22.12.2024 má svátek: Šimon
Karel IV. „Otec vlasti“ promlouvá, a v naší mysli vyvstávají otázky. Otázky, na které odpovídá srdce, duše, hluboké vědomí každého z nás. Mysl se vzápětí pod taktovkou rozumu ujme rešerše a na základě svých vlastních zkušeností, vědomostí, prožitků, naučených znalostí následně vyhodnotí výsledek. My se pak mnohdy ocitáme ve víru střetu názorů. Otázky: Kdo jsme? Kam jdeme a proč? se objevují stále častěji, zaznívají i slova naší státní hymny: Kde domov můj. Otázky–pocity-emoce víří současným světem. Světem, jehož paradigma se mění doslova na všech úrovních.
Karel IV. výrazně promluvil v poslední době ve dvou případech. Ve dvou případech zní jeho jméno naší zemí znova a znova. Někoho mrazí, někdo cítí úzkost, něčí fokus je zaměřen jiným směrem, nebo nemá čas či chuť se vůbec zamyslet. Prvním případem je datum 21.12. - střelba na universitě, kterou r. 1348 založil a stala se jednou z nejstarších a nejuctívanějších evropských universit. Jedná se o datum, kdy se sáhlo na to nejcennější, co máme – životy našich dětí. Co jsme mohli udělat, aby k tomu nedošlo je otázkou, kterou si nelze nepoložit, otázkou od té doby stále se opakující. K této obrovské tragédii došlo těsně před vánočními svátky. Druhým datem je 15.3., den patřící k temným stránkám naší historie, den, kdy Adolf Hitler r. 1939 obsadil naši zemi. Nyní přesně v tento den proběhla v německých Drážďanech v galerii jménem Lipsiusbau a za účasti naší hlavy státu prezidenta Pavla a kardinála Duky, z druhé strany pak regionálního zástupce německé vlády, ministerského předsedy Saska pana Kretschmera, vernisáž výstavy, mezi jejíž exponáty patří nemalá část našeho národního pokladu. Pokladu nevyčíslitelné hodnoty, pokladu nesoucího v sobě odkaz našich předků, pokladu zahrnujícího jak symboly naší státnosti, tak vzácné relikvie s ostatky svatých.
120 drahocenných artefaktů Svatovítského pokladu bylo tedy vyvezeno z naší země včetně toho nejvzácnějšího, co máme - Korunovačního kříže, nazývanéhotéž Zlatý ostatkový kříž – našeho nejposvátnějšího duchovního symbolu vůbec. Došlo k tomu těsně před svátky velikonočními, se kterými je Ostatkový kříž propojen nejtěsněji, jak jen je to možné. Nese v sobě artefakty spojené s ukřižováním Krista i relikvie panny Marie, Jana Křtitele, a některých svatých. Byl vytvořen, aby plnil symbolickou funkci svatého Grálu zemí Českých. Někdo řekne náhoda, jiný - náhody neexistují!
Otec vlasti – uctívaný, po staletí oslavovaný, promlouvá. Osvícený panovník, o kterém se říkalo, že má dar jasnozřivosti, hovoří řečí symbolů, a mnozí se snažíme porozumět. Vyvstává otázka: dá se někoho oslavovat a zároveň naprosto ignorovat? Evidentně ano. Kříž poprvé v celé své historii nebyl o Velikonocích v zemi, poprvé byl navzdory výslovnému zákazu svého tvůrce vyvezen ze země. Aby k tomu skutečně nedošlo, nechal si Karel IV. své rozhodnutí pojistittextem Buly, vydané papežem Klementem VI., v níž je stvrzeno zapovězení vývozu korunovačních klenotů včetně kříže ze země. Jak známo, Karel IV. nebyl pouze světským panovníkem, ale cítil se býti i panovníkem duchovním, a právě toho je Ostatkový kříž symbolem. Významnou úlohu, při jeho vzniku hrála jak posvátná geometrie, tak magie, jíž vykonal mistr Theodorik spolu s dalšími zasvěcenci, včetně samotného panovníka. Je těsně spjat s Karlštejnem, je určen, aby podporoval duchovní vzestup národa, plnil funkci posvátné ochrany naší země a jejího lidu. Ostatkový kříž symbolicky prokazuje, že království Karla IV. je Božím královstvím, což je zdokumentováno v malbách na Karlštejně. Grálský rituální obřad, v němž hrál kříž hlavní úlohu, byl výsostným rituálem Karla IV. a byl vykonáván na Karlštejně na Velký pátek velikonoční.
