Krásná Skotka na Hradčanech

Před jedenácti lety opustila pozemský svět Geraldina Muchová. Bylo jí devadesát pět let. Dáma, která i v úctyhodnému věku oplývala nepřehlédnutelnou krásou a dívčím úsměvem. Druhá žena Jiřího Muchy, snacha Alfonse Muchy, narozená v Anglii a žijící v Praze byla vždycky tak trochu ve stínu svého muže i tchána. Nikdy ji to ovšem netrápilo.  

Život ve světě devatenáctého století

V bytě v blízkosti Pražského hradu, kde Geraldina Muchová bydlela, jako by se zastavil čas. Je plný děl Alfonse Muchy a předmětů z jeho pařížského ateliéru, starého nábytku, fotografií rodinných příslušníků i světoznámých osobností, knih, plakátů a mystické atmosféry. Muchovi v něm bydleli od té doby, co je komunisté vyhnali z bubenečské vily, kterou nechal postavit Alfons. Hradčanský byt zažil  doby společenské slávy, jakožto vyhlášený salón Jiřího Muchy byl vyhledávaným místem a prošly jím zástupy mimořádných osobností i lidí zcela běžných. Například Ivan Lendl, Yehudi Menuhin, Peter Ustinov nebo princ Charles. Od smrti Jiřího Muchy v roce 1991 tady žila Geraldina sama a občas tu s ní pobýval syn John, který zde vyrůstal do osmnácti let. Dnes má rodinu v Londýně. Příběh o tom, jak se rodilá Skotka ocitla v samém srdci Prahy by vydal na román.  

Skotští předkové a hudba do kolébky

Geraldina Muchová byla hudební skladatelka. Tahle profese jí byla předurčena. Její otec byl profesorem zpěvu na hudební akademii v Londýně. Během školního roku žila rodina tam, na prázdniny se vracela do Skotska. „Ačkoliv jsme tam trávili tolik času, nikdy jsme v Londýně nezapustili kořeny. Jakmile skončil semestr, byli jsme pryč. Ale ve Skotsku jsme vlastní domov neměli, vždycky jsme bydleli u různých příbuzných. Strašně jsem se na ně těšila a do Londýna jsem se vracela jen nerada,“ vzpomínala paní Geraldina. Klavír ji přitahoval od útlého věku. Tatínek si všiml, že má její brnkání hlavu a patu a začal ho zapisovat do not. Pak, aby si to zjednodušil, ji to naučil. „Než jsem šla do školy, uměla jsem číst a psát noty. Problém mi ale pak dělalo číst slova. Nějak jsem měla dojem, že to už nepotřebuju.“

Vitka Kaprálová byla ohromný talent   

Díky hudbě poznala Geraldina  Vítězslavu Kaprálovou, první ženu Jiřího Muchy a talentovanou skladatelku dřív, než Jiřího. I když ne osobně. „Byla jsem na jejím londýnském koncertě, který i dirigovala. Jirka tam asi taky byl, ale to jsem ještě vůbec neměla o jeho existenci tušení. Vitka byla obrovský talent. Nejenže komponovala a dirigovala, ale byla také chytrá. Je tragedie, že měla tak chatrné zdraví a zemřela.“  Jak by se asi odvíjel osud paní Geraldiny, kdyby se Vítěslava Kaprálová těšila pevnému zdraví a Jiří Mucha nebyl ovdověl jen dva měsíce po svatbě? Nikdy o tom nepřemýšlela. 

Manžel sebraný na ulici

S Jiřím Muchou se potkali v jednačtyřicátém roce když byla Geraldina navštívit v jednom malém městečku tety evakuované z jižního pobřeží a sestřenice ji pozvala na jakousi sešlost. „Byla tam spousta mladých lidí, protože tam byl obrovský tábor pro uprchlíky z okupované Evropy. Vydaly jsme se na místo, kde se měla sešlost konat, ale nemohly jsme ho najít, protože bylo zatemnění. Nakonec jsme zaslechly z jednoho domu hudbu. Před vchodem stál mladík ve francouzské uniformě, který byl pozvaný také. Byl to Jirka. Tak jsme se seznámili. Od té doby říkám, že jsem ho sebrala na ulici.“ Vzali se brzy. V době, kdy byl každý den nálet a člověk nevěděl, jestli bude ještě zítra žít, nebyl čas na dlouhé otálení. 

