O LÁSKU DÁL *** ALŽBĚTA BOHDANOVÁ *** SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST TEREZY POKORNÉ

                                  / Srdeční záležitost Terezy Pokorné /      

Prší, sedím v autě a poslouchám. Jsem v místě pro mne z nejmilejších, kapky dešťové mi nevadí, nebe zalévá přírodu kolem, ale nechce se vystoupit. Unáší mě hudba a zpěv znějící z reproduktorů, okouzlují texty básní. 

„Prosím tě, poslechni si to a zavolej mi hned, co si myslíš.“ Řekla  žena, které si nesmírně vážím a do ruky mi vtiskla první CD své dcery. Poslouchám a chvílemi se usmívám, chvílemi cítím slzičku v koutku oka, to když mě melancholie houpá ve své náruči a pak přichází něha a nostalgie maluje na moji tvář úsměv zase trochu jiný a pak je zde poslední tón a ticho a já mám radost. „O LÁSKU DÁL“, jak krásný titul – výběr dcery, slova mámy. To, že se Zuzana Maléřová svými texty dokáže dotýkat srdcí lidí, jejich podstaty, je věcí známou, že je Alžběta Bohdanová majitelkou velikého hudebního talentu a krásného hlasu vím také, avšak zde je vše ještě nějak umocněno. Hloubka textů, která se zračí v pověstných očích své autorky, napsána pro vlastní dceru a vycházející z její duše (neb nikdo ji nezná lépe), doplněna hudbou dvou blízkých přátel Vratislava Zochra a Jana Jiráně, je tím kouzlem, které ke mně promlouvá. Vévodí mu báseň – prožitá, vyzpívaná, vykřičená radost i bolest, láska, touha, vášeň, vzdor, zklamání i odpuštění, smíření, naděje... Už je jisté, že i Alžběta má dar dotýkat se srdcí druhých lidí, dokáže zprostředkovat své hluboké prožitky i jiskřivé nálady. Je měňavá -  jednou něžná, křehká, rozbitná, jako by sestoupila z obrazů starých mistrů, jindy naprosto moderní, sebevědomá mladá dáma, která přesně ví, co chce, kam směřuje své kroky a proč. Má v sobě moudrost i pokoru, bouři i očekávání – stará duše v mladém těle. Její muzikálnost a temperament přinášejí čirou radost z hudby a ze zpívání. Ví o darech v podobě nadání, které dostala od svých předků. Alžběta si jich váží, chrání si je, ale jde svou vlastní cestou, svým vlastním tempem a směrem, který určuje sama. Respekt a vzájemná podpora mají prvotní místo v rodině fotografa Vlada Bohdana.

Alžběta vystudovala italské gymnázium a pokračuje ve svém oblíbeném jazyku dále na katedře Italianistiky na Filosofické fakultě UK. Současně studuje herectví na VOŠH, je členkou Hereckého studia Švandova divadla, vystupuje na Letní scéně Vyšehrad.  Od osmi let studuje zpěv, v roce 2014 vyhrála pěveckou soutěž populárního zpěvu pražských uměleckých škol. Na jednom z rockových kempů se potkala s kytaristou a skladatelem Vratislavem Zochrem, který se stal jejím hudebním partnerem. Výsledkem společné práce je teď CD „O lásku dál“.  

Alžbětku potkávám na Kampě, do vlasů jí svítí odpolední slunce, řeka nám teče u nohou. Na jejím druhém břehu svítí zlatě střecha Národního divadla, budovy, ve které po dlouhá desetiletí tleskali diváci Blance Bohdanové, budovy, díky které se potkali její rodiče, protože tam také léta pracovala coby mluvčí činohry maminka. 

Proč vlastně sólový zpěv?

Vždy jsem ho cítila jako nejlepší prostředek k vyjádření toho, co cítím. V něm jsem svobodná, sama sebou.

Pouhé herectví ti bylo málo?

Přišlo později. Milovala jsem divadlo, byla s ním ve styku stále, ale jen z hlediště. Říkala jsem si - jednou bych to chtěla zkusit. Až v sedmnácti letech přišla opravdová touha, vidět vše z druhé strany. Teď mám pocit, že je obojí na stejné úrovni, alespoň doufám. Obojí si mě našlo. (Alžbětě je dvacet let)

Muzikál?

