21.11.2024 má svátek: Albert
Je sice druhý prosincový den, večer však voní více podzimem. Jdu po náplavce a hledám loď Cargo… což by u řeky nebylo neobvyklé, já ovšem hledám loď s módou. Loď, kterou dnes večer budou plout modelky a šustit šaty. Jdu na slavnostní večer a schůzku s módní návrhářkou Ivanou Follovou. Znám její práci pouze z fotografií a tak jsem příjemně žensky natěšená a vlastně cítím ještě něco mnohem víc, je se mnou totiž má sedmnáctiletá dcera. Svět módy ji zajímá, baví i těší a protože je správně cool, zná většinu módních blogerek. Ne tak já, ale co, říkám si, snad se chytnu. Dnešní večer je jejím premiérovým, nikdy ještě na módní přehlídce nebyla. Dříve se dívky uváděly do společnosti a já tu svou dnes uvedu do „ velkého světa“, který doposud zná jen zprostředkovaně, na jedné veliké lodi. Atmosféra je nervózně předpřehlídková, přesně jak to známe z filmů. Přítomné ženy se nemohou dočkat, až se otevře sál a v mezidobí usrkávají ze sklenek růžové víno a vzájemně se okukují. Bude tady někdo slavnej, ptá se má malá žena. To určitě, prohlašuji s jistotou ženy pohybující se v této společnosti běžně, ač tomu tak doopravdy není, ale jsem přeci žena světa znalá. Prozatím ji upozorňuji na pana Jana Folla, který se prodírá mezi ženami a zasvěceně omluvně vysvětluje, že loď namísto včera ráno připlula až dneska v pět odpoledne a tak se přípravy malinko pozdržely. Hm, říká moje malá a mně je jasné, že Jan Foll ji za ty slavné moc nenadchne, i když výchovně přihazuji pár informací ze světa filmu, kde je uznávaným a ceněným novinářem.
Otvírá se sál a jsme okouzleny. V prostoru se vznáší ohromní bílí ptáci origami a na židličkách jsou titíž v malém provedení. Něžný dárek nadšeně komentuji, mé dítě mlčí a pokukuje kolem, kdy už uvidí nějakou známou tvář. Přehlídka začíná a slova se mile ujímá herečka Ilona Svobodová. Dcera je spokojená, je tu její „přítelkyně“ z Ulice. Jo, jasně z Ulice, dochází mi, že paní Ilonu nepotkává u nás v Karlíně, ale zná ji z nekonečného televizního seriálu. Pro mě přichází velmi známá a mnou toužebně očekáváná tvář, paní Dagmar Pecková. Má na sobě úžasnou róbu v barvě holubičí šedi, posetou peříčky. Když začne zpívat Sommer Time, ani nedýchám, po zádech mi běhá mráz, origami se též zachvívají. Nádhera viď, vzdechnu směrem k dcerce. Hm, mně se to moc nelíbí, na to ona. No zlatíčko, věřím, že jednou změníš názor, ale teď je na to asi ještě brzy, myslím si a nenechávám si rozladit tuhle krásnou chvíli.
Show začíná. V úvodní části předvádějí modelky kalhotové kostýmy. Všechny z nádherně barevného hedvábí s originálními prvky a doplňky. Minimalismus v japonském stylu dodává modelům nepřehlédnutelnou něhu. Mojí Johance se kalhoty líbí, ale já se už těším na šaty. Jednoduchost střihů zvýrazňují látky a když přikráčí první modelka ve večerní róbě, začínám tleskat ještě o něco silněji. Modely jsou v pestré barevné škále – od vílích až po vampové a k tomu sálem zní píseň Jak bílý jeřáb od Zory Jandové. Dokonalé propojení. Zachytávám myšlenky žen v mé blízkosti, asi je přenášejí poletující origami – ty by mi slušely, v tomhle bych nikdy nešla, na moji postavu by takové šaty nebyly, ty zlaté jsou moc extravagantní, ách, tyhle musím mít v nich bych nepřestávala snít … Jasně, poslední myšlenka je má, nebo že by dcerčina? Při večerní róbě červené a nadýchané jsou ovace největší a všímám si zřetelně, že jásají též přítomní muži. Na řadu přicházejí malé černé. Půvabně je předvádějí mladé herečky Jana Bernášková, Šárka Vaculíková, Kristýna Leichtová, Anna Fixová, Lenka Zahradnická. Má dcera je nadšená a konečně spokojená. Zná je z televize všechny, ale s překvapením zjišťuje, že její pozornost přitahují více šaty než její idolky z Ulice... Promenádu korunuje Darmar Pecková, svůj model s dlouhou vlečkou předvádí se samozřejmou noblesou operní divy. Pak už za nadšeného potlesku přichází autorka vší té krásy, paní Ivana Follová. Kdybych byla opravdickou novinářkou, chtěla bych s ní zapříst rozhovor o tom, kdy k ní připlouvají nápady, jaké jsou příběhy jejích šatů, jak k ní promlouvá hedvábí, jaké to je, pouštět své dílo do světa....... Ale novinářka nejsem a tak jí na její modré sako alespoň v duchu píšu stříbrnou tužkou vzkaz: když lodí Vaše šaty vlají, ženy se jemně usmívají, mužům se vzrušením dech tají a vltavské víly Vašim nápadům tleskají a další tajnou inspiraci posílají.
Dcerka má je potěšená, jdeme se ještě nadechnout čerstvého vzduchu na horní palubě a probíráme, ve kterých modelech vidíme jedna druhou a se skleničko v ruce pozorujeme světýlka nad Prahou. Je to příjemná dívčí symbióza …..
AUTORKA TEXTU ZUZKA ROŽKOVÁ S DCERKOU JOHI
Foto : Jana Pertáková
