí podobě, kterou mohl vnímat každý, kdo je poznal.  Mnohou krásou a štěstím prochází lidský život i bolestmi a bouřemi. Veškerá barevnost situací a emocí se počítá. Kam dojdeme, co se naučíme, co pochopíme, přijmeme, odmítneme, odpustíme druhým i sobě, čemu všemu porozumíme, co předáváme dál, to vše nás tvoří a zrcadlí. My, jsme-li na správné cestě, pak může svým světlem obohacovat druhé. A přesně to Jiří Srnec dělal. Vědomě i nevědomě.

Děkuji Jiří, že jsem Tě mohla potkat, že jsem mohla zpovzdálí nahlédnout a Tvé moudrosti, Tvého kouzla se dotknout. Vděčím za to bytosti, mně též vzácné, ženě hluboké, vidoucí a vědomé, Tvé Daně. Nikdy nezapomenu, když jsem vás spolu uviděla poprvé. Šli jste na procházku Průhonickým parkem, Ty jsi nesl na břiše čerstvě narozeného syna, což nebylo v naší zemi zvykem, tudíž jsem to ještě nikdy neviděla. Byla jsem fascinována. Zářili jste štěstím, povídali si a každou chvilku se vzájemně dotýkali. Jela jsem zrovna na koni v nějakém princeznovském kostýmu, nevím už, jaká z pohádek se zrovna točila, ale byla jsem nadšena, že se budu moci seznámit s živoucí legendou jménem Jiří Srnec a po letech obejmout kamarádku z dětství. Koně jsem sice zastavit uměla, ne však seskočit a zajistit, aby neutekl. Takže jsem seděla na jeho hřbetě, Tvou ženu objala na dálku a propadala se studem, že jsi nucen vzhlížet ke mně nahoru. Oslepovalo Tě slunce, ale Ty jsi vypadal, že Ti to vůbec nevadí. Byl jsi milý, vlídný, okouzlující ve své lásce a štěstí a já měla pocit, že se známe věčně. A tak to zůstalo. Byl jsi mužem drobného vzrůstu, avšak veliké síly a neutuchající tvůrčí energie. Snoubila se v Tobě tvrdost obchodníka s křehkostí umělce, majícího víru v sebe a své konání, a majícího obrovskou podporu těch nejbližších. Dar všech darů. Děkuji, že jsi byl a jsi.

                                                                              Tereza Herz Pokorná 

Fotografie z roku 1992: Dagmar Hájková

Fotogalerie