MARTIN KRAUS - Žije dva životy

Oblíbený herec a hlavně každým coulem sympaťák. Takový je Martin Kraus, jeden z nepřehlédnutelných herců mladé generace. Je to nadšenec, extrovert, po pár vteřinách rozhovoru máte pocit, že se s ním znáte roky. Možná je v něm upřímnost a milá bezprostřednost zakotvena právě proto, že žije na venkově na statku. S rodiči tu chovají koně. Za prací přitom míří do divadla a studií v Praze. Proto říká, že žije dva životy. Dva odlišné světy.   

Jste herec, který se svou rodinou žije poněkud netypicky na statku na Orlíku.  Hodně to herce ovlivní?

Jsem odchovaný u koní. Možná i proto jsem je od malička bral jako samozřejmost. Svět venkova je pro mne přirozený. Je čistý, bez falše. Lidi kolem vás si na nic nehrají. Žijí s přírodou v těsném souladu. Jsou na ní závislí a  proto ji  respektují. Na druhou stranu vnímám, že jsem koně bral odmalička jako běžnou záležitost. Z toho důvodu mě to táhlo i trochu jinam.  Jezdil jsem třeba před časem amatérsky motocross. Měl jsem dvě stopětadvacítky, tři dvěstěpadesátky, jezdil závody. Moc mě to bavilo, přestože na památku mám z té doby i sem tam nějaký šlic, stehy, nebo drát. 

Nepocházíte náhodou z Prahy, Martine?

V Praze jsem se narodil. Byl mi rok, když jsme se na stěhovali k Orlické přehradě. V dobrém slova smyslu jsem venkovan. Jak už jsem řekl, lidi z venkova mám rád. Je mi mezi nimi dobře. Možná i proto mám na sobě nejraději otrhané džíny a vytahaný svetr. Jsem v pohodě. Jsem tak nejšťastnější.

Žijete ve dvou světech. Velkoměsto, kde pracujete a příroda, kde je váš domov. Vnímáte ten rozdíl jako zásadní?  

Mám vlastně dva životy. Dva světy. Jedu do města pracovat, obléknu se, abych nebyl úplně za kluka od koní. Jakmile ale práce skončí, nejsem typ, který chodí po kavárnách a baví se o umění. Svou práci mám rád. Vnímám ji ale jako hru. Jako radost. Maminka mi k tomu říká: Martínku, vždyť ty si celý život jenom hraješ! Jakmile ale má práce v divadle, nebo při natáčení končí, Prahu okamžitě opouštím. U vysílače Cukrák je malý stánek s výbornými klobásami. Tam zastavím, dám si zdejší meníčko - klobásu, dvě slané housky a nealko pivo. Polykám šťavnatou klobásku a cítím, že jsem doma. Prahu mám za sebou. Všechno ze mne padá. Vracím se domů ke koním. Víte, je to úplně obyčejný okamžik. Já ale v té chvíli vnímám, že jsem šťastný. 

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Platí to i pro vás, Martine?

Já říkám, že nejkrásnější pohled je na hřbet koně. Zvlášť, když na něm jede nějaká krásná ženská!

Studoval jste střední průmyslovou školu. Zamířil jste hned po ní na JAMU?

Na průmyslovku jsem šel z důvodu, že se tam hlásili dva moji kumpáni ze základní školy. Jmenovali se Švec a Hůla. Na rozdíl ode mne ale ovládali matematiku a další technické předměty. Já vůbec! Čtyři roky na střední jsem se proto strašně trápil. Záhadným způsobem jsem odmaturoval. Vzpomínám si, že pan profesor, který mi předával maturitní vysvědčení, řekl: Pane Krausi, mám vás moc rád, ale doufám, že v tomto oboru se spolu už více nesetkáme! Tehdy jsem se zapřísahal, že už v životě nic studovat nechci. Vážně, nikdy!

Zřejmě vám to předsevzetí dlouho nevydrželo?

Nějaký čas jsem dělal všechno možné. Barmana, osobního šoféra, nabízel lístky do divadel, tarify, byl jsem i agentem pojišťovny. Nakonec jsem spolu s kamarádem odjel za prací do zahraničí. Vyrazili jsme do Anglie. Oba plnou hlavu nadšených představ! Pracovali jsme u koní, protože jim oba rozumíme. Po třech měsících jsem se ale vrátil domů. Táta si na koni poranil páteř a na mně bylo, abych se postaral o hospodářství. Do Anglie jsem si vezl zajímavou knížku. Autobiografii Jeana Paula Belmonda. Úplně mě nadchla. Vodítkem a odrazovým můstkem k herectví se tak pro mě opravdu stal Jean Paul Belmondo!

