Posezení

Zahradu nemáme velkou proto, že bychom chtěli být velkými zahradníky či zahrádkáři. Zahradu máme velkou proto, že kolem sebe chceme mít velký prostor a v tom prostoru krásno na kochání se. Důležitý totiž není cizí pohled na váš dům, ale váš pohled na to, na co z něj hledíte. Zahradu máme velkou pět tisíc metrů čtverečních a připouštím, že v tomto směru jsme neskromní. Nestydím se za to. Za svou neskromnost jsme spravedlivě potrestáni tím, že velká zahrada vyžaduje velkou práci. Ne nadarmo se říká, že kdo má chalupu, ten žije v kalupu.  

Zatímco můj muž sází a posléze kácí stromy, seká trávu, stříhá živý plot a obměňuje ten, co nám umřel, lapá do sudů dešťovou vodu, kterou posléze v konvích roznáší na záhony, na nichž se pak ve stejnou chvíli urodí více úrody, než jsme schopni zkonzumovat, přes léto plní naštípaným dřívím dřevník, jenž přes zimu vyprazdňuje, aby jím nasytil krbová kamna, já vymýšlím a pořizuji posezení. Nemyslím posezení ve společenském slova smyslu, ale posezení fyzická, prostě místa, kde se dá sedět. Máme jich už celkem dost. To první – velký žulový kvádr nad vodní hladinou malého lomu – jsme vznešeně a vlastenecky pojmenovali Masarykova vyhlídka. Další jsou: posezení vedle lomu, posezení u křížku, posezení u leknínového jezírka, posezení u kamenného stolu, posezení před dílnou, posezení za dílnou, posezení pod smrkem, posezení pod ořechem... No a pak jsou taková ta normální posezení jako na verandě zastřešené, na verandě nezastřešené, na houpačce pod lípou či na houpačce na balkóně. A taky posezení u ohniště, abych nezapomněla. Když jsem tuhle spočinula na obyčejné kuchyňské židli (dál jsem se kvůli vaření nedostala) uznala jsem, že jsme to s množstvím posezení trochu přehnali, protože jich je čtrnáct, jako zastavení křížové cesty. Což je tedy náhoda, nikoliv záměr. Kdybych měla spravedlivě na každém z nich denně byť jen půl hodiny posedět, zabralo by to plných sedm hodin. Skoro celá pracovní doba nota bene hodně sedavého zaměstnání. Že bych už skoro nic jiného nestihla, je jasné, to si ale kvůli množství práce na zahradě nemůžu dovolit. Na některých z našich posezení jsem vlastně ještě neseděla ani jednou. Připomnělo mi to podobnou situaci s obnošeným, ale stále ještě použitelným šatstvem, které se vozí na chalupu, protože tam se „unosí do lesa“. Kdybych měla všechna svá trička, z nichž některá pocházejí z let devadesátých, unosit do lesa, musela bych tam setrvat nepřetržitě dnem i nocí několik let. 

Krátké posezení na kuchyňské židli mezi vložením knedlíků do vody a jejich vyjmutím mě přimělo k zamyšlení, jehož výsledek je jednoduchý na úrovni počtů prvního stupně základní školy: den má čtyřiadvacet hodin a rok tři sta šedesát pět dní. A čas, který máme k dispozici se množstvím věcí nenastaví. Uklidnila jsem se a  nechávám nevyužitá posezení zarůstat trávou aniž bych se trápila špatným svědomím. Učinila jsem předsevzetí, že žádná další zřizovat nebudu. Občas se ale přistihnu, že zádumčivě hledím na nějaký malebný kout zahrady a říkám si: Tady by bylo pěkné posezení. Pak se ale okřiknu. Člověk zkrátka musí mít pevnou vůli.  

Text a fotografie: Zuzana Ptáčková

Fotogalerie