PERINBABA A DVA SVĚTY

Legendární Jakubiskova Perinbaba má pokračování, a my se tak můžeme ponořit do světa fantazie jednoho z našich největších filmových tvůrců, kterým Juraj Jakubisko bezesporu byl, je, a již navždy bude. Jeho Perinbaba a dva světy, je ohňostrojem fantazie, poezií v přímém přenosu, poezií, jež byla dána do vínku tomuto výjimečnému umělci, a stala se jeho nezaměnitelným rukopisem. 

Perinbaba a dva světy – je jeho posledním filmem, vyznáním zemi a kraji ve kterém se narodil, vypráví o lásce, cestě za štěstím. Zrcadlí život s jeho radostmi a všemožnými úskalími. Je to film snový, plný symbolů a metafor, vyprávěný s citem, humorem a nadhledem. Vše, co Juraj Jakubisko svým „malým“ divákům sděluje, co jim chce předat, je obsaženo v obrazech, někdy i za nimi, mnohé zůstává nevyřčeno, přesto je ale jasně pochopitelné dětské duši, jejímu jemnému vnímání. Děti, jak známo, nemusí vidět vše přesně zobrazené, nepotřebují mít každou situaci objasněnou verbálně, dívají se, a jejich vlastní fantazie pracuje, pojí se s děním na plátně. Jakubisko si vlastně s divákovou fantazií hraje, dává prostor jeho vlastním představám, jeho rozhodnutí, jak a co bude vnímat, jaký příběh ve skutečnosti uvidí. Ostatně přesně tak si také tvoříme svůj vlastní život. Opravdu uvidět tento film, poznat poselství, která přináší, má tedy jednu podmínku. Je třeba dívat se očima dítěte a otevřeným srdcem. Teprve pak člověk plně porozumí, teprve potom se zde může potkat s Jurajem Jakubiskem a jeho světem fantazie, teprve potom má záměr autorův před sebou, jako na dlani. Člověk zakletý v matérii, chce mít vše jasné, vyřčené, viditelné, pragmatické, ale tak to ve světě fantazie nechodí. Tam jsou jiná pravidla. Dějí se věci zdánlivě podivné, ale kdo se naladí, vždy najde zlatou nitku, co vše propojuje, nitku, která má svůj začátek a konec ve hvězdách. Tam, kde bydlí snílci, chytají svoji inspiraci velcí umělci, kam si chodívají hrát děti, a občas se zatoulají všichni, kdož si v sobě uchovali dětskou duši a ochotu vidět kouzlo života z trošku jiné perspektivy.

Perinbaba, bytost vládnoucí sněhu a větru, posílá svého kmotřence Lukáše na cestu za láskou a štěstím. Sleduje ho, bdí nad ním, nic mu však nevnucuje, k ničemu ho nenabádá, jen tu a tam dá radu, a to ještě spíše v hádance. Vzdálena ho doprovází, pomáhá, ale přijít na vše důležité, si musí sám, stejně jako nést následky svých činů a rozhodnutí. A co je k tomu třeba? Odvaha, důvěra v sebe sama, víra ve své sny, a touha dojít k jejich naplnění, okořeněná zvědavostí, zdravým selských rozumem, trochou šikovnosti a špetkou štěstí. Svůj pohled na tento film jsem si ověřila na svém, takřka sedmiletém vnukovi. Po konci projekce mi jasně popsal, co malým divákům Lukáš ukázal, o čem jeho filmové putování je. „Nooo, bylo to o snu, co se doopravdy stane, a že je důležitý být odvážnej, nemít strach, že se vždycky objeví pomocníci i někdo zlej, a že když věřím sobě, nebojím se těch zloduchů, ani Zubté (ta byla srandovní), všechno nakonec dobře dopadne… a že není dobrý dělat špatné věci, protože se na to stejně přijde… “ Jistěže Juraj Jakubisko netočil svoji Perinbabu a dva světy pouze pro děti, je tam i symbolika dospělácká. Třeba ony Dva světy a dualita, ve které žijeme, na co vše zapomínáme atd, atd. 

Juraj Jakubisko byl primárně výtvarníkem, který vetkával své příběhy do obrazu. Výtvarné jsou všechny jeho filmy (pominu-li ty se současnou tématikou), jejich příběhy si psal sám, tak jako třeba Perinbabu a Bathory, nebo se na nich výrazně podílel: Kristové roky, Vtačikovia, siroty a blázni, nebo Tisícročná včela například. Byl mistrem improvizace a zároveň dokonalé přípravy, vždy doslova zabalen do několikavrstevného hávu utkaného z neustále se měnícího přívalu imaginace a kreativity, což vyžaduje poměrně velkou dávku energie. Byl majitelem „Da Vinci syndromu“ – tedy také technikem i dobrým řemeslníkem. Stroje, které jeho fantazie vymyslela, dokázal navrhnout, do nejmenšího detailu dokonale nakreslit i zprovoznit. Triky, které vymyslel, zrealizoval tak, aby naplnily svůj účel. Oživil slavnou ženu Federica Felliniho Juliettu Masinu i českou herečku Valerii Kaplanovou, zvedal hladiny jezer, domy přeměnil před zraky diváků na koráby zmítající se na rozbouřených vlnách, nořil se do hloubek jeskyní, putoval po vrcholcích hor, vymýšlel létající stroje, objevil pro filmové plátno zcela nové tváře – slovenského herce Lukáše Frlajse a baletku Valérii Frištik, Kláru Cibulovou studující umění herecké ve Francii, Darju Pavlovičovou představil jako nejmladší Zubatou, a Petře Kolevské dal možnost po takřka 39 letech oživit svoji Alžbětku. 

Všechny nápady, rodící se v hlavě Juraje Jakubiska by ovšem filmový divák neměl možnost spatřit, nebýt ženy, která bezmezně důvěřovala v jeho schopnosti, talent, vše co tvořil, a která udělala také vše možné i doslova nemožné, aby zajistila uvedení jeho snů a představ v život. Deana Jakubisko. Záměrně nepíši na konci slova – ová, protože oba byli a jsou pro mne Jakubisko - spojené nádoby. 

Film Perinbaba a dva světy vidím jako vzkaz a poslední pohlazení Juraje Jakubiska po tvářích svých diváků. A že vše není zcela dokonalé? I to má pro mě v tomto případě svůj půvab, i to může v sobě nést určité kouzlo. Ostatně jedná se přeci o pohádku.

Fotografie: Dagmar Hájková

Fotogalerie