Nyní je tedy Korunovační kříž zemí Českých možno vidět v německých Drážďanech. Vzhledem k současné mizivé návštěvnosti výstavy jsem měla možnost být s Ostatkovým křížem skoro celou půl hodiny sama. Jde o prožitek plný mnoha emocí a provázený nespočtem otázek. Kříž jako by si vás od určitého momentu začal přitahovat. Nestojíte v tu chvíli před pouhým artefaktem starým takřka 700 let, ale před nejposvátnějším předmětem své vlasti a nehraje roli, jste-li věřící nebo ne. Záměr, se kterým byl stvořen, účel, který plnil, je přítomen. Kdo výstavu v úctě k předkům a s vědomím si své identity, příslušnosti k Českému národu, navštívil, přesně ví, o čem hovořím.
Do výstavních prostor Drážďanské galerie jsem vstoupila v neděli 21.4. krátce po 10 hodině ranní. Ke vstupence za 8 Eur jsem dostala bulletin, na jehož první straně stojí velkými písmeny napsáno: Fragmenty paměti - Poklad pražského svatovítského chrámu v dialogu s Edmundem de Wall, Josefem Koudelkou a Julianem Rosenfeldem. Onen pomyslný dialog začíná pan Rosenfeld hned u šaten v suterénu galerie s jakýmsi podivným apokalyptickým filmem, během kterého se za zvuků hypnotické hudby plouží zpustošenou krajinou postavy v bílých skafandrech. Jedná se o instalaci působící poměrně nepříjemně, takže se člověk nemá chuť u ní zastavit. Alespoň za mé přítomnosti v těchto prostorách to také nikdo neudělal.
Paní u vchodu do hlavního sálu mi vysvětlila, že nyní se musí dát do šatny i malinká taštička na mobil, protože se před nedávnem ve vedlejším muzeu aktivisté přilepili k Rafaelově Sixtinské madoně, a jsou momentálně známy útoky na galerie v Paříži a Itálii. Oblečení velikosti XXL obsahující kapsy všeho druhu povoleno je. Expozici během mé návštěvy hlídali dva muži v důchodovém věku s nápisem Security na triku a jeden muž trpící značnou nadváhou, umístěný v patře, takže by v případě nutnosti byl zřejmě schopen zablokovat horní schodiště. Hlídal tedy svým tělem nádherně zpracované relikvie s ostatky svatého Václava, svaté Ludmily, svatého Víta a dalších světců, včetně železné košile, helmice, meče s pochvou a zlatého poháru svatého Václava – tedy převzácné artefakty nevyčíslitelné ceny a stejně tak vzácné obrazy. Z textu v bulletinu vyplývá, že jsou zde vystavené “exponáty“ kurátorem vnímány jako sbírka zastupující křesťanskou víru, jejímž účelem je podat svědectví o duchovním, náboženském odkazu naší civilizace, zatímco zde instalovaná knihovna reprezentuje sbírku vědomostí, odkaz myslitelů atd. Provází ji podrobný návod, k čemu vlastně knihovny slouží. Zřejmě pro návštěvníky z míst, kde knihovny v životě neviděli a nevlastní. Nevím ovšem, zdali takoví lidé někdy na výstavu dorazí. Faktem je, že knihovna neobsahuje žádné vzácné, jinde nedostupné kusy, aby se hodnotou, alespoň byť jen vzdáleně, přiblížila hodnotě pokladu Svatovítského.
