Nohy zabořené v zemi. MARKÉTA JOHNOVÁ

Poledne, všichni kupodivu odešli, jen vzadu pan Brejcha se svojí vlčicí Maruškou. Nad hlavou všechny barvy podzimu, hledám slunečné místo, nějaký malý plácek kde bych se v klidu postavila, nohy zabořila pevně v zemi, stabilitu pocítila, tak jako stromy, někde tady. Slunce na mne svítí, hřeje, ale už nepálí. Dívám se na hladinu Vltavy a začínám. Wu chi, pohled upřený do dálky, nohy na šířku ramen, zvedám paže, tlačím energii před tantien, otáčím hlavu, zvedám patu, přenáším váhu z pravé nohy na levou, hraji na loutnu, letí jeřáb, zvedám měsíc………..tai chi, říkají, že tai chi můžu cvičit ještě v devadesáti, tak jo. Celou sestavu cvičím velmi pomalu znovu a znovu, sleduji, jak se svaly v mých stehnech zapínají, jak uvolňuji hrudník, jak dech vstupuje do plic a dolů do břicha a přes stehna do kotníků, ze země energii nabírám, hned s ní nahoru, oživit srdce, plíce a nádech, výdech, nádech, výdech.. . . .  

Střelák, se školou jsme tady závodili v běhu, hráli volejbal…..Byl to kousek: Újezd, pak Zborovská a Střelecký ostrov. Přála bych každému, aby sem jednou zašel: Národní divadlo, Novotného Lávka, Karlův most, Kampa, peřeje, nábřeží plné labutí, kam se hrabe Paříž se svojí Seinou. 

Tak už jste dotajčila? blíží se ke mně zvolna pan Brejcha, Maruška je rychlejší.

Ahoj Maruško, ty vypadáš tak nebezpečně a přesto mě zas celou ocucáš jak hašlerku, ne? 

Maruška, celá černá, jak vlk z pohádky o Karkulce, ke mně přiběhla a vřele hned olizuje mojí nastavenou ruku. 

No jo pane Brejcha, dnes jsem dotajčila, ještě, že mně to tajčí baví. 

Maruška běhá s klackem v tlamě kolem, ale pan Brejcha si s ní dneska nechce hrát, tak sedá přede mne, významně pouští klacek z tlamy a upřeně zírá co já na to.

Tak pojď a půjdeš se vykoupat holka, sbírám ze země ten její kus větve a házím ho obloukem do vody. Nadšeně hrabe packama do hladiny, hledá klacek, otáčí se, voda je tu hluboká, á tady! čapne ho a celá mokrá se vrací, otřepe se a vějíře vody z jejího kožichu letí do všech stran.

No, to se ti povedlo, Maruško!

Křest vltavskou vodou máme za sebou.

Za chvíli bude zima, škoda, že Vltava už nezamrzá, bruslení na Vltavě bylo vzrůšo.

Na Vltavě bylo kluziště? 

Vltava byla v Praze zamrzlá celá, myslím, že do šestapadesátého. Přešli jsem po Vltavě z Kampy sem, na Střelák. Táta vyndal z tašky šlajfky…

Co to je šlajfky jakože fajfky?

Né, to byly brusle na šrouby. Železnou kličkou mi je táta připevnil k podrážce. Nohy jsem měla vyvrácené do písmene X a odrážela se o šrouby, které byly na bruslích vpředu i vzadu. Pak mě vzal za ruku a jeli jsme doprostřed Vltavy, proti proudu k Mánesu a zase zpátky a tak dokola.

V Praze zamrzlá Vltava!?! to vypadá jak sience fiction.

No jo, teď už jo.

Pomalu vycházíme po schodech na most, pan Brejcha připíná Marušce vodítko, ta celá mokrá ochotně ťape u našich nohou. 

Psali, že letos bude tuhá zima.

To píšou každý rok, pak zase že ne, a že jo, takhle nás furt napínají. 

Deset minut přes most, vcházíme na Kampu. Slunce mě najednou oslnilo, zastavila jsem se a ještě se za sebe ohlídla.