Po svatbě si najali byt v Londýně a Jiří se stal vojenským korespondentem BBC. „Byl věčně pryč a viděli jsme se málo.  Byl tam ale další český pár, který na tom byl podobně a tak jsme spolu bydlely dvě ženské. Ona dělala písařku v české exilové vládě, já ještě studovala. Tehdy jsem se naučila česky.“ 

Geraldinina rodina ze sňatku zprvu moc nadšená nebyla. Ale Jiří si ji nakonec získal svým pověstným šarmem. 

Do Prahy hned po válce

Na Prahu byla Geraldina nesmírně zvědavá. I když prý znala jen Smetanu, Dvořáka, Janáčka a Martinů a to ještě jen díky tomu, že se věnovala hudbě. V bubenečské vile šťastně přečkaly válku nejen Jiřího matka Marie Muchová a sestra Jaroslava, ale také netknuté Muchovo dílo. „Tím, že se o Alfonsových věcech nevědělo, se vlastně zachránily. Byl známý jako plakátista, jeho ostatní práce nikdo neznal. Navíc tehdy byly považovány za něco nezajímavého a staromódního. Jediné, co tehdy ve vile někdo ukradl, byly všechny lyže,“ vzpomínala na prahu devadesátky Geradlina.

S tchýní vycházela výborně. Byla to dáma z bohaté rodiny, umělecky nadaná, která dobře hrála na klavír a zpívala, měla i literární a výtvarný talent. Byla o třiadvacet let mladší než Alfons a ráda a poutavě o něm  vypravovala. „Mluvila bezvadně anglicky, ale hrozně se jí líbila moje čeština, náramně se jí vždycky smála.“ Geraldina vycházela dobře i s Jiřího sestrou, i když spolu sourozenci měli hodně problémový vztah. „Jarča byla o sedm let starší, byla moc krásná, často stála Alfonsovi modelem. Asi žárlila, když najednou přibyl do rodiny bratr. A nikdy ji to neopustilo.“

Díky Jiřímu se mohla Geraldina v Praze hned věnovat své profesi, vstoupila do svazu skladatelů, seznámila se s řadou jeho přátel, takže se jí  po rodné Anglii nestýskalo. „Když jsme přijeli do Prahy, byli všichni považováni za hrdiny. To až později je komunisté pozavírali do vězení.“ 

Nástup komunismu a konec krásných časů

V devětačtyřicátém rodinu přijeli z vily vystěhovat. Jedinědíky tomu, že na ně Jiří křičel, ať se neopovažují dotknout obrazů, že ničí dědictví národa, komunisté zaváhali a on získal čas sehnat byt na Hradčanském náměstí a veškerou pozůstalost do něj společně s rodinou přestěhovat. Přestože všichni očekávali, že Muchovi odejdou do zahraničí, zůstali v Praze. A Jiří putoval v padesátém roce do vězení. „On rozhodl, že tu zůstaneme. Nechtěl tady opustit Alfonsovo dílo. Zavřeli stovky dalších, nebyli jsme jediní.“ Geraldina považovala za štěstí, že v době, kdy byl její muž ve vězení, měla práci. „Tehdy se zrovna připravovalo kompletní nové vydání Dvořáka a oni potřebovali lidi, kteří dovedou číst partituru. Je to otrava, nikdo to nechce dělat, ale já aspoň, ač žena „špióna“, měla zaměstnání ve svém oboru. 

Geraldina s malým Johnem, který se narodil v roce 1948, přežívala jak to šlo. Ze šesti let, k nimž byl Jiří odsouzen, si odseděl tři. Ani pak nechtěl Československo opustit. 

