Od útěků k psaní pohádek - HYNEK NEKUŽA

Je ráno jako když prokopnete starý rezavý hrnec. Zeje v něm díra a ta tlama vás chce spolknout. A přesto je za tou rzí minulosti vidět příslib příští nové chvíle. Ano, a já mám napsat cosi o těch kopancích do hrnců mého života! Tak do toho, Hynku, čas právě dozrál, byl jsi vyzván. 

Narodil jsem se do panelákové šedi sedmdesátých let. Smutek stékal z každého okapu, táta v hospodě, mamka v bolestech těžké nemoci, a tak jediným únikem bylo zprvu hraní a řádění venku u řeky a snění o lepším. Frýdek-Místek rozhodně nebyl pupkem světa v oblasti vzdělání a umění. I slušně placená brigáda, kterých jsem prošel desítky od číšníka po zedničinu, se tam hledala složitě. Ale hned vedle leží Ostrava, kde jsem vystudoval univerzitu, obor český jazyk, historie. Miloval jsem a hltal taky umění a filosofii, četl je studoval vše, co mi přišlo pod ruku. Ano někdy to byl zase útěk z bolavé reality do říše myšlenek a informací. 

Pak jsem léta učil na gymnáziu. Zkušenost k nezaplacení. Systém zastaralých osnov ve staré budově. Svět se mění, ale systém školy zarytě přetrvává. Opustil jsem tedy tento zapšklý svět bez fantazie, do níž se tak často nořím. Potřeboval jsem proměnit sebe, vydestilovat to nejlepší a slupky starých strachů, předsudků a bolestí nechat zetlít, aby vznikla nová živná půda. Už jsem nechtěl utíkat od sebe sama. Studoval jsem psychosomatiku, psychologii, šamanismus, učil se pracovat s dechem, vědomím a emocemi. Prošel jsem transformacemi, které změnily celý můj život. Stal jsem se lektorem osobního rozvoje. Svět už pozbyl kovové ocelovosti a šerosti a začalo více svítit slunce. Semináře, kde lze uvolnit starou emocionální zátěž a změnit vzorce myšlení, pořádám dodnes, např. v Maitrea v Praze.

A přišel čas věnovat se své lásce, tedy gastronomii. Sýrům, vínům, lanýžům, atd. Odjel jsem do Prahy, proměnil se v kuchaře a provozního v kavárnách a restauracích …  Ale nějak se nám z toho vytratilo to psaní, že? Takže, zamilované básně na gymnáziu zkoušel psát snad každý, nicméně v sedmnácti jsem začal hrát divadlo. A tam jsme si sami psali hry, skeče, scénky, pohádky a učili se vše ztvárňovat na jevišti. Zprvu jen pro radost a zábavu. Ohlas byl však překvapivě velký. Soubor ING kolektiv mě mnohé naučil, mohl jsem v něm realizovat přetlak své tvořivosti. Nicméně teď žiju v pražských Dejvicích a nezbývá čas na cesty na Moravu, ani hraní divadla.

Začal jsem tedy psát pohádky. Vzniklo to z touhy po tvorbě a pocitu nutnosti opět se vyjádřit psaním. Může za to taky můj zájem o staré příběhy, mýty a archetypy. Vyšel tedy soubor příběhů Co se děje doma, když…. Popsal jsem v nich osobnost a charakter nábytku, pracovního nářadí, oblečení, věci a situace odehrávající se v bytech, když se nedíváme. Jen děti umí vnímat tento oživený svět, bývá pro ně stejně reálným, jako ten náš – hmatatelný.  

Inspiroval jsem se svými životními příběhy, přidal k tomu trochu fantazie a nadsázky a pohádky jsou na světě. Ponožek hledá svou ponožku, zapomenutá utěrka se v noci vrací na svůj háček, nářadí samo opravuje kapající kohoutek a starý koberec popisuje svůj životní příběh. Svět předmětů je živý, plný dobrodružství, nesnází a potíží, ale také radosti. Paralely se světem lidí jsou zde zjevné! Ale zásadní je bavit se a smát. Když vidíte realitu hravýma očima je pro vás pohádka ten správný žánr. Svět se najednou zdá větší, plný možností a nečekaných situací. Je to zábava, ale zároveň nelehké řemeslo, kterému se s velkou úctou stále snažím učit. A tak vznikají opět nové příběhy, skeče, hry a já doufám, že ke mně budou přicházet stejně tak milé vzkazy od lidí, jak se tomu děje právě u pohádek.

                                                                                                            Hynek Nekuža

Moje pohádky namluvil Viktor Dvořák, herec městských divadel pražských a ilustrovala Kateřina Hikadová.

Nahráno ve studiu Soundevice Robertem Pickou. 

PS: A my v to doufáme též, protože Hynek je ne jen pohledným a nesmírně milým mladým mužem, ale evidentně také talentovaným. Jeho pohádky jsou veselé, hravé, moderní a plné fantazie. Vracejí, pro nás již  běžným věcem, které pomalu ani nevnímáme, význam, jaký  jim právem náleží. Ti „dospěláci“, kteří už pozapomněli na svůj dětský svět, se s vlastními potomky do něj mohou lehce a s úsměvem opět vrátit.                                                        

 Tereza Pokorná  

Fotografie: Dagmar Hájková, Hynek Nekuža /archiv/  

Fotogalerie