21.11.2024 má svátek: Albert
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ - LICENČNÍ POZNÁMKA: Celý tento materiál je vázán Licenční smlouvou a bez písemného souhlasu držitelů autorských práv nesmí být tento rozhovor/materiál, jakož ani žádná z jeho částí přetiskován/a, upravován/a, přepisován/a, pozměněn/a ani jakýmkoli dalším způsobem šířen/a, vyjma šíření jako celku na FB profilu časopisu STYLEnew.cz - New-STYLEnew.
Teprve nyní přiznal, oč byl ochuzen v dětství, prozradil velmi intimní záležitost, i to, jak se dívá na dnešní cynický svět. Otevřeně hovoří o síle doteku, stejně jako o naprosté beznaději, kdy měl pocit, že už danou situaci nezvládne…
Kdy naposledy jste měl až úpěnlivou touhu zastavit čas?
Vybavuje se mi jedno odpoledne, kdy jsme s již nemocnou mámou vyrazili na malý výlet s obědem. Po dlouhé době byla venku. Po dlouhé době plné lékařů, injekcí, vyšetření a domácí rehabilitace. Prožili jsme pár desítek minut, kdy to vypadalo, jako by byla úplně zdravá. Povídali jsme si, smáli se – a tam jsem si uvědomil, jak si musíme vážit každého okamžiku, kdy jsme zdraví, kdy nás nic nebolí, kdy je nám hezky…
A dnes už je to minulost, kterou nevrátíme.
Zastavil bych ten čas a nejraději bych se vrátil do dětství. Byli jsme totiž na obědě v Průhonicích, kam jsme často chodívali, když jsem byl malý. Tehdy mně držela za ruku máma, a v to odpoledne jsme si role obrátili.
Pokud zůstaneme v dětství, cítil jste větší jistotu, že je tady někdo, kdo vás bezvýhradně miluje a bude celý život chránit a bránit?
Tohle jsem cítil vždycky! Ale stejně podobně to bylo také u táty. Stále to tak je, i když teď cítím, že se už musíme chránit navzájem.
Málokdo si uvědomuje potřebu těch drobných, ale velmi důležitých podnětů, jako je držet za ruku někoho blízkého!
Myslím si totéž. Je to možná daň za tu současnou přetechnizovanou a hektickou dobu, kdy za nás spoustu věcí řeší přístroje. Úžasná technika, kterou také ve své práci používám. Ale je pravda, že někdy ten lidský dotek schází. Na což si ovšem musí přijít každý sám.
Rychlost, zběsilost, permanentní stres – to je dnešní doba. Pro vás, coby kreativního tvůrce to musí být ubíjející!
Někdy ano, někdy dost a začínám to cítit i na reakcích svého těla, které se tomu tempu začíná vzpouzet. Myslím, že jsem schopen udělat velké množství věcí najednou, ale vůli se všechno zvládnout nedá. Je tady jistá kapacita těla, kapacita psychiky a ta nám pak zřetelně říká „Dost! Už se, proboha, zastav!“ A co se týká tvorby? Samozřejmě, že je pro mě mnohdy frustrující, když pozoruji, jak je dnešní společnost hrubá, netolerantní, bezcitná, cynická… Uvědomuji si, že neumíme pracovat s generacemi. Je bezvadné, že se dnes fandí té mladé generaci - kéž by tomu tak bylo i v dobách mého dospívání a brzkého mládí, ale opět je to daň. Jako bychom vždy museli něco něčím tvrdě zaplatit. Fascinace mládím, která dnes probíhá, je tvrdě zaplacena tím, že kašleme na stáří. Ale to je tak strašně naivní! Ono to není: MY MLADÍ a ONI STAŘÍ! Jsme to pořád MY! MY MLADÍ budeme jednoho dne staří. A pokud si nevybudujeme společnost tak, jak by to mělo být, může to dopadnout jako v některých sci-fi filmech, s určitým věkem budeme na odpis. A tohle bychom neměli dopustit. Ale jak s tím naložit? Opět musí každý sám za sebe.
Kdy jste měl naposledy radost jako malé dítě?
