21.11.2024 má svátek: Albert
Na nové řadové album talentované zpěvačky, skladatelky a producentky Sáry Vondráškové alias Never Sol jsme si museli počkat relativně dlouho. Trpělivost se ale vyplatila. Následovník debutu Under Quiet, který v roce 2013 notně zarezonoval na domácí hudební scéně (dvě nominace na Ceny Anděl, nominace na cenu české hudební kritiky Apollo 2013 a 4. místo v žebříčku nejlepších domácích alb 2013 dle Musicserver.cz), dostal jméno Chamaleo a Never Sol se na něm vydává na výpravu za novým zvukem, v němž hrají prim hardwarové, povětšinou analogové syntezátory.
Novinka, již si Vondrášková kompletně nahrála i zprodukovala, přenese posluchače do surrelistických krajin poutavé hudební melancholie a cení si ji kritika v tuzemsku i zahraničí.
Druhé album jste si nahrála, a i nějaký čas koncertovala zcela sama. Proč?
Sólově jsem vystupovala dva roky. Ale teď už mám zase kapelu. Vyvíjelo se to pozvolna - začínala jsem úplně sama, pak v duu s Lenkou Dundrovou, chtěla jsem to všechno na pódiu s někým sdílet. Pak jsme se rozrostly a složení se měnilo. A mezitím se uskutečnil koncert i s orchestrem; je to tak, že po určité době vždy cítím potřebu jít dál, posunout se, proměnit to vyjádření nebo i nástroje. Pořád něco zkouším a snažím se hledat nové cesty. Zkoušela jsem hrát i pouze se synťákama a s počítačem, ale to mě přestalo naplňovat, nemohla jsem se do hudby ponořit a ztratit se v tom, nedělá mi dobře, když mě drží neměnná věc na místě. Nyní se mnou hraje David Herzig na syntezátory a Jakub Šindler na drum pady, tedy elektrické bicí.
Při nahrávání jste se ale obešla bez spoluhráčů?
Ano, je tam jen jedna kooperace s duem Touchie Touchie, které hostuje ve skladbě Haptic. Přes léto jsem cítila potřebu si ujasnit, jak vlastně dál. Potřebovala jsem najít si své místo v hudbě, najít svůj zvuk, a vyplynula z toho potřeba, abych to tentokrát celé udělala sama. To hledání určitě bude pokračovat, protože písničky, jak je mám v hlavě, a věci, jak je dělám, je pro mě hodně těžké přetlumočit ostatním, a převést své emoce do slov. A není důležité jak dobří ti muzikanti jsou, nebo o jakého producenta jde. Takže jsem si uvědomila, že některé věci neumím, a že se je nejdřív musím naučit tak, abych své pocity byla schopná do hudby především dostat sama. A písnička zněla přesně tak, jak já to cítím. Zabralo mi to pár let, postupně jsem se učila s programy či s novými nástroji, než se mi to povedlo. I proto nakonec nahrávání alba Chameleo trvalo déle.
Opravdu vznikalo celé v domácím studiu?
Nebylo to přímo u mě doma. Měla jsem studio na půdě jednoho domu na Strahově, kde bydlí moji kamarádi. Měla jsem tam k dispozici prostor, kam jsem si přivezla veškeré vybavení, zabydlela jsem se tam, a vzniklo malé studio, kde jsem pak tvořila. Čili nešlo o nějaké profesionální nahrávací studio. Dovezla jsem si tam synťáky, spoustu rostlin, koberečky, zapalovala bílou šalvěj, vybudovala malou kukaň na zpěvy, a vytvořila si příjemné útulné prostředí, přesně podle svých potřeb a představ. I proto ten čas, který jsem tam strávila, považuji za velmi důležitý, a bylo to právě to, co umožnilo, že album je takové, jaké je. Texty jsem psala na zahradě, s pohledem do totální zeleně. Skladby tam měly možnost zrát, a kdybych bývala neměla ten čas, zněly by asi úplně jinak. Navzdory tomu, že třeba skladba Roza je nakonec na desce v původní verzi, zachycená “na první dobrou”. Odstup k tomu říci si “jo, ono to funguje”, je ale potřeba.
Text: Supraphon Fotografie : Michaela Karásková
