MICHAELA KUKLOVÁ

Malovat začala už v útlém věku, a zatímco jiná dítka začínají malováním postaviček, domečků, sluníček… ona ihned malovala koně! Je jimi dodnes fascinovaná a ostatní jsou pro změnu fascinovaní z jejich neuvěřitelně věrohodných obrazů. Z obrazů malovaných rukou herečky, která má opravdu boží dar. Herečky, která samu sebe charakterizuje: „Jasněnka už napořád, milující máma a malířka.“

Přiznejme si, komu by se nelíbilo, kdyby měl doma obraz sebe samotné/ho či svých potomků, vnoučat vytvořený rukou princezny Jasněnky?! S Míšou Kuklovou, přiznávám, se známe už poměrně dlouho. Pořídil jsem s ní už několik rozhovorů, zahráli jsme si spolu v pohádce „Z pekla štěstí“, čas od času si zavoláme a jen tak obyčejně pokecáme o životě. Tentokrát to povídání s ní bylo ale přece jenom trochu jiné. Řekl bych o několik let, co jsme se neviděli tváří v tvář, spontánnější, vyzrálejší, hlubší, pokornější, nenucené a radostné. Prošla si hodně těžkými úseky ve svém dosavadním životě a je o to silnější, ještě více pokornější a mnohem víc usměvavější a lidově řečeno absolutně v pohodě, protože si vůbec nepřipouští nic špatného. Doslova a do písmene! No, a po tom všem, co sama ustála, před ní smekám. To, co „dala“ a „přečkala“ a „ustála“ a „vyhrála“ ona sama, nevím … Myslím, že tohle by těžko zvládl i hodně „silnej“ chlap. Přitom zůstala stále tak křehká. Na nic si nehraje. Nepřetvařuje se. Nepředstírá před vámi tzv. falešnou skromnost. Nedává na sobě znát, že ona je „ta slavná a známá“. Je opravdu tak pokorná, jako málokdo! A že jsem se v tuzemském showbyznysu setkal téměř s každou veřejně známou osobností …  Každé setkání s ní je – pro mě tedy bez debat! – povznášející, inspirující, zklidňující a … vším, jen v žádném případě ztrátou času. Naopak! Snad budete mít stejný pocit i Vy po přečtení následujícího rozhovoru s herečkou, která je introvert a maluje jako pámbů …  

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ – LICENČNÍ POZNÁMKA: Celý tento materiál je vázán Licenční smlouvou a bez osobního svolení následně potvrzeným písemným souhlasem držitelů autorských práv nesmí být tento rozhovor, jakož ani žádná z jeho částí – týká se i fotografií – přetiskován/a, upravován/a, přepisován/a, pozměněn/a ani jakýmkoli dalším způsobem šířen/a, vyjma šíření jako celku na FB profilu časopisu STYLEnew.cz - New-STYLEnew a sociálních sítích pí. Michaely Kuklové. 

Míšo, proč tě tak fascinují právě koně?

Protože to jsou neuvěřitelní živí tvorové. Něco zcela úžasného! Vybavuji si, že jsme měli doma fotografii obrazu, kde byl prezident T. G. Masaryk sedící na koni. Tu fotku vidím před očima dodnes. Fascinoval mě ten kůň. Byl překrásný, nádherný, důstojný. A právě koně mě fascinují celý můj život.

Když jsi před lety bydlela v podkrovním bytě v samotném centru Prahy, vybavuji si, že při jedné z mých návštěv jsi měla rozmalované nádherné velké plátno s běžícími koňmi …

…a ti ještě, tedy pomyslně, nedoběhli. (smích) To plátno mám schované a je stále nedomalované. Pochybuju, že se k němu ještě někdy vrátím.

Nikdy neříkej nikdy.

Jasný, proto taky říkám, že myslím, že ho nikdy nedokončím. Třeba ale někdo řekne, že by si právě tento obraz ode mě přál a já se na to dokončení vrhnu. Ale protože jsem detailistka a takzvaně jistější v kramflecích jsem si u poměrně menších rozměrů pláten, budu se s tím mordovat minimálně půl roku. Tím svým malým štětečkem. (smích)

„Míšo, jsi skvělá. To nemůžeš nechat ladem! Takový dar od Boha.“ – řekla ti zpěvačka Hanka Zagorová. Tohle tě nakoplo a ty ses konečně rozhodla, že budeš malovat portréty na zakázku? 

