Ladislav Mrkvička

Muž drobného vzrůstu avšak nezměrné velikosti.

Bard naší divadelní scény, o němž bylo mezi kolegy zvykem hovořit s úctou v hlase. Ladislav Mrkvička měl své speciální místo ve světě, kde nic neujde záři reflektorů a jen vůně líčidel lehounce zmírňuje bouře emocí vířících vzduchem. Prožitky jdou až na samou dřeň, každé slovo, pohyb i tichá myšlenka mají své přesné místo, důvod, důležitost, svoji výpověď. Jen vyvolení mají kolem sebe onu auru velkých herců, která je neuchopitelná a přesto se přesně ví, co ji tvoří. Opravdovost, přímost, jasnost, hloubka a naprostá čistota projevu. A také lehkost, samozřejmost a samo sebou dokonalá znalost řemesla. Ty jsi tu auru měl Láďo zvaný Mrkva, a já teď vzpomínám na chvíli, kdy jsem to kouzlo uviděla. 

Stalo se to v Divadle na zábradlí v roce 1981 a právě začala zkouška na představení Bratři Karamazovi. Herecký koncert – Mrkvička, Heřmánek , Bartoška, Zedníček. Každý jiný a každý naprosto svůj jste tvořili dokonalý celek, inspirovali se navzájem. Jeden druhému jste nedovolili v ničem polevit, žádný sám za sebe si to nedovolil. Ne z úcty ke geniu pana režiséra Evalda Šorma, ale protože vaše srdce vášnivě a zaníceně bila pro to, co jste dělali – divadlo. Proto byla vaše představení vždy plná jakési neuchopitelné síly. Dívala jsem se a přesně chápala pocity, které k tobě měli divocí nespoutanci Karel Heřmánek a Jirka Bartoška a stejně tak mezi vámi věčný benjamínek a hodný kluk Čmaňa, tedy Pavel Zedníček.  Vím, s jakou pokorou o tobě hovořili. Právě teď jejich slova opět slyším. Vracím se v čase a musím se usmívat a je mi krásně, přestože přede mnou hoří svíce, aby ti svítila na cestu tam nahoru, do hereckého nebe. Vážili si tě, učili se od tebe, měl jsi přeci jen pár let předstih a navíc onen dar o kterém moc dobře věděli. Byli v nádherném věku, filmová kamera se do nich zamilovávala a oni letěli životem. Nebyli však do sebe zahledění, dívali se kolem a moc dobře věděli, koho si vážit a proč. Ty to možná vidíš až teď, kdy někde nad námi z obláčku rekapituluješ své toulky po planetě Zemi a vidíš, co jsi v kom zanechal. Usmíváš se nad životními kotrmelci, tou či onou ptákovinou, nebo tím či oním dramatem. Bez zatěžkání vše vypadá jinak, má jiné souvislosti. Prý je tam nahoře krásně a já pevně věřím, že je. Nebyl jsi typem prvního milovníka, ani prvního padoucha. Stál jsi vždy trochu bokem a přesto jsi dokázal být v naprostém středu – malý velký muž, který žil své postavy v celé šíři a hloubce, učitel, který svým žákům dokázal předávat co znal, co uměl, co bylo jeho doménou. 

Láďo, děkuji, že jsi byl a já tě mohla potkat. Děkuji za vše, co teď cítím, co navždy zůstane v mém srdci, je mým darem prožitého, mým zrcadlením.

 S láskou a úctou Tereza

Text: Tereza Herz Pokorná

Foto: Česká televize, ČTK