Nabarvené ptáče

Veliké, skvěle režírované a snímané kino, plné hereckých hvězd, jež se daly do služby nesmírně silného příběhu, aby ho svým umem pomohly utvořit ještě výjimečnějším, než již sám o sobě je. To je pro mne Nabarvené ptáče.                                                                                                             

Mnozí milovníci filmů se již léta ptají, kam zmizela invence velkých režisérů dob minulých, kteří inspirovali mladší kolegy natolik, že vznikla Nová vlna 60 let jak u nás, tak například ve Francii, vzpomínají na slavná díla italských neorealistů jako byli De Sica, De Santis a s nostalgií si pouštějí filmy Antonioniho , Pasoliniho a dalších. A pak se objeví Nabarvené ptáče, aby nám ukázalo, že jejich duch stále žije, že výrazový prostředek, který používali stále funguje a kdo s ním splyne a pocítí sílu jeho sdělení je hluboce zasažen. Není třeba slov, opravdovost prožitku postav na plátně je klíčem k pochopení diváka. Jistě, je třeba, mít určitou míru „zralosti“, ať již nabyté vlastním úsilím, nebo darované ve výbavě genové, aby pochopil, že nejde o film o násilí, jak by se prvoplánově mohlo v příběhu chlapce, putujícího krajinou v čase druhé světové války, zdát.  Násilí je zde prostředkem k předání poselství o nutnosti uvědomit si, čeho všeho je člověk všeho schopen, cíti-li se být ohrožen, nachází-li se ve vyhraněné situaci, kde panuje strach, zoufalství, neznalost, nevědomost, otupění, či pouze čirá zloba, zvrácenost a s ní spojená brutalita, kde vládne strach, žárlivost, manipulace, nadvláda jednoho nad druhým. Je tam někde ale také láska, neskutečná síla nutící člověka přežít a napřažená pomocná ruka, ať již reálná, nebo v myšlenkách. Jakou cestu zvolíme, je naší volbou, nejsme bezmocní proti „osudu“, jsme jeho spolutvůrci.

Režisér, autor scénáře a producent filmu Václav Marhoul ukázal, že je hráčem s velkou duší, že má v sobě obrovský dar výtvarného cítění, onu potřebnou vášeň a touhu, aby dokázal čistě, bez pozlátek a jakýchkoliv berliček vyprávět příběh, který jde divákovi až na dřeň a použít k tomu z hlavní části pouze to základní – přírodu a člověka v ní. Jistě, zásadní vliv má také způsob snímání,  hra světel a stínů, úhel pohledu a tudíž zde patří velký hold kameramanovi Vladimíru Smutnému.

Na tom, že účast přislíbily takové hvězdy amerického filmového nebe jako je Harvey Keitel (Piano, Pulp fiction, Jako dým...), Švéd Stellan Skarsgard( Goyovy přízraky, Mama mia, Prolomit vlny...), Angličan Julian Sands(Pokoj s výhledem, Living Las Vegas, Impromtu...), Kanaďan Barry Pepper( Zachraňte vojína Rayena, Osamělý jezdec, Casino Jack...), nebo blankytnou modří svých očí proslavený německý herec Udo Kier má jistě vliv i fakt, že se jedná o adaptaci stejnojmenného, autobiograficky laděného světového bestselleru spisovatele Jerzyho Kosinského. Muže, jež byl nejenom v sedmdesátých letech předsedou amerického Pen klubu, ale také autorem kontroverzním, který sice přežil brutální vražedný útok na ženu svého přítele Romana Polanského a spolu s ní na všechny, v tu chvíli přítomné hosty jejich domu a to díky tomu, že byl při mezipřistání v N.Y. z letadla omylem vyložen jeho kufr s  manuskriptem nové knihy a on díky tomu vystoupil také. Ovšem pak, o několik let později, sám ukončil svůj život sebevraždou. Kosinského příběh a Marhoulův scénář je evidentně natolik oslovily, že v jejich eposu přijaly i malé role, a použily všechny své schopnosti, aby je pro diváka vytvořily nezapomenutelnými a to přesto, že většina z nich neměla na plátně možnost takřka ani promluvit. Stejně tak ostatně i Jitka Čvančarová, Michaela Doležalová, Aleksey Kravchenko, Radim Fiala a všichni další herci. Hlavní postava je zde pouze jedna a tou je Petr Kotlár, malý chlapec stojící před filmovou kamerou poprvé a přesto je absolutně přesvědčivý, autentický, samozřejmý, prostě vynikající. A pak je tu ještě jedna mladičká herečka Júlia Valentová Vidrnáková, která ztvárnila dívku jménem Labina. Člověk ji sleduje a jen mu proběhne myslí otázka, z jakého z Bergmanových filmů to právě utekla. 

Jsem moc ráda, že vás mohu pozvat do kina na film, který je po mne výjimečný a který už svůj první velký úspěch oslavil tím, že byl přijat do soutěže na festivalu v Benátkách, odkud si odnesl  studentskou cenu UNICEF. Měl by měl ho vidět v dnešní době opravdu každý člověk (mladý i starý), aby převzal zodpovědnost a uvědomil si, že je i jiný svět než ten náš tady a teď, a že to, co sledujeme na plátně, není pouze minulostí období druhé světové války, ale také současností odehrávající se na naší planetě a vůbec ne tak daleko od nás, jak by se zdálo. Potkat člověka může být zdrcující, proto je potřebné si uvědomit co všechno máme a chránit to, rozdávat světlo, aby prozářilo tmu.                 T.P.

 Fotografie: Jan Dobrovský

Fotogalerie