23.11.2024 má svátek: Klement
FILM POHLEDEM TEREZY POKORNÉ
Lehce s životem se prát – jak krásný titul a jak velké moudro zrcadlící náplň příběhu, který se nám chystá film vyprávět. My se pak můžeme v šeru kinosálu zlehka dotknout génia muže, který se stal živou legendou už v dobách svého mládí, fenoménem, nemajícím v kraji obdoby a možná v žádném z krajů naší planety, protože v běhu času nezapadnul, nikam nezmizel, neodešel.Je stále presentní, stal se jakousi samozřejmostí, konstantou, která nikdy nepřestala tvořit a svým nezaměnitelným, hravým způsobem nastavovat zrcadlo době, společnosti, lidským pudům, emocím, celému světa dění.Paní režisérka Olga Sommerová nás nechává nahlédnout do jeho života a my můžeme žasnout (jako ostatně vždy, když se s ním potkáme) nad invencí, schopnostmi, způsobem vidění, myšlenkami a energií tohoto muže relativně nevelkého vzrůstu, avšak obrovského ducha.
JIŘÍ SUCHÝ. Dvě slova, jedno jméno a za ním tisíce příběhů a samosebou spousta hudby. Obraz doby - otisk životů našich rodičů, i prarodičů a ostatně i nás samotných, což neznamená, že by si jeho písně nezpívaly i naše děti. Napsal jich na čtrnáct set, k pětistovce z nich složil hudbu, k čemuž je ještě nutno přidat stovku her, kterou v průběhu existence svého divadla Semafor uvedl. O množství knih, obrazů, grafik, či práci režiséra, scénografa, kostýmního návrháře a ředitele divadla nemluvě. Člověk by byl unaven již jen při představě takového množství práce. Když se ale na plátně objeví detail očí Jiřího Suchého, nevidíme únavu, ale záři očí dítěte a v nich šibalství. Mluví-li o své práci, inspiraci, nebo hraje-li a zpívá, je evidentně ve svém živlu. S nadhledem a láskou glosuje život, je přesný, úderný a přitom laskavý, noblesní a nezaměnitelný - náš největší žijící básník. Mistr slova, který jako by každé z nich vybíral z jakési bezedné škatule na bonbony.
Olga Sommerová si pro své celovečerní filmy vybírá osobnosti z největších (Věra Čáslavská, Marta Kubišová, Soňa Červená) - tedy témata, jež přinášejí jistou záruku zájmu publika a archivní záběry s nimi spojené, mají v sobě zpravidla velikou dějinnou nadstavbu, čímž jsou nesmírně působivé. Vždy se ale nabízí několik možností, jak se dá uchopit život člověka, v jakém světle je možné ho ukázat a zodpovědnost s tím spojená je veliká. Vytvořit tedy životopisný a zároveň tvůrčí portrét osobnosti s tak obrovským záběrem, jaký s sebou nese život Jiřího Suchého, zcela jistě není procházkou růžovým sadem, jak by se mohlo eventuálně zdát. Z filmu Lehce s životem se prát k nám primárně hovoří úcta a obdiv paní režisérky ke svému hrdinovi. Jemně se dotýká bolavých míst jeho života, jež jsou ovšem pro lidskou bytost zásadními a stejně jemně a s nadhledem, nás provádí jeho úspěchy, radostmi, životními hrátkami, ukazuje, co má rád a co takzvaně nemusí. I nevyslovené je prezentní, dokáže-li se divák dívat do hloubky. Film je tak pohlazením, radostí pro všechny, v kom kdy Jiří Suchý zanechal svou, byť třeba nepatrnou stopu, a upřímně řečeno si moc nedovedu představit někoho, kdo by jím v zemi, kde některé z jeho písní dokonce už zlidověly, nebyl. Ostatně fakt, že film získal na festivalu v Karlových Varech cenu publika, to jen potvrzuje.
13. října roku 1959 měla premiéru první divadelní hra dvojice Suchý - Šlitr „Člověk z půdy“ a jejich právě vzniklé divadlo se stalo okamžitým zázrakem, oba pánové pak promptně živými legendami. Jejich spolupráci ukončila po deseti letech tragická smrt Jiřího Šlitra. Na scéně se objevila krásná a talentovaná Jitka Molavcová a Jiří Suchý tak získal partnera, který stojí po jeho boku na prknech, jež znamenají svět a jmenují se SEMAFOR již celé půlstoletí. Je to tedy 60 let, co Jiří Suchý vystupuje na svém jevišti, před svým publikem, které ještě stále plně zaplňuje divadelní sál - je klaunem, jak sám říká, a mimo to také otcem a dědečkem. A nejen o tom je film, na který vás s velkou radostí srdečně zvu. T.P.
Fotografie: Irena Zlámalová
