27.12.2024 má svátek: Žaneta
... jsem si vybavil náš rozhovor, který jsme spolu vedli pro jeden ze společenských týdeníků. Ten rozhovor vyšel v 29 kalendářním týdnu, čili přesně v půli léta roku 2012! Pokud otočíte poslední dvojčíslí uvedeného roku, dostanete se k roku letošnímu. Doma jsem okamžitě v počítači otevřel svůj archiv rozhovorů, zadal jméno Nina Divíšková a jakmile jsem se podíval na datum, kdy jsem si s touto herečkou u ní doma povídal, zamrazilo mě: 21. června 2012! Poté jsem si celý rozhovor s touto úžasnou dámou přečetl a uvědomil si, že tomu našemu osobnímu setkání přesně před 9 lety (číslo devět uzavírá numerologickou řadu, jedná se o číslo konečné, symbol dokončení ...) scházelo z mého úhlu pohledu k pomyslné dokonalosti jediné: Paní Nina neměla andělská křídla! Alespoň tedy já jsem je neviděl ...
NETRADIČNÍ ZÁVĚR FORMOU NETRADIČNÍHO PODĚKOVÁNÍ, Z NĚHOŽ MRAZÍ
Pokud vedete rozhovor s člověkem, z něhož nemáte vnitřní respekt či obavu z prvotního setkání tváří v tvář a tento pocit se vám ihned po úvodním pozdravu uvnitř vás samotných potvrdí, máte vyhráno. Pak jen de facto stačí nahodit pomyslnou udici ve formě první otázky, poslouchat a další otázky vás napadají automaticky. Samozřejmě, že se musíte na rozhovor se známou tváří připravovat. No, pravda, v dnešní době se už tento postup (pro mě podvědomě zakořeněný a nutný pocit pro následně co možná nejlépe odvedenou práci), když si začnu číst nějaký rozhovor, téměř neuplatňuje, ovšem v tom případě je zcela zbytečné kohokoli vůbec obtěžovat s prosbou o rozhovor. Možná jsem v tomto ohledu stará škola, ale jedno vím bezpečně, pokaždé se mi ta příprava a probírání se rozhovory, které ta či ona známá osobnost poskytla přede mnou, víc než vyplatila. Ovšem ve chvíli, kdy jsem zjistil, že paní Nina už není součástí našeho pozemského světa a rozhodně si zaslouží mnohem víc než jen výčet rolí, které ztvárnila a "notně hloupé" omýlání o nemoci, s níž se v posledních letech potýkala (Omlouvám se, každému, kdo to v tomto ohledu myslel dobře, nicméně žádný z novinářů, ani z rádoby "senzacechtivých pisálků" nemůže vědět a už vůbec tušit, co se konkrétně odehrává či odehrávalo uvnitř daného člověka, čím si procházel, jakou musel např. překonávat bolest, bezmoc ...apod.), vůbec jsem nemohl přijít na to, jakým způsobem se s paní Ninou rozloučit prostřednictvím slov. Prostřednictvím tohoto materiálu. A vlastně se vůbec nedivím, protože paní Nina to vlastně vyřešila za mě už před těmi 9 lety! V závěru našeho tehdejšího povídání u ní doma jsem položil poslední otázku, co by ještě chtěla říct. Její reakce? "Až budu umírat..." Zarazil jsem se a trochu nechápavě pronesl: "Paní Nino?! A tato opravdu vznešená dáma, která velmi milovala svého tatínka, protože nikdy v životě nelhal, jež milovala svoji rodinu, manžela, dcery, vnoučata a vážila si lidí, kteří měli čistou duši, ani nehnula brvou a s naprostým klidem odvětila:
POČKEJ... CHCI ŘÍCT, ŽE AŽ BUDU UMÍRAT, TAK JESTLI JEŠTĚ BUDU MOCI MLUVIT, PŘÁLA BYCH SI ŘÍCT: DĚKUJU. MYSLÍM TÍM ŽIVOTU. TAKTO BYCH SI TO PŘEDSTAVOVALA, I KDYŽ NĚKDY JE TO UMÍRÁNÍ BLBÝ. KDYŽ UMÍRALA MOJE BRNĚNSKÁ BABIČKA, PAMATUJU SI, JAK ŘEKLA, ŽE MĚLA KRÁSNEJ ŽIVOT, ALE UŽ TO STAČILO A PODĚKOVALA. NENÍ TO NÁDHERA?
Milá paní Nino, pokud mě slyšíte, o čemž nepochybuju: D Ě K U J U !
Text: Lubomír Nečas, 21062021, Foto: Dagmar Hájková, Vendula Fantová, AUF-desing: STYLEnew.cz