Tohle mi Hanička neřekla, ale napsala na sociální sítě pod nějaký z mých obrázků. Moc mě to potěšilo. Stejně tak ale i od ostatních lidí, zájemců o moje obrázky, kteří mi začali psát s žádostmi o namalování portrétu jejich dítek a já se jednoho dne rozhodla, že to tedy zkusím. Jsem šťastná, že se to podařilo, portréty na zakázku se líbí, mám skvělé ohlasy, takže to mělo a má smysl. Jednoznačně.

Jak dlouho ti trvá namalovat jeden portrét? Myslím tím skutečně od prvního tahu štětcem až po finální podpis plátna, kdy jsi s daným obrazem či obrázkem opravdu spokojená?

Nemůžu říct jednoznačnou odpověď, protože maluji v hodinách volna, ale počítám tak tři dny. Mluvíme ale o akvarelu, protože olejomalba mi trvá podle velikosti plátna třeba i tři měsíce. Je to velmi individuální, nehledě na skutečnost, že mám závazky jako herečka, zájezdy, natáčení a chci být skvělá máma – tohle jsou priority, které nepřekračuji a teprve pak přichází na řadu tato moje vášeň v podobě malování. Pro mě je to docela adrenalin.

V čem?

V tom, že maluji akvarelem, což je asi nejnáročnější technika, protože v tomto případě se většinou nedá jakákoli chyba opravit.

Ale ten zájem, podle té škály nádherných obrázků, co jsem viděl u tebe na sociálních sítích, musí být velký.

Samotnou mě to až zaskočilo a moc mě to těší, ale začala jsem takříkajíc zpomalovat. Nyní nechci brát další zakázky, musím dokončit ty, které jsou rozjednané a další zájemce odkazuji až na příští rok. Ráda bych se teď věnovala vlastní tvorbě. Moc bych si přála výstavu a také z obrázků dělat reprodukce, aby byly dostupnější všem.

Jak to myslíš?

No, nemohu dělat reprodukce z portrétů cizích lidí, které maluji na zakázku. To je čistě jejich originál a tečka. Ale když například namaluji pěkné zátiší nebo portrét neznámé dívky, kterou mám jen ve své fantazii a bude se líbit více lidem, můžu na základě poptávky udělat reprodukce s originálním podpisem.  

Maluješ portréty, zátiší, krajinky, zvířata, především koně … Co abstrakce? Neláká tě?

Tu dělá příliš mnoho malířů. Je to velmi oblíbená technika a neříkám, že bych si to jednou nechtěla zkusit. Každopádně mě těší, že neznám u nás nikoho, kdo dělá portréty akvarelem. Proto si myslím, že je mnohem rozumnější dělat to, co nedělá příliš mnoho lidí.

V nejednom rozhovoru jsi prozradila, že maluješ to, na co se ráda díváš, co v tobě vyvolává hezké pocity nebo vzpomínky. Můžeš být, prosím, víc konkrétní? Co v tobě vyvolává hezké pocity?  

Nejvíc jednoznačně příroda. Z té taky při své vlastní tvorbě čerpám permanentně. Různá zákoutí, do toho zvířata nebo například detail šplhající rostlinky někde na plotě … Zdánlivě obyčejné, ale přitom uklidňující momenty. Alespoň tedy pro mě. Pak mám radost nejen při samotném malování, ale když se mi podaří zachytit tu energii a ona následně vyzařuje i z toho obrázku či obrazu.

Každý obraz má svou energii… 

Bez debat!

„Jasněnka už napořád, milující máma a malířka.“ – takto samu sebe definuješ na Instagramu. Dostala jsi mě, protože znám a znal jsem řadu hereček, které k rolím, jež je tzv. vynesly na výsluní povětšinou cítily averzi. Ale to není tvůj případ, že?   

Jasněnka mě s odstupem času a let těší mnohem víc, než, když jsem ji měla možnost natáčet. Z logiky věci, tenkrát jsem byla mladinká a určitých věcí si nevážila tak jako je tomu dnes. Já si to natáčení užívala, ale ono opravdu až s odstupem let si člověk uvědomí spoustu věcí, kterým tenkrát vůbec nevěnoval pozornost. O to víc si této příležitosti vážím. A jsem šťastná, že právě tato pohádka se zařadila mezi tuzemskou pohádkovou klasiku. Myslím, že je vážně krásná …

Krásná napořád … Teď skočím jinam a zeptám se hypoteticky: Pokud bys nyní stála na prahu rozhodování a měla současné životní zkušenosti, padla by z tvé strany volba na studia DAMU (herectví), Karlovu univerzitu (psychologie) nebo UMPRUM (malířství)?

Víš, i kdybych šla studovat psychologii, což by mě velmi bavilo, stejně si myslím, že bych souběžně toužila po herectví i malířství. Kdybych se měla rozhodovat znovu, nevolila bych jinak. Pokud vás něco velmi baví, stejně se vám ta cesta k tomu dříve či později otevře. Jsem šťastná, že můžu dělat všechno.

Jsi dnes opravdu šťastná?  

Ano, jsem šťastná, protože dělám to, co mě baví a naplňuje. Mám nádhernou práci – herectví, malování a vedle toho navíc i neziskovou práci, pomáhám psychicky čerstvým onkologickým pacientkám.

Po tom všem, co máš už za sebou, neměla bys víc odpočívat?  

Nejsem zvyklá moc odpočívat. Od chvíle, kdy vstanu, začnu vykonávat činnost a mnohdy jsem v jednom kolem i 18 hodin. (smích) Jasně, že si dopřeju film, jedu na návštěvu nebo si udělám celý den volna – což je luxus, který si dopřávám ve chvíli, kdy cítím, že už to moje fyzické tělo opravdu potřebuje.

Ta psychologie, okolo níž se tady tak trochu točíme, může asi spoustu lidí ve spojitosti s tebou překvapit. Jak se to stalo, že právě tento obor si tě získal?  

Psychologie mě bavila vždycky, ale netušila jsem, že si mě najde. Vlastně díky nemoci, kterou jsem si sama prošla, se na mě začaly obracet další onkologické pacientky a já zjistila, že z nich dokážu částečně sejmout ten prvotní strach a zmírnit obavy z té nemoci jako takové. Lépe je nastavit na samotnou léčbu samotnou s vírou, že to zvládnou. Tím, že jsem si tím sama prošla, dobře vím, jaké mají pocity!

A co ty? Ty jsi psychologickou pomoc nepotřebovala?

Potřebovala. Mnohokrát v životě. Dá se říct, že mám celý život svého psychoterapeuta, protože mnohdy dokážeme dobře poradit ostatním, ale sami sobě ne.

Když je ti krásně, a navíc se v tomto emočním rozpoložení chopíš štětce, ve výsledku se ten pocit radosti zdvojnásobí. Pro tebe a pro toho, komu je obraz určen. Napadá mě, jestli sis vůbec měla čas namalovat něco čistě a jen sama pro sebe?    

Samozřejmě. Třeba svého syna Romana. A potom třeba Ali McGraw a Ryanem O´Nealeho z Lovestory. Jsou úžasní, stejně jako ten film. Nádherný filmový pár, který ve mně pokaždé vyvolává zvláštní bol, radost, sentiment … Jsou pro mě symbolem čisté a nádherné lásky. Zkrátka jsem v sobě cítila potřebu si je namalovat. A je zajímavé, že nedávno jsem brouzdala po internetu a narazila na jejich nynější fotografie, oba jsou krásní i nyní, takže si je pravděpodobně namaluji i v tomto pokročilém věku …

Míšo, děkujeme za rozhovor. 

Já děkuji.    

Text: Lubomír Nečas, dipl. um., MBA, Foto: archiv MK, AUFphoto a photodesing: www.STYLEnew.cz 

Fotogalerie