27.12.2024 má svátek: Žaneta
Zatímco obyčejným smrtelníkům jeho jméno zřejmě nic neřekne, kapacity v oblasti medicíny, olympijští sportovci a nadšenci přes historické automobily při jeho vyslovení okamžitě zbystří. Není divu, tolika přívlastky se může pyšnit málokdo:
* Prezident Mercedes-Benz klubu ČR,
* Viceprezident Federace klubů historických vozidel ČR,
* Vedoucí lékař Centra sportovní reprezentace,
* dříve předseda, nyní člen zdravotní komisu Českého olympijského výboru
* člen lékařské komise Evropských olympijských výborů
Pane doktore, prozraďte, co je největší vášní vašeho života?
Určitě sport. Ať už aktivně, snažím se pravidelně sportovat - golf, tenis, basket, nebo pasivně – rád totiž také prožívám a sleduji sport jako divák nebo profesně jako lékař. Žiju v něm de facto pořád a stále mě baví. Druhou velkou vášní jsou auta, historická a závodní. Baví mne je renovovat, je to i skvělá relaxace, organizovat akce a samozřejmě s historickými auty i jezdit.
Medicína, sport, automobily - tohle vše je nedílnou součástí vaší životní cesty. Pokud byste měl všechny tři položky seřadit podle osobní důležitosti, jak by ten žebříček vypadal?
Samozřejmě profesi stavím na první místo, vážím si toho, že jsem doktorem. Ale docela se to někdy pěkně prolíná. Nedávno jsme například poměrně narychlo organizovali stánek s historickými automobily na výstavě závodních aut. Dopadlo to tak, že zároveň všechny čtyři exponáty patřily mým pacientům.
Co u vás spustilo zálibu v historických vozech, veteránech?
Určitě to způsobil můj první Mercedes. Už jako klukovi mi táta řekl, že to jsou nejlepší auta a ukázal mi prospekty. Když se mi ještě za socialismu podařilo získat stroj vysněné značky, hned jsem zatoužil po autu, které jsem tehdy viděl na jednom z těch prospektů. A pak už se to rozjelo. Takto jsem postupně objevoval svět historických mercedesů a potom i ostatních značek.
Jste majitelem poměrně slavného, zeleného mercedesu, který si „zahrál“ například v seriálu Pan Tau, nebo pohádkové Arabele. Jak se vám ho podařilo získat?
Jeden ze zakládajících členů našeho Mercedes-Benz klubu, pan Vladimír Mitvalský mi na sklonku svého života svůj milovaný vůz prodal a také vlastně svěřil. V té době to nebyl až tak kdovíjak atraktivní vůz, ale pro mne to byla svým způsobem i pietní záležitost, proto v něm na zadním oknu vozím klobouček, který Vladimír rád nosil. Nazývám ho - jak jinak - společně s dalšími kolegy v klubu "Vladimír" a mezitím se z něho stal docela zajímavý veterán.
Prozradíte, prosím, kolik takových historických unikátů vlastníte?
Opravdu zajímavých strojů - jak se dnes moderně říká: aut s příběhy - máme doma poměrně dost. Řada z nich však čeká na renovaci nebo v tomto procesu jsou. Je to časově poměrně náročná činnost, které se několik kolegů věnuje profesionálně, všechno vyžaduje své. Mezi naše nejzajímavější stroje patří služební vůz Alexandra Dubčeka, který tři čtvrtě roku po Pražském jaru 1968 vedl československou ambasádu v turecké Ankaře, Mercedes-Benz 220 Sb, v našem žargonu zvaný: křídlák.
Údržba musí být náročnější a finančně nákladnější, než u dnešních aut…
Ano, u starších vozů je pochopitelně náročnější a dražší.
Mercedes-Benz klub ČR, jehož jste prezidentem, je patřičně pyšný na rok 1963, kdy byl založen, protože jde o vůbec nejstarší MB klub v kontinentální Evropě
V čem, podle vás, spočívá jeho unikátnost?
Určitě je to historie, která se nám promítá i do současnosti. Například i tím, že sdružujeme všechny mercedesy bez ohledu na stáří. Máme mezi sebou dokonce několik pamětníků té doby, a potom bych spatřoval unikátnost bezesporu v těch opravdu historických unikátech - především předválečných vozech.
