LISTOPAD

Listopad, měsíc jemuž vládne nostalgie, víla doteků a cest do hlubin naší duše. Měsíc vzpomínání, opětného loučení se, návratů do minulosti, jejíž měňavá podoba je obrazem naší cesty, našeho růstu, míry pochopení, smíření se a nebo ne, to podle toho, kam jsme došli. Náhrobní kameny, jako zrcadla nás samých, vyprávějí příběhy, kterým rozumíme opět pouze my samy, protože jsou plny pocitů, jež jsou nepřenosné. Slavíme „Dušičky“. Hoří svíce, paprsky jejich světla v nás tvoří portréty blízkých, kteří již „nejsou“. Po staletí se vypráví o „koridoru“ mezi jednotlivými světy, který se v tyto dny tvoří, a skrz který k nám mohou přicházet naši zemřelí. Mohou se zjevit, dát znamení o své existenci, či s námi dokonce hovořit, odpovědět na naše otázky. Čas „zázraků“ pro jedny, smutku pro druhé, neb ne každý je dokáže vnímat, cítit jejich blízkost. Někdo má dar spojit se s nimi, kdykoliv má potřebu, mnozí to dokáží pouze v tento čas, kdy jsou energie silnější, protože se obrovské množství myšlenek upíná k nebi v touze uctít památku těch, koho jsme milovali, kdo nám byl blízký, kdo v nás zanechal svoji stopu. Je vyřčeno nevyřčené i mnohokrát opakované. Prosby letí do oblak, srdce se chvějí. Někdo cítí všeobjímající lásku, jiného trápí pocit viny, někdo se zlobí, někdo necítí nic. Listopad. 

V mnoha kulturách se slaví. Smrt je zde přirozenou součástí života, samozřejmým zakončením naší pouti na Zemi, ne však koncem naší existence.  Důkazů o věčném vzkříšení je mnoho, stejně tak konkrétních lidských zkušeností, jež jsou zkoumány a  vědci prokazovány. Někteří jsou pro svá zjištění uctíváni a oslavováni, jiní pro stejná zatracováni a umlčováni. To dle výše a potřeby společnosti, ve které žijeme. A tak jedněm tečou slzy, druzí tančí ve spadaném listí, zlehka našlapují na zem, chystající se k spánku, který ve skutečnosti žádným není. Vždyť s prvním lístkem zdobícím trávník svoji krásnou žlutí či některou z obrovské barevné škály svítících tónů rezavé, připravuje své vzkříšení. Vzkříšení ke kterému dochází podstatně dříve, než jej pak my na jaře spatříme, oslavujeme, než si na něj můžeme sáhnout, přivonět si. Vždyť například sedmikrásky kvetou i pod sněhem. A tak vám přeji, ať patříte k těm, komu zdobí za zimních dlouhých večerů jejich kytička stůl, ať patříte k těm, komu právě teď krášlí tvář něžný úsměv a zářivá světýlka v očích, jež jsou poděkováním našim blízkým, kterých čas již nastal, za společně prožité chvíle. Ať patříte k těm, kteří ve svých srdcích opatrují bohatství, jež po sobě zanechali. Věřte, že jsou s námi, chrání nás je-li třeba a pokud ne, má to svůj důvod, který jednou poznáme, pochopíme...    

                  Text : Tereza  Pokorná                                   Ilustrační fotografie : Dagmar Hájková