++++++++++++++++++++++++++++++++++++ 

Je mi asi deset, nechci se táhnout na tramvaj do kopce na Královku, vezmu to radši na Pohořelec, je to sice dál, ale po rovině a podívám se na koně. Jdu tedy naší ulicí, tehdy Potockého, potom Zápotockého, potom Pionýrů a později Patočkovou, rušnou výpadovkou na Karlovy Vary. Kus pole a silnice, po které přejede občas poštovní vůz s koňmi, někdy pivaři, osobní auto tak jednou za týden. Na konci ulice stojí pan Kejmar. Rychle jsem přibrzdila. Pan Kejmar! mačo roku padesát. Šlachovitý, snědou pleť, tmavé oči, bílý nátělník, kalhoty s kšandami, co se ke kalhotám připínají po stranách dvěma knoflíčky do koženého poutka, vlastnoručně ubalenou cigaretu v koutku úst a klobouk vpředu celý omakaný od zdravení. Hana Kejmarová, jeho dcera, je hezká holka, chodí se mnou do třídy, sedí v poslední lavici a ve škole na většinu otázek reaguje vyděšeným pohledem lapeného zvířete a dlouhým mlčením. No, on pan Kejmar taky není žádný intoš.

Ten blbec Kejhar s umaštěným kloboukem jak mu říká posměšně můj táta, má v sobě ale cosi vesele živočišného a z pohledu mojí mami je to asi hezký chlap. 

Tak Elinko, už jsi slyšela jak Jenda zas vyváděl ve Stodole? ptá se pan Kejmar mojí mámy.

Jenda, bratranec mého táty, skvělý harmonikář hrává často ve Stodole, hned vedle Kajetánky. Stodola je kryté jeviště pro kapely i divadlo, v zahradě s vysokými, starými kaštany, s restaurací a tanečním parketem.

No jo, Jenda ten to umí.

V sobotu večer jsem tam byl, narváno, všechny stoly vobsazený, tak jsem si sed na klandr pod jevištěm a koukal na ten cvrkot. Tancovačka jako dycky, Jenda hrál a zpíval jak vo život. Jedna holka vylezla na jeviště a dala mu pusu, jen asi takhle

a políbil mojí mami na tvář av klidu pokračoval 

Jendova Božka to neustála a mrskla po ní půlitrem plným piva. To byla mela.

Koukala jsem div mi oči nevypadly, maminka se srdečně smála a Kejmara nezabila. Dal jí přece cizí chlap pusu! 

Nebavilo mě stát s panem Kejmarem, co mě připravoval o čas, který měla moje maminka trávit se mnou a ne s ním a tak jsem si oddychla když se vytasil s obvyklým : 

Hele Majdo, ty si určitě nemeješ voči!

Jakože mám oči velmi černé. Byla to taková jeho nevtipná hra, kterou se mnou neustále opakoval. Bavilo ho to určitě víc než mě. 

Dneska zase. 

Ahoj Majdo, kam deš?

Jedu za tátou do divadla odpověděla jsem a nehodlala hovor prodlužovat.

Tak ty jedeš za tátou a zase sis nemyla voči!

Už zase! Netuší, jak hluboce jím opovrhuji. 

Vysoké kaštany lemují silnici až ke kasárnám Na Panenské, kde mají vojáci koně. Silnice se zvedá mírně vzhůru, já se opírám o kmen stromu, vytažená na špičkách, abych viděla do dvora. 

Ahoj, koně opakuji koním potichu a nesměle jim mávám.

Stojí ve stájích, hlavy vystrčené ven, koukají na mne a já si představuji, jak mi žerou z ruky jablko i když pan Kejmar říkal, že koně nejradši žvýkají tabák. 

Pak kolem řeznictví pana Pánka a další kasárna. Už z dálky vidím vykloněné hlavy z oken. Vojáci. Jdu rychle.

Kdysi, když tudy se mnou chodila mami na Pohořelec do školky pokřikovali, to je ale hezká maminka! 

Teď jsem sama. 

Holčičko, kam pospícháš? nechceš si dát zmrzlinu?

Jsou o tolik starší než já. Oči připíchnutý k chodníku šlapu vpřed. Bojím se. Ale něco ve mně, v mojí dálce, šířce i hloubce se na ně usmívá.

Až jednou začali volat haló slečno, kam dete? tady Franta říkal že by vás pozval na rande...

Ale to bylo mnohem později.

