KVĚTA FIALOVÁ * s láskou

Mnoho modliteb letí v tento čas k nebi, mnoho vzpomínek se upíná k obrazu výjimečně krásné ženy, ženy všeobjímající, charismatické, něžné, ženy plné humoru, porozumění a pro někoho i tvrdé v její pověstné a nekompromisní upřímnosti, ženy hluboké a moudré. 

Květa Fialová se zapsala svým projevem, způsobem jednání do mnohých srdcí, mnohé také pobuřovala svým věčným optimismem, radostí z prostého bytí. Tvářila se, jako by některé překážky nebyly, neb tak může být život prostě jednoduší. Věděla o něm své, protože její vlastní vždy prozářen sluncem nebyl. Prožila chvíle, jimiž člověk neprochází bez poznamenání, její síla je pověstná. Kde mohla pomáhat a jednat, jednala, kde ne, nechala věci běžet vlastním tempem, jít svým směrem a sama šla zase tím svým. Došla k poznáním, která se snažila předávat dál, někdy se to dařilo, někdy narážela na zeď předsudků, zakořeněných po generace v lidech jiného smýšlení. Nikdy se nevzdávala, vždy za své myšlenky i své lidi bojovala, stále se učila, ale teď nastal čas klidu a míru, čas odchodu. Její životní pouť skončila a mnoho svíček hoří na cestu na kterou se vydává – světýlka, jež posílají ti, kdo ji měli a mají rádi, ctí její víru v dění budoucí... 

I moje svíčka hoří, hlavou se honí spousta myšlenek. Vzpomínám, chvilkami mám pocit, že slyším její hlas, to cítím koulet se slzičky po tváři, pak se hned usmívám a je mi krásně. Děkuji za obrovský dar, který jsem dostala v čase, kdy mi bylo osmnáct let. Bylo jím vzácné přátelství, náruč, která mě objala a nikdy nepustila, ruka, která byla vždy přítomna, potřebovala-li jsem se o ni opřít. Byla jsem tenkrát hereckým kandrdasem, točila svou první televizní pohádku, Květa Fialová již dávno slavnou herečkou a dělily jsme se spolu o jednu malou šatničku na Kavčích horách. Já se proměňovala v princeznu Bílou kočičku, ona v moji vílí ochránkyni. Po poslední klapce, jsme si svlékly kostýmy a zůstaly si. V den mé premiéry v divadle na Vinohradech za mnou přišla s Karolínkou Slunéčkovou a řekla: „ Odedneška jsme tví Andělé strážní, budeme tě hlídat.“ Byly radostné a rezolutní a tak se stalo. Karolínka záhy odešla a jsem přesvědčena, že celá ta léta hlídkuje z nebe,  Květa byla vždy přítomna zde a i když jsme se třeba dlouhý čas neviděly, věděly jsme o sobě. Bohatství z největších.

Kytičko, děkuji ti za všechnu pomoc, kterou jsem od tebe dostala. Byly časy, kdy jsi byla u mých zásadních rozhodnutí, viděla mě smát se i plakat a já viděla tebe. Byla jsi u zrodu mých lásek, jedna z největších by bez tebe možná ani nebyla, trvala sedm let a držela jsi mou ruku, když jsem se rozhodla ji ukončit. Děkuji za Alenku v říši divů, kterou jsem hrála díky tobě, stejně jako některé další role. Děkuji, že jsi za mnou přijela když jsem žila v jiné zemi a když má maminka nesměla opustit tehdejší Československo. Díky za tvé rady do života, tvá pohlazení i názory vyřčené bez obalu. Děkuji za všechny ty krásné myšlenky, knihy, ukazatele cesty i světa běhu, za humor někdy vskutku drsný, jindy zas lehký jako vánek. Děkuji, že jsi byla, že jsi a stále pro mnohé z nás budeš a hlavně a v první řadě pro svoji Zuzanku, krásnou a silnou bytost, která je tvou dcerou, pro její dceru a pro celý tvůj rod, který ještě teprve přijde a uslyší o tobě vyprávět. Vím, že se budeš dál radovat s nimi, budeš je opatrovat, chránit, protože tak to prostě je. Mnohé jsem se od tebe naučila a snažím se dávat dál, bez tebe bych byla jiným člověkem. Děkuji ti Kytičko a přeji šťastnou cestu, do hereckého nebe, kde jistě již cinkají skleničky toho nejlepšího šampaňského na tvoji počest. Čeká tě mnoho krásných a tobě vzácných přátel.      

                                                                                                    Tereza                                                                                                       

Tereza Pokorná 25.9. 2017

foto: Dagmar Hájková

Fotogalerie