MARKÉTA JOHNOVÁ Létat je tak snadné.

Je odpoledne, sedím pohodlně, mám zavřené oči a v duchu si opakuji: Jsem klidná, napětí ve mně povoluje, snažím se na nic nemyslet, moc mi to nejde. 

Čekám, že se něco stane, něco zvláštního, že ucítím nějaký pokyn, znamení, možná uslyším svůj vnitřní hlas. Nic se neděje, nic ke mně nepromlouvá, něco mně svědí, musím se podrbat.

Přes křečovité začátky jsem vydržela asi měsíc a pak se to stalo.

Sedím na svém místě, po chvíli mně něco táhne nahoru, rovnám se. Cítím, že pánev, záda, krk a hlava jsou v jedné přímce, i vlasy mi trčí jako svatozář.

Vyčkávám. Vnímám zvláštní ticho kolem sebe a hlavně v sobě.

Proboha, nemůže se mi něco stát?   

Možná omdlím, vždyť ani nedýchám!

Přes zavřené oči vidím najednou světlo, potom cestu, nějaké hory na obzoru a slunce. Po cestě se něco pohybuje.

Co to je? Velbloudi! Abych tak v někdy v minulosti byla velbloudem!   

Tahle myšlenka mě vrací do reálu a všechno se ztratilo.

Střih.

Ozvaly se klíče, klika cvakla, přišel domů.

A hned mezi dveřmi mě chytil oběma rukama za tváře a dal mi asi deset pus.

Co se děje?

Potkal jsem na schodech malou Andulku a tohle se mnou udělala.

No jo, Andulka tě miluje, utírám si oslintaný obličej a mávám mu Průvodcem meditujícího před očima. 

Hele, mám něco skvělýho.   

To byl dneska zase den, hází bundu na věšák a na Průvodce meditujícího se ani nepodíval.

Procházka se neozval, přišel k nám Pavel, taky volala Helena, byla u mámy... Sype na mně celý svůj den, dneska jako včera a jako furt.

Představ si... navazuje jen s malým nádechem a přitom rozhazuje rukama jak dirigent, když se zvedá opona.

No právě, představ si, a cpu ho do zeleného ušáku po mojí babičce, že sedíš někde na rozkvetlé louce.

Proč? 

Budeš se vznášet, padat, posouvat, zregeneruješ si mozek a možná poznáš, čím jsi byl před tímhle životem. Dvacet minut každý den ve stejnou hodinu na stejném místě. Tady to píšou ukazuji na stránku padesát jedna.

Před chvílí jsem tady seděla a najednou, jako když se rozestoupilo moje nitro a já uviděla světlo.  

Někdo tam vlez s baterkou? Jak byl starej?  

No to je teda k popukání! 

Nemůžu pochopit, že není nadšením bez sebe z mých objevů.

Já bych se radši najed.

Teď to nejde, meditovat se může jenom nalačno.

Mám hlad a nechci meditovat. 

Tak to jenom chvíli zkus. Sedni si a zavři oči.

A co mám dělat?

Nedělej nic.

Konečně. Uvelebil se a zavřel oči.

Vyčkávám.

Co vidíš? ptám se pochvíli zvědavě

Co mám vidět, když mám zavřený voči?

Zklidni se a vydrž, možná se budeš divit.

Když se po chvíli vracím s napřaženýma rukama a čerstvě  nalakovanými, temně fialovými nehty, slyším tiché chrápání.

Ty tady spíš a to se nesmí!

A víš, co jsem viděl? Pěkně propečený biftek! Takže žádná meditace, jdem se najíst.

     Na stanici Anděl pobíhají lidi jak splašené fretky, zvonění tramvají, brzdy aut, na rohu prodávají vánoční stromky, naproti květiny a párky v rohlíku, všude kolem tisíce rozsvícených vánočních světel. Pod jakýmsi stromem, asi lípou, u stanice tramvaje hrají cigáni. Parta chlapů navlečení do tlustých zimáků, kulicha až na nos, rukavice, podupávaj v rytmu. Dvoje housle, kytara, akordeón a kontrabas. Zvláštní sestava. Táhlé melodie, naříkavé, něžné i vášnivé současně, celé v moll.

Koukej jak tahá za ty držky!

Za co? 

Za držky! držky jsou tahací harmonika, to ví každej.

Tmavý chlap, ustřižené rukavice, obnaženými prsty, mačká knoflíky na harmonice. U nohou otevřený futrál od houslí, házím tam padesát, chlap od basy na mě mrká, chtěl by hodit rovnou litr?!  

Dejte v týhle zimě něco zprudka, pánové, ať se zahřejem.

Směju se na ty chlapy, cigány, ta muzika mi obsazuje tělo, srdce, kosti, krev...Mám ráda tuhle muziku, kdo ví, možná jsem někdy v minulosti byla taky cigánem.

     Kousek odsud, od Anděla, na Vltavě posazený klub. Scházíme po schodech až na hladinu. Voda je černá, klidná, studená, odráží světlo měsíce i lamp z nábřeží. Jazz Dock. Uvnitř je poloprázdno, po straně dlouhý sympatický bar, pár stolků, osvětlené jeviště, basa, bicí, trumpeťák se svíjí v nesrozumitelném sólu, černé křídlo, a jakási lady mydlí do kláves a zpívá blues: 

   Padá déšť na město, prší tak jemně, já mám strach, že prší ve mně...

Nejdřív jsme si nacpali žaludek a potom se přemístili na bar. Jeden gin tonik a druhý gin tonik, třetí...

A pak už se objímáme a smějeme jako dva idioti.

Ještě mukni a máš ho v sukni.

To je hnusně pitomý, ale nohy mám zkřížené, jinak se smíchy počůrám.

Dáme ještě jednu rundu?

No jasně, jsem dost odvážná.

Hele ten bubeník jak furt bubenuje, bubeníku nebubnuj!

vykřikuju směrem na jeviště, kde muž za bicíma mrská velké trioly s vyplazeným jazykem a pusou dokořán.

   Hodina pokročila a můj žaludek začíná protestovat.

Co se před spaním ještě trochu projít a po cestě si dát někde polívku.

Né, nikam do žádný poplivaný putyky mezi vágusy nejdu.

A co Dogs Bollecks?

Cože, psí koule? Nééé! A už je pozdě.

Nech toho, je tam sranda, vývar by bodnul a máme biorytmus  netopýrů, dáme si osmihodinovku za bílýho dne.

Dojídáme horkou polívku, pomalu bude pět.

Hlásím, že mám nějak rozmazaný vidění.

To bude asi epidurální hematom sděluje mi hodně zvolna.

Nevím co to je, ale zní to dost hrozivě.

Hlavu má na mém rameni. Jeho artikulace je už tak mizerná, že bych potřebovala, aby pod ním promítali titulky.

Ještě si chvíli odpočinem a půjdeme domů.

Souhlasím. Mám zavřené oči, cítím se blaze, trochu se vznáším, možná spíš kroužím, někde nad hlavou. I v hlavě. 

Život je nádherný, růžový, béžový... Pak vidím světlo, čekám svojí karavanu...

Tak lidi dem domu! 

Chlap stojí nad námi a svítí mi lampou do očí. Všichni Psí koule už  opustili jen my tady uvízli. Vstáváme pomalu a zlehka a opatrně objímáme nový den.

 MARKÉTA JOHNOVÁ

foto : dhaj