Radovat se je čím dál těžší! Ale, zaplať pámbů, jsem obdarován tím, že se dokážu radovat z maličkostí. A za to jsem osudu vděčný. Stejně jako za to, že mám momentálně velmi pěkný vztah a vzájemně si s mou partnerkou Janou dokážeme dělat drobné radosti. Maličkosti, drobnosti, jako je hezká fotka, SMSka… anebo právě ten zmiňovaný dotek.
Co jste s přechodem z dětství do dospělosti ztratil a je vám to líto?
Svět, který nemá žádná negativa a spousta věcí v něm vám tudíž přináší jen radost. Tohle jsem ztratil v těch deseti letech. A opravdu mě to mrzí…
A udělal byste něco jinak?
Asi bych víc sportoval, i když mě k tomu naši vedli. A stoprocentně bych víc času trávil se svými vrstevníky, což jsem vlastně neuměl a nedělal, protože jsem často natáčel a pohyboval se mezi až o tři generace staršími „kolegy“. Rozhlas, dabing, televize, filmování. Měl jsem hodně zvláštní dětství.
Máte tolik práce, že je logické se zeptat, jestli vůbec máte čas na život?
No někdy si říkám, že ne. Je krásné, kolik těch aktivit mám, ale časem budu muset něco vysloveně racionálně, programově a zcela logicky vyškrtnout.
Co je pro vás největší vášní?
Tak největší vášní je samozřejmě vášnivý vztah. Pokud se člověk vášnivě zamiluje a prožíváte ať už nenaplněnou, nebo naplněnou vášeň. To je nejvíc. A pak, jak píše Karel Čapek, sbírání něčeho. Pro někoho zdánlivě nepochopitelné, ale sběratelská vášeň má něco do sebe. Jsem svým způsobem také sběratel, ale je to hodně osobní záležitost. Ale je fakt, že můžu zažívat i vášeň při fotografování. Udělat dobrou fotku může být veliká vášeň.
A naopak největší zátěž?
Domluvit se s lidmi, s nimiž se domluvit musíte. Když to nejde, nebo vám nerozumí, je to někdy opravdu velmi složité. Je to velká zátěž! Samozřejmě jí může být i nešťastná láska.
Zažil jste ji?
Bohužel… a ne jednou. Je to zátěž, která vás vysloveně zdeptá. Člověka dokáže zparalyzovat na týdny, v mém případě to bylo i na měsíce, což bylo až nezdravé. Ale holt, příroda mne tak nastavila.
Kdy jste se cítil absolutně bezradný?
To se mi poměrně nedávno občas opravdu stávalo a souviselo to se zdravotním stavem mých rodičů. Konkrétně mámy, kdy jsem chtěl něco udělat, ale nemohl jsem vůbec nic. Bohužel… A je hodně smutné, když se cítíte naprosto bezradný.
Vy jste naposledy brečel kvůli čemu?
Naposledy?… Když jsem se dozvěděl, že mi dobře dopadly laboratorní výsledky jednoho vyšetření. Ale jednalo se i o slzy štěstí. Měl jsem velké předsudky a byl poměrně vystresovaný, že by se tam mohlo něco objevit.
A kdy vám po tvářích stékaly ty „druhé“ slzy?
Poměrně nedávno… Ale tohle už jsou hodně intimní věci, o kterých nechci mluvit. Nezlobte se.
Říká se, že Bůh nikdy nikomu nenaloží víc, než by mohl zvládnout. Měl jste někdy pocit, že „tohle“ už vážně zvládnout nemůžete?
Mnohokrát… Ale je zajímavé, že tohle slyším poprvé, je to silné. Někdy ten pocit mám. Zažil jsem to několikrát, dostal jsem se do situací, kdy jsem si v danou chvíli myslel, že to nezvládnu, neunesu… Je to hodně stresující a ta beznadějnost je až nepopsatelná. A také je zvláštní, že v mnoha takových případech člověk reaguje „nejhůř“ až ex post, kdy už mu de facto nic nehrozí a vše je už relativně v pořádku.
Text: Lubomír Nečas
Fotografie použity s laskavým svolením a z archivu Ondřeje Kepky