Na druhé straně, za vysokou zdí, s nasazením zpívají vojáci   Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, tak zvaného AUSu

vzduch se čistí již fašisti 

nebudou nám poroučet

je konec bídy je konec hladu

Přijíždí tramvaj, tramvaj s ponorkou. Ponorka je vlečňák. Většina vlečňáků má otevřené plošiny vepředu i vzadu, ale ponorka má jednu širokou plošinu uprostřed a na každé straně prosklené, zašupovací dveře a za nimi dřevěné lavice.

Skočila jsem na přední plošinu k řidiči. Velký chlap, šedočerný huberťák, dlouhý k lýtkům, čepici s kšiltem a štítkem DP, dopravní podnik. Jé, pan Píša! táta Blaženy Píšové co se mnou chodí do 5.B.

Dobrý den, pane Píša zdravím nadšeně

Ahoj Majdo, kam jedeš

Nikdo není doma, měla přijet teta, ale nepřijela, tak jedu za tátou. 

Jedeme přes Brusnici k Hradu a z kopce kolem Belvederu a Chotkovými sady dolů. Jezdím tudy celý život a nikdy mě to nepřestalo bavit, Jelení příkop, Daliborka a desítky věží pod námi. A tahle zatáčka, to je to místo! Pan Píša stojí rozkročený, před sebou velké železné kolo, na něm dřevěný držák, který svírá v ruce, vpravo plechový kastlík s pískem, na řetízku pověšená lopatka. Kopec je prudký, brzdíme. Pan Píša rychle otáčí železným kolem, a současně nabírá písek na lopatku a sype ho do roury, písek padá dolů do kolejí.

Chceš to zkusit? naber si trochu písku. Dělej!

A tak sypu písek pod kola na koleje. Pomáhám brzdit tramvaj i s vlečňákem! je to děsný vzrůšo!

Čekám ve vrátnici, na tabuli Dnes hrajeme je psaná Rusalka. Zkouška skončila a všichni se hrnou ven.

Tati, tati, tady jsem. 

Vrhám se tátovi kolem krku. Vycházíme na nábřeží, tramvaj nám ujela.

Uděláme si procházku, půjdem kus pěšky.

Jo, tuhle trasu mám ráda.

Rusalku bude zase zpívat paní Podvalová? Škoda, že je taková stará a tlustá, má moc velký prsa a břicho. Byla bych radši, kdyby víla Rusalka vypadala jako víla. 

Majdo, potřebuje mít široký hrudník, aby se mohla pořádně nadechnout, vždyť dýchá až do břicha. Kdyby byla hubená, nemohla by tak skvěle zpívat. 

Já a táta. Jdeme pomalu po mostě, držíme se za ruce, pozorujeme racky nad Vltavou, pak přes Kampu, pozorujeme kačeny na Čertovce, a Nerudovkou na Pohořelec a domů.

+++++++++++++++++++++++++++++++

Stojím na Kampě, pan Brejcha s Maruškou jsou už asi doma, Kampa se pomalu vylidňuje, ještě maminka s kočárkem, v dálce dva psi běhají za míčkem, lavička u vody je obsazená. Objímají se. Stojím na mostě, pode mnou teče Čertovka, naproti z Mlýnské kavárny se ozývá hudba. Amy Winehouse zpívá Cry Me a River. Dveře jsou otevřené, dívám se dovnitř, stolky, židle, nějaká holka zpívá s Amy  cry me a river I cried a river over you a zamilovaně kouká na kluka vedle sebe. Vyplakala pro něj celou řeku, ale on nevypadá okouzleně. Vodní mlýn už zase funguje, ohromné kolo s dřevěnými lopatkami se pomalu otáčí, voda se líně pod kolem převaluje, je temná, asi studená. Slunce už zapadlo, cítím chlad. Nepospíchám, není kam. Mám zavřené oči, naslouchám vodě, probouzí moje hlubiny, plivu do vody jako tehdy s tátou a za zavřenýma očima sleduji, jak moje DNA putuje Čertovkou do Vltavy, pak do Labe, Labe ji unáší do moře a moře do oceánu. Usmívám se, nějaká hudba si ve mně prozpěvuje, jsem voda, jsem vlna, jsem nedozírná vodní hladina, všechno napětí se ve mně uvolňuje, cítím klid v každé buňce mého těla. Moje DNA je součástí moře, jsem součástí moře, jsem součástí oceánu! Jsem oceán!

Fotogalerie