21.11.2024 má svátek: Albert
 3.jpg)
ČT ART sobota 14. listopadu 20.15 hod
-----------------------------------------------------
Celovečerní a nutno říci vskutku půvabný, česko-francouzský dokumentární film režiséra Joëla Fargese a scénáristky Terezy Brdečkové vypráví životní příběh jednoho z našich největších umělců vůbec a my se tak dozvídáme o láskách a vášních doposud nepřekonaného krále loutkového filmu - Jiřího Trnky. Láskách kterými jsou : práce, rodina, přátelé a automobily.
Autoři uchopili svého hrdinu s noblesou a úctou jak k jeho tvorbě, tak k němu samému, což není divu, protože se u něj, na rozdíl od mnoha jiných slavných tvůrců, pojí dobro a čistota vycházející z jeho díla s charakterem jeho samého. Do sebe „uzavřen“, do práce ponořen, klidný, soustředěný a přitom pln vášně kouzlí před našimi zraky své pohádkové hrdiny. Ona vášeň není vidět, Jiří Trnka nebyl excentrik, ale my víme, že je přítomna, protože bez ní a obrovské píle, by nemohlo nikdy vzniknou takové množství postav, bytůstek, tvorečků, které vykouzlil jeho um malířský, sochařský a truhlářský, pojící se s talentem architekta, kostýmního návrháře, grafika, spisovatele - vypravěče příběhů hlubokých, humorných, smutných i burcujících lidské vědomí. Tím myslím mistrův poslední film Ruka, který sídlil 20 let pro naši zemi uzamčen v trezoru, zatím co v zahraničí získával svá pochopitelná ocenění.
„ Všechno je uskutečnitelné. Když se člověk rozhodne to udělat, tak se to nakonec povede.“ Tato slova slyšíme v úvodu filmu z Trnkových úst a stávají se stejně tak premisou filmu, jako jsou dávnou moudrostí, kterou přijímají za své všichni úspěšní tohoto světa. Znamená hledání cesty, naprostou koncentraci a důvěru v sebe, svůj záměr, svoji práci. Pouze my rozhodujeme, kdy se vzdáme a ukončíme svoji pouť. I tento vzácný umělec to udělal ve chvíli, kdy se rozhodl realizovat právě RUKU. Film jasně hovořící, vždy aktuální a tím nesmírně potřebný.
Semínko, jež zajistilo vznik dokumentu Jiří Trnka – Nalezený přítel,bylo zaseto před mnoha lety ve Francii v místě nesoucím jméno Cinema Le Labeur. Malý chlapec – Joël Farges – tam navštívil s maminkou československý animovaný snímek - Bajaja. Netušil, kde je země toho divného jména, a co slovo Bajaja, které tak zvláštně zní, znamená. Usedl do starého plyše tamních sedadel a hluboce zasažen imaginací příběhu, odehrávajícího se před jeho zraky, nalezl svoji životní lásku – film. Ono okouzlení se v něm usídlilo navždy a udělalo z něj filmaře, který chce tímto vzdát hold muži, jež ho přivedl na cestu k profesi režiséra a ukázal mu, aniž by se kdy setkali, jakou poetikou se dá vnímat svět, jak je možné dotknou se duše diváka. Joël Farges nám dojemně a pln citu vypráví o svém tehdejším zážitku a dalších setkáních s Trnkovou prací a snaží se za pomoci scénáristky Terezy Brdečkové dotknout jeho génia a zprostředkovat ho divákům. Oba jsou zde průvodci filmem, oba našlapují po špičkách, avšak jsou přesto konkrétní a jasní ve svém „hledání“. I vzpomínky paní Brdečkové zde ožívají a to v podobě fotografií a starých kratičkých dokumentů, sahajících do dob jejího dětství a mládí, kdy byl Jiří Trnka, jako jeden z nejbližších přátel a spolupracovníků tatínka – spisovatele, scénáristy, ilustrátora, výtvarníka, režiséra hraných i animovaných filmů Jiřího Brdečky, v jejím životě fyzicky přítomen. Potkáváme se i s velkým a vzácným Trnkovým přítelem Janem Werichem a dalšími umělci v čele s Miroslavem Horníčkem. Sledujeme, jak se v mistrově vile na pražské Kampě, baví, diskutují, užívají si hostitelovi pohostinnosti. Jiří Trnka byl na tehdejší poměry movitý, režim využíval jeho talent, dával mu peníze na nákladné filmy a on je pak v devizách mnohonásobně vracel. Stal se největším vývozním artiklem a zároveň ukázkou, jak moc jsme šikovní a schopní. Byl živým důkazem, že jsou zde umělci, kteří mohou tvořit svobodně, aniž by byli členy strany, či jakkoli jinak systému poplatní, což ovšem neznamenalo, že by nad ním nevisel věčný Damoklův meč. Visel a on věděl, že jednoho dne tne. Stalo se tomu v čase, kdy stylizovaná, beze slov a přitom jasně hovořící Ruka promluvila.
