21.11.2024 má svátek: Albert
Husí kůže. Smích. Radost. Úzkost. Slzy. Touha pomoci, i když není jak, a i kdyby bylo, tak je pozdě… Dvě a čtvrt hodiny se nehnete z místa a při závěrečných titulcích si v duchu řeknete „Bože, ona musela být tak nešťastná!“
Když se v únoru před šesti lety svět dozvěděl, že nečekaně zemřela, byl to šok. Šok pro každého, kdo má rád kvalitní hudbu, která je produkována nejen famózním hlasem, ale především srdcem a duší. Šok pro hudební svět. Šok i pro ty, kteří Whitney Houston tzv. „nemuseli“. Ale pro ni samotnou to bylo, troufám si říct, VYSVOBOZENÍ. Osud! Nemohl jsem si nechat ujít právě ve vybraných kinech v naší republice běžící dokument oscarového režiséra Kevina MacDonalda, který s požehnáním Cissy Houston, matky Whitney, mohl spatřit světlo světa. Nejbližší přátelé a lidé, kteří se opravdu měli možnost pohybovat v těsné blízkosti zpěvačky, na kterou opravdu při narození musel sáhnout Bůh a do hrdla jí vložit neuvěřitelný a zcela výjimečný dar, poskytli Kevinovi exkluzivní rozhovory, včetně dosud nikde neuveřejněných záběrů z jejího života. Otevřeně se v něm hovoří o drogové závislosti Whitney, jak a prostřednictvím koho se k drogám dostala, o neúspěšných pokusech vymanit se z této závislosti, o jejím ovlivňování „ve svůj prospěch“, zneužívání a to nejen finančním od všech těch, kteří na ní jen parazitovali… Od začátku do konce jsem seděl jak přibitý v sedadle kina a musím říct, že to byl silný zážitek. Emočně nepopsatelný, i když jsem Whitney osobně pochopitelně neznal…
I WANNA DANCE WITH SOMEBODY…
…WHO LOVES ME – Chci tančit s někým, kdo mě má rád – jeden z prvotních hitů Whitney, kterým dokument začíná. Kterým zpěvačka začala trhat rekordy v hitparádách napříč světem. Sami budete mít chuť vstát a začít tančit, na druhou stranu jste přikovaní k sedačce, abyste o nic nepřišli. Dilema. Na rozdíl od těch, s nimiž zpěvačka musela během své kariéry a života vůbec vnitřně bojovat, dilema absolutně nepodstatné. Chtěla zpívat, prostřednictvím svého hlasu předávat druhým radost a naději, vzápětí chtěla být slavná, což je naprosto v pořádku, kdo by nechtěl… Ovšem na to, že chce být také šťastná, což je ve sledu všeho výše popsaného „chtění“ asi nejzásadnější, přišla až ve chvíli, kdy onen pomyslný byznys-rychlík s nejvýdělečnější značkou „WH“ jel už příliš rychle a nešlo ho zastavit. Otázkou zůstává, jestli se v průběhu té rychlosti vůbec kdy našel někdo, kdo by za Whitney přišel a zeptal se jí, jestli by si s ním „tady a teď“ – a zcela mimo jízdní řád – nechtěla jen tak zatančit, protože ji má zkrátka „jen“ rád?! Rychle pochopíte, proč ve chvílích, kdy jí vůbec nebylo do zpěvu, společně s Michaelem Jacksonem tiše naproti sobě seděli v luxusním a pečlivě střeženém hotelovém pokoji, neřekli ani slovo a komunikovali spolu pohledem do očí! Když jí nebylo psychicky dobře, ozval se jí a sešel se s ní. I když mlčeli, byl s ní. Byl v její blízkosti, protože sám věděl, jaké to je, když je člověk v pozici „nejsledovanější hvězdy“. Ve skutečnosti může mít na kontě bambilióny dolarů, může si koupit cokoli a kohokoli, ale… Opravdu šťastného či šťastnou peníze nikdy neudělaly, nedělají a neudělají. A pokud si to někdo myslí, měl by si zatančit s někým, kdo ji/ho má OPRAVDU RÁD! Whitney už tady s námi není, ale věřím, že se toho svého skutečného „parťáka“ k tanci dočkala. Šla mu vlastně naproti tím, že si CHTĚLA ZATANČIT S NĚKÝM, KDO JI MÁ RÁD! A vy víte, o kom mluvím. Ano, o tom Nejvyšším. A z celého srdce právě tento „tanec“ Whitney Houston přeji… Byla JEDINEČNÁ a NENAPODOBITELNÁ!
Děkujeme Ti, Whitney! Děkujeme Ti tam nahoru!
Text: Lubomír Nečas, Foto: archiv Sony Music, layout cover photos: STYLEnew.cz
