21.11.2024 má svátek: Albert
Febio je v plném proudu, fronty před pokladnami kin se krátí, většina sálů je již několik dní dopředu vyprodána, milovníci filmů si užívají svůj svátek, lidé se potkávají, diskutují, Praha voní filmem.
„ Již po třiadvacáté se koná zázrak, který s námi prožívají desítky tisíc diváků ve všech krajích České republiky a i na Slovensku. Svět se za tu dobu změnil, film také. Nadále musíme věřit svému srdci.“ říkal prezident Febiofestu Fero Fenič, když na zahájení mluvil o současné situaci v naší staré dobré Evropě, o světa dění a o tom, že svá rozhodnutí máme dělat ne pouze rozumem, ale hlavně srdcem a o filmech které nám ho pomáhají otevírat.
Španělští herci umějí otevírat srdce také. Mají veliké kouzlo a jsou dotykoví. Tedy alespoň ti, které jsem poznala já. Nebylo jich mnoho, vlastně tři, s nimiž jsem mluvila. Tím prvním byl Javier Bardem a stalo se to v Barceloně. Právě získal cenu za svůj film Hlas moře, rozběhl se za přáteli a vrazil do mně : „ Prosím tě promiň, já sem vyhrál, vyhrál sem víš!!!“ křičel, zvedl mně do náruče, chvíli se semnou točil, pak mne opatrně postavil, ještě stále se omlouval, já mu pogratulovala, za což jsem dostala pusu, prohodili jsme pár slov a pak se smíchem zmizel ve víru dění. Nesmírně milá a krásná byla i Penélope Cruz, to ještě několik let nebyla jeho ženou. Setkání s ní mne okouzlilo mimo jiné také proto, že jsme se na sebe dívaly z očí do očí. Tím myslím ze stejné výšky, což se mi nestává často. Měřím totiž 155cm. I ona je srdečná a otevřená.
A jedno krásné setkání, také z očí do očí, které ač krátké v člověku zůstane na dlouho díky jeho vřelosti, jsem zažila teď na Febiu. