Kuwait země neomezených výtvarných možností …

Mít partu je hrozně fajn. Obzvláště, když už vám není „cet“ ale spíš „sát „ a trpíte stejnými návaly skopičin jako na střední…

Asi jako my !

A...co kdyby jste za mnou přiletěli do Kuwaitu? Právě jsem se stal kapitánem Air Kuwait, řekl Pavel, který před tím létal úspěšně za Air India, protože životním výzvám je třeba  postavit se  s odvahou… A odvahu měl Pavel dokonale zmáknutou. Večírek už byl v plném proudu a my všichni jsme začali rozvíjet onu lákavou ideu a sice,  že bychom se s naší pijatykou přesunuly zrovna do této exotické části zeměkoule. Nevím nakolik jsme tomu všichni ráno věřili, že poletíme do Kuwaitu, ale, my 3 : Lenka, já a Monika jsme k tomu přistupovali i ráno jako ke skvělému nápadu a slíbili jsme si, že ho uskutečníme…

Pavel odletěl do orientální říše a nepřestával zasílat různě romantické i roztodivné pohledy na Kuwait city. Na konec jsme zbyly 2, Monika se jaksi z našeho kuwaitského snu vytratila, sladily jsme  termíny a zakoupily letenky. Jakmile se blížila doba odletu, naše korespondence s kapitánem neměla konce. A jak to chodí na pláži? Jsou jednodílné plavky nezbytností? Anebo je třeba se koupat jenom v šatech ? Co kdybych se koupala v plavkách a dlouhé košili …? Žádné strachy, ženy se tu koupou v bikinách a všechno kolem je jako jinde ve světě... A co šaty…? Nosí se předpokládám dlouhé sukně a dlouhý rukáv je nezbytností. Já si vezmu šátky, řekla Lenka  a když bude třeba, tak se zahalím do šátků. Také řešení, napadlo mě. A jak je to s vízem a výměnou peněz? Ptaly jsem se jedna přes druhou? Víza po příletu přímo na letišti a stejně je to s výměnou peněz ... řekl náš kapitán.

A co ti máme z domova přivézt? Bramborové knedlíky v prášku. To  je přání co? Smál se kapitán. A tak jsme si v určený den odletu daly s Lenkou schůzku na letišti a aby naše dobrodružství a těšení se dostaly ten pravý odpich, začali jsem s přípitkem v lounge. Byl nádherný horký den a kolem nás byli jenom samí usměvaví lidé. Přesně tak má cesta za dobrodružstvím začínat. V letadle do Dubaie jsme pro jistotu vypily všecky zásoby palubního růžového šumivého vína. Právě včas. V Dubai lounge už se žádné víno nepodávalo. O půl třetí ráno za horké noci jsme pak nastoupily do letadla směr Kuwait. V Kuwaitu na letišti jsme obdržely víza naprosto bez problémů a víza stála opravdu jenom 3 kuwaitské dináry. Navíc nám s vyplňováním žádosti úředník velmi ochotně pomohl. Začíná to opravdu dobře. Chvíli jsme čekaly na kapitána Pavla, který taktéž přilétal z jiné destinace a měl pronajatý byt v centru v mrakodrapu ve 24 patře. Když otevřel dveře do klimatizovaného bytu, naskytl se nám neuvěřitelný pohled na moře splývající na horizontu s oblohou, prosklenými stěnami apartmánu. Byt měl 2 ložnice, pracovnu, obývací pokoj, lobby, kuchyň s dvěma koupelnami a třemi WC. Paráda! A ze všech místností bylo možné sledovat prosklenými stěnami ruch velkoměsta, kouzlo jedinečných architektonických skvostů Kuwait city, na jejichž projektech se evidentně nešetřilo. Věčné slunce putovalo podél mrakodrapu od východu k západu a měnilo během dne nasvícení jednotlivých budov i náladu velkoměsta. Ráno při našem příletu bylo město celé v růžovém oparu. Pavel uvařil kávu, namazal chleby s hummusem a olivami  a mlčky jsme posnídali s pohledem upřeným na úchvatnou scenérii probouzejícího se města. A jde se na pláž, zavelel kapitán. Cože? Nejdříve se musíme trochu prospat, celou noc jsme cestovaly...řekla Lenka. Je škoda přiletět se vyspat do Kuwaitu. Jdeme na pláž, tam to dospíme, řekl Pavel . Ale jak můžeme spát na pláži, vždyť nás někdo okrade….Tady se nekrade, odpověděl kapitán. Na pláž, přestože byla pod námi a dalo se říci, kolik je tam asi lidí se jelo klimatizovaným autem. Já tam pěšky nechodím, tady se všude jezdí autem. Jak jinak. Venku bylo po většinu dne více, než 50 stupňů a lidé po ulici nechodili. Pláž byla nádherně písková, ovšem písek byl tak rozpálený, že se nedal přejít bosou nohou. Okamžitě  přiběhli 2 Egypťané, přinesli lehátka, stůl, vodu a dva slunečníky a zeptali se, zda bude panstvo též kouřit shishu. Šíšu ? probrala se Lenka, která z nás dvou nejhůře snášela noční bdění. To chci rozhodně zkusit, má to takovou jablečně nasládlou vůni a celá pláž je tím provoněná ...Tak mě také, řekl kapitán. Ještě jsem to nikdy nezkusil, tak proto. Egypťan tedy přinesl panstvu kouření a já jsem šla okamžitě do moře. Tedy, tomu zážitku se téměř nic nevyrovná. Moře v Perském zálivu bylo tyrkysově průzračné a nádherně teplé. Nemohla jsem se toho nabažit. Válela jsem se v té zázračné lázni celé hodiny, zatímco Lenka s Pavlem labužnicky pokuřovali každý svoji shishu a diskutovali o životě. Někdy odpoledne jsme se vydali po pláži hledat původní arabskou restauraci umístěnou jak jinak než ve stanu. Stan byl veliký, rudý, připomínal létající koberec z Tisíce a jedné noci, vyšívaný perskými motivy - asi. Ale co bylo na tomto stanu zajímavé, byl klimatizovaný! No to je paráda! Klimatizovaný stan. Tady je všecko klimatizované, řekl Pavel. Elektrika je totiž v celé zemi grátis.

Oběd byl arabský, velkorysý a vždycky zbylo. Na pláži bylo všechno tak, jak jsme to opustili. Nic nechybělo. Je příjemné vědět, že se někde na světě přece jenom nekrade. Autem jsme se vrátili zpět do bytu, kde skrze prosklené plochy soumrak zbarvoval město do ruda a začali se připravovat na večer. Večer jsme pak uháněli zářícím městem do největšího nákupního centra zvaného Grand Avenue. Grand Avenue Mall centrum bylo koncipováno jako klimatizovaná zastřešená ulice a každá značka měla osobitě pojatou fasádu. A co se mi na tomto shopping centru nejvíce líbilo? Arabské parfémy, které voněly jinak, než ty co známe, situované do těžkých křišťálových flakonů, zdobené stříbrem, které samy o sobě vypovídaly o luxusu této země. Ale i doplňky jako např. obuv, měly nebývale křišťálovou výzdobu třeba na podpatcích. Stále bylo na co se dívat. Ve 12 hodin jsme byly už konečně doma a usnuly jsme v půli věty, zatímco Kuwait city pod námi zářilo do noci jako drahokam. Druhý den ráno jsme vstaly s Lenkou dřív, uvařily snídani a zatím co Pavel ještě spal  s hrnkem kávy jsme sjely do přízemí k bazénu. Bazén byl na úsvitu prázdný, jenom hrdličky a drobní ptáčci se přilétali napít  a tak jsme stačily probrat život a nejenom to. Vymyslely jsme i nový job! 

Co kdybychom si najali loď a jeli na ostrov, jménem Failaka nadhodil Pavel. V agentuře, prodávající výlet na ostrov  nám řekli: Hm, ale vy jste jenom 3. Aby mohla taxi loď vyrazit, musí vás být nejméně 6.Tak já to zaplatím, řekl kapitán a vyrazili jsme na kouzelný ostrov, kde nás kromě báječného oběda v typické venkovské zástavbě, čekala vyjížďka na koních a úplně prázdná pláž. Kromě pár domorodců jsme byli na ostrově úplně sami. V určitou hodinu na nás čekal opět malý autobus, aby nás povozil po ostrově, který jak jsme zjistili je něco jako „muzeum války" mezi Kuwaitem a Irákem. Nevěřícně jsme zírali na nálety pobořené budovy bez oken, poznamenané střelbou a množství již rezavé vojenské techniky jako byly tanky, děla, vojenské vozy atd. zapomenuté v písku. „Město duchů“  napadlo Lenku a mezi vším tím vojenským harampádím pobíhala stáda  velbloudů, kteří dokonale ladili s pouští. Čekali jsme totiž pravou lidovou kuwaitskou architekturu. Cesta mořským taxíkem zpět na pevninu v zapadajícím slunci měla ten pravý nádech neopakovatelných prázdninových dobrodružství. Doma jsme posbírali síly a vyrazili na známý a proslavený kuwaitský bazar zvaný Suk. Chtěli jsme vědět, co se na takovém bazaru všecko prodává, v jaké ceně je na příklad hedvábí . Co nás však daleko více než hedvábí zaujalo, bylo stolování uprostřed věčně živé tržnice. Tržnice se všemi těmi ,,handly" a rybami a kořením. Uprostřed toho radostného a vzrušeného obchodování byla souvislá řada stolů vzájemně se prolínajících restaurací, kde se servírovalo to nejvoňavější jídlo pod sluncem. Protože dobrý business lze oslavit jedině skvělým jídlem. Cestou za tímto zcela neteatrálním požitkem jsme míjeli klenotníky s brilianty, zlatem, stříbrem a jedinečnými, naprosto vyjimečnými šperky.Těžké, přetěžké bylo odolat. Nakonec jsme nakoupili orientální koření, kadidlo a čaje z růží. Hedvábí jsme kupodivu nepotkali. Následný den byl dnem posledním a začala se nás zmocňovat nervozita z toho, co všecko jsme v této kouzelné zemi nestačili obsáhnout. Tak jsme raději honem začali opět kávičkou u bazénu v růžovém oparu rodícího se dne. Po snídani jsme se ještě v rychlosti vrátili na nákupy a potom honem honem do moře ...Dnes naposled. Večer potom mlčenlivá večeře v přístavu a smutná cesta zpět na letiště. Tak Kuwaite, děkujeme a v budoucnu si tě určitě dáme ještě jednou. 

   Text : Dagmar Březinová                                   Foto : D. Březinová, Lenka Dušková a Pavel Tůma

Fotogalerie