21.11.2024 má svátek: Albert
O autorce mnoha úspěšných knih, které sklízí ohlasy u čtenářů i kritiky (psali jsme na našich stránkách např. o knize Dopis Cyranovi či Jak potkat děti) je známo, že se narodila do fotbalové rodiny a tento sport jí učaroval, dokonce se k němu vrátila i v některých svých knihách - Proč kluci milují fotbal či Příběhy z tribuny, které se odehrávají na pražské Julisce.
Právě klubu Dukly Praha věnuje svou přízeň a Potréty z Julisky jsou eletronickou knihou, jakou se žádný jiný klub pochlubit nemůže, nejen u nás, ale ani ve světě. Jedná se v tuto chvíli o čtyřicet životních a sportovních příběhů hráčů, trenérů a jejich počet narůstá s novými příchozími, tato Galerie se neustále rozšiřuje. Vzniká tak neobyčejná sbírka životních příběhů, povah a osudů.
Jeden z portrétů, brankáře Filipa Rady vám přinášíme spolu s černobílou fotografií od Vlada Bohdana.
KLIKATÁ CESTA NA VRCHOL
FILIP RADA
Poprvé si s míčem kopal určitě s tátou, reprezentačním obráncem a téměř deset let hráčem Dukly Praha Petrem Radou. První trénink pak absolvoval v pěti letech v pražské Aritmě. Začínal jako hráč v poli a nikdy ho nenapadlo, že by se postavil do brány. Pak však táta dostal angažmá v Německu ve Fortuně Düsseldorf a rodina odcestovala za ním. První den ho dali do školky a odešli. Neuměl ani slovo německy, celý den probrečel. Pak si ale našel kamarády a němčinu se zcela přirozeně naučil. Rodiny fotbalistů se navíc velmi často scházely a trávily mnoho hezkých chvil společně. Pak se na čas vrátil s mámou do Čech, ale jeho cesta do školy vedla opět do Německa. Nejdříve chodil půl roku do třídy pro cizince, pak nastoupil do německé školy. I tady se ale s mámou učil české předměty a jednou za půl roku jezdil do Prahy na přezkoušení. Vracel se tedy stále do stejné třídy. Už jako dítě cítil, že život v Německu je úplně jiný. Přesto se do Čech vždycky těšil. O prázdninách rodiče skoro neviděl, protože je trávil u babiček a dědy. Děda od táty chyběl, zemřel, když mu bylo třináct.
Naprosto logicky se jeho klubem stala Fortuna Düsseldorf. Kromě toho, že za ni sám hrál, brával ho táta i na své tréninky a zápasy. Když mu bylo necelých deset let, uhranul mu tátův spoluhráč, brankář Georg Koch. Filip se na něj nemohl vynadívat, vzhlížel k němu, na trénincích nepozoroval tátu, ale jeho. Taky na něj občas střílel. A najednou se začal sám stavět do brány. V jeho žákovském týmu se střídali dva brankáři, vždy jeden chytal a druhý hrál v poli - a naopak. Táta měří 172 cm, bál se, aby neměl výšku po něm. Přerostl ho o 14 cm, a i tak patří postavou určitě k brankářům subtilnějším. V dnešním moderním fotbale to nehraje zásadní roli, ale v době jeho dospívání to ještě bylo jiné.
