Markéta Johnová : MÁVÁME LABUTÍM

Psaní je fajn. Příběhy se válí na chodníku, za oknem, na barové židli, v hospodě, v lese, u zubaře, v našem nitru. Můžeme psát o tom, co nás rozzuří, co nás potěší, můžeme psát, když pláčeme, když nás smutek jakoby dlouhými, ostrými nehty, drápe  na duši, když nás naštve malá Evička, pak kočka Kočka…………Můžeme si psát deník. Například. 

Třicet let jsem strávila na jevišti, v autě, na cestách, v hotelových postelích a pak jsem zatoužila mít svoji postel, svoji vanu, za oknem tu samou silnici, v trafice vždycky zrzavou Martu.  Zkoušela jsem malovat. Malování se mi zdálo moc pomalé. Zkoušela jsem psát. S psaním to bylo ještě horší. Měsíc jsem seděla před prázdným papírem a nic. Začínala jsem v inzerci, ale ve spěchu a stresu před uzávěrkou se hodí každá volná ruka : Hele, nemůžeš napsat pár řádek tady o těch autech? Proboha, já a o autech? Psala jsem celou noc, když jsem to ráno odevzdala, polovinu vyhodili, polovinu zaškrtali : tohle přepiš. Po ročním obcházení tiskovek, sepisováním zpráv o krizi ve školství, v pojišťovně, zdravotnictví, o alkoholu, dětských domovech, životě pod vodou, v letectví…. přišla ELLE, a tak různě, pak Česká TV.

Psaní je fajn. Sedím před PC. Sama. Směju se, zlobím se. Sama.  Nemusím mít samoty zase tolik. Na netu je Tvůrčí psaní, René Nekuda.  Získal mě tenhle kluk, mladík, chlapík René Nekuda. Je nás dvanáct  plus René ajsme spolu rok. Vytrénovali jsme fantazii, psali jsme povídky, smáli se, diskutovali a vydali společně knížku.

Tady je. MÁVÁME LABUTÍM.