27.12.2024 má svátek: Žaneta
Duše umělcova bývá rozervaná, hledající, toulá se matérií i éterem, staví vzdušné zámky, padá do propastí, brodí se roklemi toho, či onoho, má-li její majitel štěstí, pak je hravá. Každopádně dostat do vínku duši uměleckou, řádně okořeněnu talentem, je darem úžasným, budícím obdiv, mnohdy i závist a žárlivost, neb neuchopitelno se prostě uchopit, ani uzmout nadá. Můžete se hřát v jejím svitu, můžete stát v blízkosti a nechat na sebe dopadat onu magickou záři jež jí doprovází, musíte však vědět, že ač třeba i chvíli záříte sebou, přesto stojíte ve stínu.
Před mnoha lety jsem na oslavě narozenin Hanky Zagorové potkala malého chlapce. Na sobě měl kalhoty s vyžehlenými puky, bílou košilku, vestičku a motýlka pečlivě uvázaného pod krkem, bylo mu možná 10 let. Ve slavnostně vyzdobeném sále jsme usedli ke stejnému stolu spolu s jeho rodiči. Tatínek, jehož autorita byla zřejmá, vybídl syna, aby se o nás postaral. Ten se obratem každého zeptal, co by chtěl pít a zmizel v davu. Za chvilku jsme ho viděli, jak se s tácem plným nápojů proplétá mezi hosty. Rozdal skleničky, malinko si uvolnil motýlka, ze kterého evidentně nebyl nadšený, a omluvil se, že se jen zajde kouknout, co se kde děje. Vrátil se, aby nám podal zprávu, vyměnil prázdné skleničky za plné. Nastal čas gratulací, a najednou měli otec a syn v ruce housle, a vydali se společně směrem k mikrofonu. Jeden z nich úžasný, nesmírně charismatický herec, kterému se v tu chvíli úplně nedařilo zakrýt drobnou nervozitu (není divu před tolika hudebními hvězdami), druhý milý, samozřejmý, bezstarostný klučík. Radek Brzobohatý a jeho syn Ondra. Hráli krásně a dojali k slzám nejen oslavenkyni, ale úplně všechny. Nikdy nezapomenu, jakým způsobem se Radek na svého syna díval. Otcovská láska se v jeho pohledu mísila s pýchou, v úsměvu se zrcadlila radost z hudby a nástroje, který miloval. Ondra hrál a prostě byl. Cestou domů jsme se všichni shodli, že tenhle chlapec má v sobě kouzlo. Můj muž prohlásil, že o něm jednou jistě ještě uslyšíme. V takovýchto soudech se nikdy nemýlil.
O pár let později, jsme byli pozváni na návštěvu k Brzobohatým. Ondrovi bylo 18 let, naší dceři třináct. Zatím co jsme si povídali, Ondra se rozhodl, že se postará, aby se nenudila. Více než hodinu jí hrál na klavír, zpíval, vyprávěl jí, pak ji vzal na procházku po okolí. Chvilku hovořil i s námi. Mladý gentleman nadšený tím, co ho baví, co tvoří, v co věří. A tvoří evidentně požehnaně, tudíž úspěšně, jak se v běhu let ukazuje. Občas to změní a stane se na chvilku interpretem, aby se záhy opět vrátil k vlastní tvorbě. Tu a tam ho náhodně potkávám. Letmo. Vždy mě obejme, jako dávnou známou, kterou rád vidí, vždy je pozorný. Nemusí, ale dělá to, protože je takový. Jiný důvod není. Známe se a neznáme. Víme, že jsme. Říkám tomu potkání se mimo prostor a čas. Mívám taková. Dějí se mi většinou právě dušemi uměleckými, jež jsou líbány múzami všeho druhu. Je to milé a zábavné zároveň.
Ondru z masa a kostí jsem již nějaký čas nepotkala, avšak nedávno na mě z maminčiny televize vyskočila jeho fotografie a někdo z obrazovky významně sděloval národu, že se pan Gregor Brzobohatý rád převléká za ženu, jako by dělal bůh ví co. Musela jsem se smát. Ondra v šatech flitrové dámy vůbec nevypadal špatně a já jsem ráda, že je jeho umělecká duše hravá, že se baví, což je rozhodně lepší, než aby se třeba topil v tvůrčí depresi. Určitá část světa se evidentně zbláznila. Jsem šťastná a vděčná, že existuje i ta druhá, ukazující se nyní na všech frontách. Snad má lidstvo ještě naději, probudí-li se včas.
„Ondro, je toho času málo noblesy vůkol, a já ti děkuji, že se s ní při setkáních s tebou vždy potkám. Ať tě tvá múza i nadále vášnivě líbá, a my se tak můžeme těšit z vaší společné práce. Ať máš radost a věčnou inspiraci, kterou tvá hudba, tvé texty, tvá bytost zrcadlí.“
Tereza Herz Pokorná
Fotografie: Dagmar Hájková