Do Prahy se vrátil v patnácti letech, složil přijímací zkoušky na obchodní akademii a přesto, že jako útočník měl talent po tátovi a střílel góly, definitivně se rozhodl pro bránu. Táta nadšený nebyl, ale rozhodlo, co chtěl on sám. Se svým „osudovým“ brankářem jsou dodnes v kontaktu, jeli za ním, když se loučil se svou sportovní kariérou. Filip jako brankář přestoupil do Sparty Praha do dorostu. Při přechodu do mužské kategorie pro něj nastalo nejtěžší období. Věděl, že je pro něj důležité, aby v tomto věku hlavně chytal v zápasech, nejen trénoval. Po domluvě s tátou odešel na hostování do divizního týmu Uhelných skladů a následovala řada dalších hostování - Vyšehrad, Xaverov Horní Počernice, Bohemians 1905, Břevnov. Vždy absolvoval přípravu se Spartou a vrátil se na hostování. Při posledním hostování ve Chmelu Blšany se potkal s trenérem brankářů Tomášem Obermajerem. S ním spojil prakticky celou svou profesionální dráhu. Když trenér odcházel v roce 2007 z Blšan do Dukly, následoval ho. Dukla právě odkoupila druholigovou licenci a začínala její nová éra. Stal se součástí nově se tvořícího týmu, se kterým se probojoval nejen do nejvyšší soutěže, ale i mezi elitní brankáře české ligy. O zájmu Dukly se dozvěděl od táty. Přišel mu říct, že volal bývalý významný hráč Dukly, dnes její sportovní ředitel Günter Bittengel, a Filip na něm viděl, že má upřímnou radost. Vždyť v tomto klubu odehrál podstatný kus své úspěšné kariéry. Bylo to šťastné rozhodnutí. Když se ohlédne zpátky, vzpomíná si s potěšením, jak druhou ligu vyhráli bezkonkurenčně. Tři kola před koncem ročníku 2010/2011 hráli doma s Kladnem a věděli, že vítězství znamená jistý postup do první ligy. V desáté minutě fauloval, kopala se penalta, prohrávali 1:0. Proběhlo mu hlavou - to musíme zvládnout. Za jeho záda se už žádný míč nedostal. Zvítězili 3:1. Pro jeho emotivní povahu to byl nejkrásnější zážitek jeho kariéry. Po sedmnácti letech Dukla opět na vrcholu. Když se ozvala píšťalka, která ukončila zápas, seběhli se v obrovské euforii a všichni prožívali společné nadšení plné smíchu a objetí. Filip je nejen emotivní, ale i vznětlivý. Touto vlastností je pověstný jeho táta. A tak ho v sobě nezapře, i když na něj přece jen ve výbušnosti nemá. Táta budil vždycky respekt i doma, ale jeho cholerickou stránku znal spíš ze hřiště. I dnes, když si jdou jen tak zahrát fotbálek, výbuch se dříve či později dostaví. Oba neradi prohrávají, Filip neumí ani při tréninkovém zápase jen tak mávnout rukou. Nemá rád leklé ryby, hráče, kteří neprojeví své pocity.
Jeho rodiče jsou spolu celý život, role maminky byla v rodině vždy těžká. Několikrát se stěhovali, přizpůsobovala se ve všem. Táta často nebyl doma, Filip byl jedináček. Když bylo zapotřebí, byli s mámou spojenci proti tátovi. Sám je zatím svobodný, ale se svou dlouholetou partnerkou si pořídili psa, tráví společně většinu volného času. Říká se, že pes je prvním dítětem milenců, Filip dozrává i do představy role otcovské.
Na jeho zápasy táta nechodí, nemá na to nervy. Ale dívá se. Viděl, jak vychytal nulu v zápase s Plzní, kdy na něj šlo nespočet střel, tlak se stupňoval, následoval zákrok za zákrokem. Nebo remíza v Liberci, kdy chytil i penaltu. Neřekl mu nic. Celý život mu radí, ale nechválí. Nikdy nevyslovil: „Chytal jsi výborně.“ Snad ho tím zocelil čelit překážkám. Ale když volá, Filip už v jeho hlase pozná, jestli se mu zápas povedl, nebo ne. Volají si každý den. Táta to někdy až přehání. Mluví spolu odpoledne, a on večer volá znovu: „Tak co je nového?“ „Tati, za tři hodiny se nic nového neudálo.“ Když Filip chytal poprvé proti týmu, který táta trénoval, prožíval to jinak než ostatní zápasy. Bylo to proti Teplicím, byl to zvláštní okamžik, rozešli se smírem 0:0. Ale šlo jen o poprvé. Pak už to bylo normální.
V mládí, když putoval po hostováních, občas přemýšlel, že má svou brankářskou cestu obtížnější. Chodil se dívat na tréninky áčka na Spartě a říkal si, jak musí být úžasné, být ligovým hráčem. Nikdy ho nenapadlo - a jistě ani tátu-, že by to mohl dotáhnout tak daleko. Dnes je jednou z klíčových postav týmu Dukly, brankář s mimořádnou kopací technikou, výbornou rozehrávkou, dynamický v životě i na hřišti. Inteligentní, se skvělým reflexem na brankové čáře. Byl několikrát zvolen mužem zápasu i v sestavě kola, v první ligové sezóně Dukly udržel obdivuhodných třináct čistých kont, čímž se okamžitě zařadil mezi ligovou špičku. O trvalé přízni fanoušků svědčí fakt, že se každý rok objevuje v TOP 3 ankety Nejoblíbenější hráč Dukly Praha. Jeho cesta na vrchol nebyla přímá, ani jednoduchá. Ale nedal se zlomit, nikdy se nevzdal.
Nejbližší utkání na Julisce jsou derby - 28.8. se Spartou Praha a 16.9. s Bohemians Praha.