Ne – nemám proti němu nic, ale raději to dělám odděleně – zpěv a činohra.

Nevadí ti případné srovnávání s babičkou? Jsou chvíle, kdy tvá podoba s ní je neoddiskutovatelná, jasně viditelná?

Nevadí, ale ne vždy cítím, že by to bylo k dobru věci. Cítím spíše.....vlastně nevím opravdu zda-li škodí, či ne, ale každopádně já jsem já. Blanku obdivuji - nesmírně - vždy tomu tak bylo, ale jdu si svou vlastní cestou. Vymanit se z tlaků a zodpovědnosti s tím spojené je důležité.

V jaké řeči ti znějí písně nejlépe?

Dříve to byla angličtina. Zpívala jsem v ní, proto jsem zařadila na CD jako bonus píseň Boba Dylana. Ale teď je to jednoznačně  čeština. Čeština je můj rodný jazyk, mohu jí nejvíce sdělit, mám její kód v sobě.

Proč máma? Protože je po ruce?

Nejlépe mě zná. Ví, co prožívám, někdy o tom ani nemusím mluvit. Máma vycítí v tom kterém období mé nálady. Vždy mi věci nabídne, nikdy nenutí a vždy se bez velikého probírání trefí. Velmi si vážím toho, že jsme tým.

Žádná revolta? Vztahy máma dcera bývají často lekcemi z nejtěžších.

Revoltu jsem zatím neměla. Ale z obou stran si k sobě dovolíme asi více, než by bylo možné k cizímu člověku. Nesouhlasy se ventilují a jsou velmi otevřené. Jsme k sobě upřímné, máme obrovskou důvěru. Pokud se střetneme, vždy dojdeme ke kompromisu. Jsem ráda, že to ale není potřeba často.

Kdo tě nejvíce inspiruje?

Neumím říci - tu jeden, pak zase jiný, ať v kruhu rodinném, či za jeho hranicemi. Má rodina vlastně v mnoha věcech, protože jsme každý jiný.

„Jsi o lásku dál“... 

CD vznikalo přibližně tři roky, pracovali na něm mí blízcí lidé, je pro mě důležité, že je opravdu osobité. Čirá originalita.

Co považuješ za svůj největší dar?

Určitou vnitřní sílu stát si za sebou v dobrém i špatném. Někdy jsem úzkostná, až moc přemýšlím, ale věřím si a jdu za tím, o čem sním. Mám svou vnitřní jistotu, což ovšem neznamená, že mě něco nezlomí. Jsem ráda za všechny ty emoce, které mohu prožít někdy  až na dno. 

Tvé přání?

Zpívat a hrát. Budu šťastná, když mě někdo někam obsadí a já budu moci stále dělat to, co mám ráda.

Slunce zapadlo, podzimní podvečer se ohlásil a my se šly ohřát do nedaleké kavárny, zvonící smíchem a znějící všemi možnými jazyky světa. Alžbětka vyprávěla o zážitcích z živého vysílání v rozhlase, o tom jaké to bylo, když zpívala na jevišti divadla Ypsilon a jiných scénách. Povídaly jsme si o všem možném, smály se nemožnému a pak šly domů. Alžbětu čekala příprava na následující den, studium dvou škol najednou bez toho nejde a já si letos poprvé zapálila oheň v krbu, pustila „O lásku dál“ a opět se zabalila do hávu balad, romancí, chansonu a dalších hudebních stylů, které se zde prolínají. Dvanáct písní, z nichž jedna, „O lásku dál“, je duet. Jeden z nejkrásnějších, jaký jsem kdy slyšela. Dialog dívky a ženy, mládí a zralosti, dcery a matky. Moudrost vyřčena srdcem k nám promlouvá hlasem herečky Martiny Randové. Málo kdo má ve zpěvu takovou hloubku prožitku, dokáže předat myšlenky zabaleny do čistoty tónu takovým způsobem, jako ona. Alžběta s Martinou zpívají verše Zuzany Maléřové, o citech, o srdci, o duši. Pocity, které zrcadlí i mé vlastní a určitě všech, kdo poslouchají, nebo jednou poslouchat budou.

„Svět je místem pro štěstí i pokání... “ .

Fotogalerie