23.11.2024 má svátek: Klement
„Tys nečetla jeho Kožené rány?“, řekl mi osudového dne v roce 1976 kolega, přední barrandovský scenárista a dramaturg P.H.. „Píše jako Scott Fitzgerald. Talent, jaký tady není…“
Talent vypadal jak kavárenský pobuda, který si spletl lokál, zemi, století. Štíhlý šlachovitý modrooký blonďák v khaki košili, v menšestrákách a ručně šitých „boots“ amerických kovbojů se u barového pultu ve filmovém klubu zasekl v debatě s režisérem Františkem Vláčilem. Sundal si umaštěný plstěný klobouk a prohrábl neukázněné blond vlasy. Nevypadal, že by ho zajímalo cokoli jiného, než nikdy nekončící obhajoba surového sportu, jakým pro nás, neznalé, box byl.
Nebylo nic na Jardovi přiměřeného. Nepatřičně velké hákovité prsty si neposedně hrály s pěšinkou, s dýmkou, s perem, s tužkou, s níž neustále cosi čáral po papírech a kolemsedící udivoval perfektní kresbou ve stylu Zdeňka Buriana. Mohl se tím z fleku živit…
„Na noc se usmál modrooký den…“, zaslechla jsem, jak šeptl jedné z nemnoha slavných českých hereček, když jí dvorně líbal ruku.
Rýmy mu šly tak lehce jako nám ostatním dýchání. Mohl za peníze citovat Shakespeara, Hemingwaye, taky Bibli. Mohl se, ostatně, živit čímkoli, na co sáhl. Vařením, šitím, pletením, tlumočit z polštiny, kterou se naučil od ženy, dělat klencáky, hrát piškvorky. (Kde je konec těm prohraným piškvorkovým soubojům kdekoli a kdykoli!)
Neodolatelný šarmér, okouzlující mluvka, který nikdy nenudil. Ano, náramně uměl pochlebovat dámám. Ty nejmenší učil máchat rukama jako Muhammad Ali, zaujmout patřičný postoj a ony na něm mohly, za odměnu, oči nechat, protože s nimi žádná mamka ani taťka takhle krásně nesrozumitelně nemluvili… Stejně neodolatelně se uměl vlichotit do přízně půvabných žen a chytrých mužů mezi šesti a osmdesáti. Ty starší se nechaly hýčkat, ti starší s ním vedli dlouhé vášnivé dišputace na jakékoli téma a stali se mu na dlouhá léta nerozlučnými přáteli.
Uměl se těma modrýma očima dívat daleko i hluboko a drobnohledem vidět kolem sebe neviděné. Nasával s vášní všecky ty slavné, méně povedené i nanicovaté filmové příběhy, aby z nich vykoukal potřebné k vlastnímu filmovému psaní. Co psal, psal s precizností, jaká se dnes v novinách ani u filmu moc nevidí. Kam to všechno zapadlo? Bohužel, za mizerný peníz se musel živit psaním, které docenilo jen pár blízkých.
Filmový laik, který vyrostl ve filmového spisovatele.
Boxer amatér, který celý život zasvětil psaní o vášni z největších – o boxu…
Tobě by náramně slušely osedlaní jezdečtí koně, koňská čtyřspřeží s kočárem, či montgolfiéra, určitě jachta…!
Ty ses, starý brachu, nikdy moc nepaktoval s olejem a benzínem páchnoucími písty zavřenými pod nablýskanými kapotami automobilů. Říkávals, že máš akorát tak „řidičák na tanky“ a klimbaje ses nechával od nás, šoférů, vozit. Prý jsi kdysi usnul z Vyžlovky do Prahy i na motorce za řidičem, ale nikdo jsme ti příliš nevěřili.
Usnuls i při své poslední jízdě kdesi tam na italské cestě, „cestovateli Holube“, kamaráde do deště! V dnešním přemotorizovaném světě, tě žádný z nás neuchránil - před osudem…
S láskou
Katarína
N.B.:
Je tomu už nepochopitelných 20 let, co jsme tě ztratili, Járo, ale kdoví, jak by sis s těmi léty poradil. Odešels jako správný americký honák - v kožených botech na nohou a zřejmě ve správný čas – asi´s měl účet v tomto žití urovnán. Jen po tobě na dlouho zůstává prázdný plac.
.
Den hrůzy a den zázraku. Tak se mi vryl do paměti dvacátý únor 1944 – den narození mého bratra Jaroslava Vokřála. Den poznamenaný náletem.
Obyvatelé malé vilky v Hloubětíně, ve které jsme bydleli, se choulili ve sklepě. Jen jedno okno zářilo do tmy. Za tímto oknem se rodil muž s velkým srdcem, příští bouřlivák
Dodnes vidím uzlíček se spoustou blonďatých vlasů, dodnes cítím, jak jsem byla roztřesená nejen z náletu, ale i z něčeho, co mě v miminkovském obličejíku zaráželo.Byla to dvě modrá kukadla, vlastně ne, byly to dvě moudré oči starce, které na mne nehybně hleděly a moje babička to vyjádřila za nás všechny: „ Fuj, to sem se lekla, je to jako když zabalíš starého soudce do peřiny“.
Do třílet nemluvil. Maminka začala mít strach, že je hluchý, a proto nemluví. Sama ale tušila, že je to nesmysl, reagoval na každý zvuk. Miloval písničku Hop koníčku, hop vraníčku. Dožadoval se jí svým způsobem, „hop, íhahá“, a tím jeho mluva končila. A pak spustil. Zničehonic začal vyslovovat slova správně, zřetelně, žádná nekomolil, což nás bralo víc, než když nemluvil.