Oslovil vás jeho příběh?

Určitě, protože jeho filmy miluju. Belmondo byl a stále je mým vzorem! Není žádný namyšlený herec se šálou. Je velmi otevřený a lidový. Na konci studia na JAMU jsem dokonce psal diplomku na téma: Martin Kraus a jeho konfrontace s hereckým vzorem. Psal jsem to z toho důvodu, abych se od něho tzv. „vypsal“. Srovnal se sám se sebou. Zjistil jsem, že hrát si na Belmonda nemá smysl. V podstatě je to úplně nereálné. 

Cesta k diplomce na JAMU ale zřejmě úplně přímá nebyla?

Po návratu z Anglie jsem našim oznámil, že půjdu studovat. Byli celí nadšení. Ptali se: A co, Martine? Veterinu, zemědělku? A já odpověděl: ne, herectví. Táta řekl: no,  ty jsi se snad úplně zbláznil! Herectví? Vždyť nemáme ani herecké předky, žádné známosti. Našel jsem si nějaké herecké kurzy a náhodou se dostal k příbramskému herci Robertu Tylečkovi. Šli jsme na kafe, ptal se mne, proč? Já povídám, protože Belmondo! Zajímal se, co o herectví reálně vím. Například dialog, monolog…?  Netušil jsem v tomto směru vůbec nic. Řekl mi, že jsem pro něho taková výzva, že to se mnou zkusí! A já zase tak strašně chtěl, že jsem se k vysněnému studiu herectví dostal!

Jak se „kluk od koní“ v hereckém světě cítí?

Výborně, ale jsem nohama na zemi. Neznám někoho, s kým bych měl v naší branži konflikt nebo potyčky. Měl jsem čest točit například s paní Bohdalovou, panem Preissem, nebo panem Abrhámem. Jsou to herecké legendy. Úžasné osobnosti. Pracují s ohromným nasazením, ale jsou skromní a mají v sobě pokoru. Cítíte z nich respekt k profesi i svému okolí. Třeba pan Abrhám… přiznám se vám, že neznám pokornějšího člověka, než je on!

Na co ze své práce můžete čtenáře Stylenew pozvat?

V Divadle v Rytířské máme po premiéře kusu, který se jmenuje KOndoMEDIE. Autorem je Francis Veber, který mimochodem napsal námět k Muži z Acapulca. S Mirkem Etzlerem hraju v Divadle v Řeznické představení Červená. Je to povedená věc o generačním souboji. Diváci v Divadle na Vinohradech mne mohou vidět v představení Zkrocení zlé ženy. S panem režisérem Viktorem Polesným mám aktuálně točit příběh Monstrum z hrůzné doby 50. let. Spoustu práce mám ale i doma. Čekají nás sena, s tátou stavíme apartmány.

Jste tatínkem malého Filípka. Jak jste se jako táta změnil, Martine?

Obrovsky, jsem daleko více zodpovědný. Víte, chlap podle mého není chlapem, dokud nemá dítě. Hrát si na chlapa nemůže nikdo, kdo se o někoho nestará. Žít jen sám pro svůj život je sobecké Od doby, co se Filípek narodil, jsem se za prvé pojistil. Za druhé jsem i k sobě více ohleduplný. Najednou mám kvůli Filípkovi strach, aby se mi nic nestalo. Myslím si, že je fér, aby svého tátu měl. Všechno, co dnes dělám, vlastně dělám pro syna. Je to přirozené a já jsem tak nesmírně šťastný.

Martin Kraus vystudoval střední průmyslovou školu strojní a je absolventem brněnské JAMU. Hostuje v několika divadlech, diváckou popularitu si získal především rolemi v seriálech Ulice, Cesty domů, Svatby v Benátkách, Ententýky, nebo Ach, ty vraždy. Aktuálně natáčí pro Českou televizi příběh s režisérem Viktorem Polesným. Je otcem syna Filípka.

Děkujeme za možnost pořízení fotografií a zapůjčení vozu Hummer společnosti Hummer Centrum, s.r.o. Tvrz Hummer v Horních Počernicích nabízí volnočasový areál s možností zábavy pro celou rodinu. 

Více informací najdete na www.hummer.cz a www.tvrz-hummer.cz

Text : A. Štrobová      Fotografie : D. Hájková

Fotogalerie