Vedle těchto zálib jste především lékařem, který se může pyšnit tím, že měl na starosti naši vrcholovou reprezentaci na celkem devíti olympijských hrách. Řekl byste, že vrcholový sportovec je důslednější pacient, než tzv. obyčejný člověk?
Určitě si jde za uzdravením daleko důsledněji než nesportovec. Ten si může dovolit zranění nebo nemoc leckdy v klidu přečkat, protože může pracovat třeba ze své postele, z domova, a až tak mu o nic nejde. Sportovec však přichází o samu podstatu své práce – trénovat nebo závodit.
Stát na stupínku vítězů v rámci olympijských her, kdy vás sleduje prostřednictvím televize de facto celý svět, musí být pro člověka jedinečná a neopakovatelná záležitost. Ovšem všechno má svůj rub a líc. Zajímal by mě rub vrcholových sportovců, nějaké stigma, protože v mnoha ohledech mi přijde vrcholový sport jako docela riziková aktivita...
Pochopitelně. S tím, jak se neustále zvyšují tréninkové dávky i intenzita tréninku a leckdy se jde až za hranu možností těla, tak zdravotní důsledky nebo úraz jsou dnes ve vrcholovém sportu poměrné časté. A u profesionálních sportovců jde opravdu o rizikovou aktivitu.
Napadá mě, zda při všech svých aktivitách máte vůbec čas sám na sebe?
Ale pochopitelně, zatím si najdu čas na sport i na zábavu. Ale jako většina podobných lidí jako jsem já, bychom potřebovali žít alespoň jeden paralelní život, abychom všechny ty zajímavé aktivity stíhali. V poslední době mi přibyla právě taková jedna zajímavá výzva – organizace setkání zástupců všech sdružení, která zastřešují historické vozy a motocykly v dubnu 2018 v Psychiatrické nemocnici v Praze Bohnicích. Nazvali jsme ji Grand Veteran a považujeme ji zároveň za společenskou a kulturní záležitost, která prezentuje veteránismus navenek se svými velmi pozitivními rysy, jakými jsou péče o část naší technické i národní historie, rukodělná šikovnost českých lidí a také výzva pro mladou generaci.
Co vás nejvíce a za každé okolnosti pohladí na duši?
Pochopitelně se raduji ze sportovních úspěchů mých pacientů. A pak mám rád situace, kdy přijdu na kloub obtížně diagnostikovatelným zdravotním problémům. A u mých veteránů? Když najdu nějaký zajímavý střípek z historie, který dokreslí jejich příběhy.
A na závěr, s ohledem na příchozí nejkrásnější den roku, se ptám: Už jste napsal Ježíškovi?
Dělám si radost průběžně, občas si nějakou pěknou součástku nebo díl koupím. Nedávno jsem od rodiny dokonce dostal pěkného youngtimera - pochopitelně mercedes. Čili v mém případě už má vlastně Ježíšek pro tento rok splněno! (smích)
MUDr. JAROSLAV VĚTVIČKA
* 1957 ve Dvoře Králové, Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové absolvoval v roce 1983. Do roku 1991 působil jako lékař cyklistů-stíhačů Dukly Praha a reprezentačního družstva ČSSR, od roku 1987 také pracoval v Ústavu sportovní medicíny (dříve Ústav národního zdraví pro vrcholový sport), kde vedl Laboratoř klinické biochemie a fyziologie. Poté pracoval do roku 1999 ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze jako vedoucí Oddělení zátěžové medicíny. Od roku 2000 do roku 2013 byl předsedou lékařské komise Českého olympijského výboru a šéflékařem českého olympijského týmu - v této roli působil na olympijských hrách 2000 v Sydney, 2002 v Salt Lake City, 2004 v Aténách, 2006 v Turínu, 2008 v Pekingu, 2010 ve Vancouveru, 2012 v Londýně a v roce 2014 v Soči. Od roku 2011 je členem Lékařské komise Evropských olympijských výborů. Coby člen medical-teamu se v loňském roce zúčastnil olympijských her v Rio de Janeiru. V roce 2000 založil a stále vede Centrum zdravotnického zabezpečení sportovní reprezentace, jež funguje v Ústřední vojenské nemocnici v Praze - Střešovicích.