Po roce 1945 jsme se odstěhovali do Krásného Března, předměstí Ústí nad Labem. Opět jsme bydleli v malé vilce u bratra mého otce. Prožili jsme tam nádherný kus dětství. Jára byl odmala velmi živé dítě. Nepamatuji si, že by přišel domů bez šmouh, šrámů, rozbitého kolena, nebo bez modřiny, přitom byl rozjásaný, že ani nebylo možné se na něho zlobit. To říkám já, ale maminka se přece jen zlobila. Jednou ho za trest poslala s uzlíčkem na vandr. Nikoho nenapadlo, že to vezme tak vážně. Byly mu asi čtyři roky. K večeru jsme ho všichni napůl šílení hledali. Našli jsme ho na plácku u cikánského vozu, večeřel s nimia nechtěl domů. Tatínek slíbil, že mu koupí traktor, který se mu líbil, a pak teprve s námi odešel. Nerad se svátečně oblékal a nerad chodil na procházky. Když byl za řevu navlečen do bílého obleku a námořnické čapky, uklouzl před domem a vyválel se v kaluži. Podezírám ho, že to udělal schválně. Zkrátka byl rošťáren král, ale všemi milován.
Do Prahy jsme se vrátili, když začal chodit do první třídy. Bydleli jsme vedle sousedů, kteří měli stejně starého kluka. Skamarádili se, chodili spolu do školy, vyrůstali spolu a jejich přátelství bylo jako skála. Jára se učil snadno, nosil samé jedničky a naše téměř bezmráčková rodinná pohoda byla narušena těžkou nemocí maminky. Po její smrti, Járovi v té době bylo deset a půl roku - mně o deset a půl víc, jsme žili všichni pospolu. Já byla už vdaná, měla jsem dvouměsíční dcerku, a myslím, že ta celou rodinu zachránila. Když Jára končil základní školu, řekl mi pan učitel na jedné třídní schůzce, abychom ho dali na Umělecko průmyslovou školu. Krásně maloval, krásně psal, jeho slohy se četly v ostatních třídách. Dala jsem však na smrtelné posteli neuvážený slib své matce, že z něho bude inženýr. Za žádnou cenu nechtěla umělce ani novináře, měla na to svůj názor. Slib jsem stvrdila podáním ruky, jak si přála. Zřejmě se chtěla pojistit, aby tatínek nepodlehl přání svého syna. Svěřila jsem se panu učiteli a on odpověděl: „Sliby se mají plnit. Může jít na jakoukoliv školu, má stále samé jedničky.“ A tak šel na průmyslovou školu strojírenskou, kde ho téměř všechny předměty nebavily. V té době nám také oznámil, že bude chodit boxovat. Nejvíc jsem protestovala já… že mu přerazí nos, že bude zdravotně poznamenán po celý život, protože ho budou mlátit jako žito. Poslouchal mě s potlačeným úsměvem, ale neposlechl.
Po maturitě pracoval jako konstruktér v Aeru Vodochody. Povolávací rozkaz ho zakrátko odvelel na vojnu. Měl se stát pilotem nadzvukové stíhačky. Jenže by musel zůstat na vojně o 3 roky déle. Nechtěl, proto ho převeleli k tanku. Na vojně se rozepsal. Poslal povídku do Čs. vojáka. Redakce časopisu ho požádala, aby pro ně začal psát. Jeho život nabral jiný směr. Nabídli mu zaměstnání, až se vrátí z vojny, a tak se i stalo. Někdy proti osudu nelze jít.
Psal povídky, recenze a brzy svým psaním upoutal známé osobnosti. Napsal svou první knihu Kožené rány. Napsal také první scénář Dotek motýla, ten natočil režisér Juraj Herz. Seznámil se s ředitelem Krátkého filmu, scenáristou Kamilem Pixou a spolu pak pracovali na scénáři „…nebo být zabit“ a na seriálu Večerníčků Malá čarodějnice. Jeho další knihou byla pohádka Přeludy pouště, posléze zfilmována tuniským režisérem Abdelhafidhem Bouassidou. Nepamatuji si přesný počet scénářů, ale bylo jich hodně. Osudovým zvratem v jeho životě se stalo setkání s režisérem Jaroslavem Soukupem. Můj bratr si ho velice vážil a hlavně ho měl z celého srdce rád. A Jaroslav Soukup mu oplácel stejnou mincí. V té době vznikly filmy Pěsti ve tmě, Divoká srdce aneb Slavné souboje, Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu, Svatba upírů a Byl jednou jeden polda I. až III… V New Yorku, při natáčení druhého dílu Poldy, byl pozván jednou z místních televizí do studia,aby o natáčení řekl několik slov.
Hodně cestoval a vracel se obohacen o přátele, kteří ho v Praze pravidelně navštěvovali. Trávil hodně času na moři, miloval nevyzpytatelný živel a vždycky si věděl rady, jak za bouře uvařit, či udržet posádku při životě, když je přepadla mořská nemoc.
Jeho život byl tak bohatý, že by vydal na knihu.
Myslím, že kromě lásek, které s vášní prožíval, bylo nejhezčí jeho přátelství i práce s režisérem Jaroslavem Soukupem a společným přítelem Jaroslavem Tomsou, známým kaskadérem.
K padesátinám jsem mu napsala básničku. Pošeptal mi do ucha, aby to nikdo neslyšel: „ Kdyby tohle četl Homér, samou závistí by prokop víko u rakve.“ Humor ho prostě neopouštěl.
Můj bratr Jaroslav Vokřál tragicky zahynul při automobilové nehodě u Italského Udine 24. března v roce 2000.
Miroslava Batíková
.jpg)
.jpg)
