31.12.2024 má svátek: Silvestr
Kytice v pražském Národním divadle je velká nádhera.
Slovo, hudba, pohyb spolu s výpravou tvoří obraz, kde se vše doplňuje a vzájemně prolíná do osmi ze třinácti Erbenových balad. Textů všem notoricky známých, textů, které nikdy předtím z tohoto jeviště nezazněly.
Otevře se opona, František Němec, jakoby právě na tom jednom místě stál věčně, vypráví příběh Záhořova lože a vy víte, že jste v Národním divadle. Nestojí pouze a nerecituje, je tam přesah prostoru, atmosféry, hned v úvodu se vás dotkne básníkova duše.
Vyhořelý kostel scénografa Jakuba Kopeckého je dokonalou kulisou a symbolem zároveň. Nabízí vše potřebné pro dokreslení příběhů odehrávajících se v jeho prostoru, stává se všudypřítomnou hrozbou vévodící Erbenovým veršům. Kostýmní návrhářka Simona Rybáková má v sobě génia, což už několikrát prokázala, ať už na filmovém plátně, divadelních prknech, nebo v některé z karlovarských festivalových show. Zde, alespoň pro mne, její tvorba vrcholí a jen čekám, kam půjde dál. Každá postava si nese svůj osud v sobě a kostým ji charakterizuje. Spojuje ji s ostatními, anebo odděluje, poví nám, koho potkáváme. V některých situacích se propojí se scénografií a stává se její součástí, jako například v baladě Holoubek, kdy se sukně herečky Anny Fialové v roli vdovy promění ve vodní hladinu a vytvoří tak jeden z nejkrásnějších momentů představení. Nechci je všechny popisovat, nechci vám vzít moment překvapení, o které opravdu není nouze.
Díky režisérskému duu Skutr a jeho výtvarnému cítění, se pro mě opět probudil duch Národního divadla se vším všudy. Pod jejich taktovkou splývají veškeré složky tvořící magické kouzlo divadla v jedno a výsledkem je zážitek diváka. Ano, Kytice je primárně výtvarným dílem, ale to neznamená, že by nebyla zároveň hereckým koncertem a zrcadlem naší lidské reality.
Nemám prostor rozebírat jednu baladu po druhé, ale každá má svoji energii, dynamiku, výpověď. Jistě hned po konci je člověk pohlcen tím a oním a ví, že Vodník v podání Csondora Kassaie, Anny Fialové a Taťjany Medvecké je snad nejsilnějším zážitkem, pak se ale objeví Holoubek a skvělý Jan Bidlas hrající na saxofon jako manžel stejně skvělé Anny Fialové. A najednou člověk vidí Lucii Polišenskou, jak létá vzduchem, dojemná, zranitelná, naprosto opravdová a vedle ní vynikající Radúz Mácha coby Ženich, Jana Preissová jako matka ve Zlatém kolovratu se prolne s Janou Bouškovou v Dceřině kletbě, každá svébytná a silná svým vlastním způsobem... například. Ale po několika dnech vše splyne v jeden celek, který zůstává jako dotek něčeho výjimečného, tak jak ho milovníci výtvarného umění dobře znají. Kytice na jevišti probouzí kreativitu v divákovi v hledišti. Můžeme si třeba říci, že Polednice jen tak proletí, jako dávno naučená básnička a tím tvoří slabší článek řetězce, ale když přistoupíme na hru, zjistíme, že to tak není a Pavla Beretová, tahající za sebou na provázku velikého kohouta, se ve vaší mysli objeví, když to vůbec nečekáte, třeba někde v parku na nedělní procházce. Stejně bychom mohli diskutovat i o Štědrém večeru, který má svoji, zase jinou poetiku, jíž chtě nechtě dominuje Iva Janžurová, ale jak říkám, vynikající jsou herecky úplně všichni. Režijní koncepce a napětí vycházející z celého díla zřejmě nedovolí nikomu ujet, někam se ztratit.
Kytice v Národním divadle v Praze bude zcela jistě úspěšným představením a já všem doporučuji, nenechat si ji ujít, byla by to škoda. Možná dokonce přiměje ty, kdož nemají čas na čtení, vzít opět knihu do ruky a dát prostor své vlastní fantazii.
Text: Tereza Herz Pokorná
Fotografie: archiv ND - Pavel Hejný