V šedesátých letech byla v Londýně velká výstava Muchových plakátů, která vzbudila obrovský zájem. Jiří proto začal na vlastní pěst ve spolupráci se zahraničními galeristy vyvážet a vystavovat Alfonsova díla. A komunisté to mlčky tolerovali, protože to přinášelo tolik žádanou tvrdou valutu.  „Výstavy vozil sám v autě. Naskládal věci dozadu, hodil na to deku a bylo to. Když vidím, jak se dneska všeho dotýkají v bílých rukavicích… Ale tehdy to jinak nešlo, byl to jediný možný způsob.“

Společná domácnost ve Skotsku

V sedmdesátých letech vznikl problém. Jiří dvakrát nedostal výjezdní doložku a nemohl vycestovat uspořádat další výstavy. „Někdo nám poradil, že by bylo dobré, kdybych se odstěhovala do Skotska, aby mohl Jirka žádat o návštěvu své ženy ve společné domácnosti ve Skotsku. Tak jsem to udělala. Ostatně John se z Československa oficiálně odstěhoval už v šestašedesátém, jakmile mu bylo osmnáct.“ Metoda fungovala a Jiří vždy na základě jejího pozvání žádal o povolení návštěvy manželky. „Samozřejmě, že do Skotska vůbec nedojel. Ale aspoň jsme se mohli sejít třeba v Paříži nebo tam, kde byla výstava.“ To, co by každá jiná žena považovala za příliš velkou oběť, paní Geraldina komentuje s věcnou nonšalancí: „Co se dalo dělat? Já si aspoň žila v klidu ve Skotsku. Bylo mi tam dobře, měla jsem tam všechny příbuzné. A vídali jsme se docela často.“  

John v Anglii vystudoval ekonomii a stal se z něj úspěšný bankéř. V Československu by neměl šanci dostat se na vysokou školu. „Bylo dobře, že odešel. V Praze by byl černá ovce. Navíc měli s Jirkou kritické období, vzájemně se iritovali a tohle bylo nejlepší řešení.“

Později, v osmdesátých letech, se doba uvolnila a Geraldina  často jezdila do Prahy. „Samozřejmě, že se mi stýskalo. Nad vodou mě drželo skládání. Když bylo nejhůř, vždycky jsem se k němu vrátila. Člověk se musí soustředit a zapomene na starosti.“

V době, kdy Geraldina bydlela ve Skotsku, žil tu Jiří Mucha bohatým společenským životem, kterým prošla i řada žen. Jeho galantní poklesky však Geraldina přechází s nadhledem dámy, jíž milenky jejího muže nesahají ani po kotníky: „Jirka měl velké charisma, do něj se pořád někdo zamilovával. Vznikaly kolem toho různé řeči, lidé mě na ledacos upozorňovali, ale já jsem k tomu zaujala jasné stanovisko - řekla jsem si: Člověk, který byl za války ochoten nasadit vlastní život a oni ho za to pak strčili do basy, si musí žít alespoň ve svém soukromí podle svého. Nikdo nemá právo mu nařizovat, jaký má vést osobní život. Málokdo to dovedl pochopit, ale já to tak cítila. Víte, to je věc, které se říká láska.“ 

Čechy, dobrý domov pro muzikanta

Do Prahy se Geraldina definitivně vrátila hned po listopadu 1989 a už tu zůstala. Po Jiřího smrti založili spolu s Johnem nadaci a muzeum Alfonse Muchy. 

Paní Geraldina, vzdor tomu, že se narodila v konzervativní a poklidné Anglii, prožila plno dramatických zvratů. Přesto by nic z toho nevzala zpět. „Prožila jsem šťastný život. Hlavně zajímavý a dobrodružný. Čechy jsou skvělá země pro muzikanta, neznám lepší.“ 

Text: Zuzana Ptáčková 

Fotografie: Dagmar Hájková

Fotogalerie