Dále je možné strávit čas s několika kousky rozbitého a zpět poslepovaného Míšeňského porcelánu. Co chybí, je doplněno a následně „pozlaceno“ tak, jak se toho času běžně opravují oblíbené hrnky v japonských rodinách. Zde v hávu umění prezentováno profesorem keramiky z Westminsterské univerzity Edmundem Arthurem Lowndesem de Waal, který vytvořil i jakousi „architektonickou“ dominantu hlavního prostoru. Jedná se o část obrovské, černé zdi, nebo možná je to skříň s pár průhledy, v nichž jsou nainstalovány tu a tam černé misky, nebo nasvícené postavičky, možná keramické, nevím, ve spojení se vzácnými relikviemi našeho národního pokladu nemá člověk chuť to zkoumat, vlastně ani se dívat. Nehovořím jen o sobě, podobné pocity jsem měla možnost vnímat i u právě přítomných ostatních návštěvníků. Onen pomyslný „dialog“ tří současných umělců doplňuje sada fotografií renomovaného fotografa J.Koudelky, nesoucí v sobě apokalyptickou energii konfliktu mezi Izraelem a Palestinou. Prostřílené zdi v „pouštní“ krajině, rozstřílené domy, ostnaté dráty…
Člověk opouští tuto výstavu s podivně nepříjemnými pocity a zároveň povznášející září Ostatkového kříže v duši.
Jednou ze zásadních otázek je, proč byly Ostatkový kříž a s ním i velká část našeho národního pokladu, vyvezeny ze země, aniž by byl tento akt publikován, vedla se jakákoli diskuse, tedy pro národ prakticky tajně? Proč k tomu došlo právě před Velikonocemi? Proč se konala vernisáž výstavy v den okupace naší země německým Wermachtem a jednotkami SS? Proč byla z naší strany přítomna nejvyšší hlava státu a církve, z druhé strany pak pouze nejvyšší regionální úředník? Proč je bulletin, popisující jednotlivé objekty a artefakty výstavy, k mání pouze v němčině a angličtině, a ne v češtině? Je to proto, že je zde Karel IV. popisován primárně jako císař římský, a nepůsobí býti zdaleka tak připoutaný k naší vlasti, jak je vnímán zde? Proč jsou u Ostatkového kříže popisovány pouze materiální hodnoty – tedy jaké relikvie v sobě nese, kolik jakých kamenů a kamejí ho zdobí, zatímco jinému zlatému kříži nesoucímu v sobě část Kristovy bederní roušky (dar papeže Urbana), je zde věnován větší prostor a můžeme se dočíst i to, že byl vystavován každý druhý pátek po Velikonocích na pražském dobytčím trhu? Jak je možné, že o duchovním významu kříže Ostatkového a rituálu s ním spojeným, tu nestojí ani slovo a jak je možné, že není chráněn? Jak to, že je jeho horní část, na rozdíl od všech ostatních artefaktů a relikvií, zcela otevřena, vysocí lidé se ho mohou dotknout, kdokoli k němu může cokoli vhodit? Jak si máme v této souvislosti vysvětlit název výstavy - FRAGMENTY VZPOMÍNEK? Jedná se o fragment vzpomínek na naši historii, nebo dokonce na naši zemi? Jsme minulostí a my si toho nevšimli? Co nám zde má být vlastně sděleno?
Takovýchto PROČ se během procházení výstavou objevuje v mysli člověka více. Vyvolává je dojem, jakým instalace působí, jak jednotlivé objekty samostatně i pospolu rezonují. Příběhů, které se dají zasadit do kulis výstavy, je spousta, stejně jako pocitů. Ty mé v sobě nesou nepříjemnou pachuť zrady národa, ze kterého jsem vzešla, ke kterému patřím, zrady hodnot panovníka, který zvelebil své království nevídaným způsobem, zasvětil mu svůj život, k čemuž měl pádné důvody (což by bylo zase jiné povídání), panovníka, z jehož odkazu těžíme dodnes, panovníka, který je nazýván největší osobností českých dějin.
Karel IV. tady promlouvá a jeho národ se evidentně probouzí. Symboly hovoří. Množství lidí, kteří o kříži doposud nevěděli, se o něj začíná zajímat, uvědomuje si díky němu silněji svoji národní identitu, hmatatelněji pociťuje národní hrdost a s ní i své místo v kontextu světových dějin. Jak těch minulých, tak i současných. Lidé se probouzejí a začínají se tázat. Odpovědi přicházejí…
T.H.P.
Po staletí se říká: „Kdo se zmocní národních relikvií, může skrze ně ovládat národ, kterému patří.“
Jak známo výstava Fragmenty paměti je vydávána za výstavu putovní, takže by se národní poklad země České a ceny nevyčíslitelné, měl toulat po světě ještě pár let. Míří údajně i za oceán.
Text: Tereza Herz Pokorná
Fotografie: Annelie Herz
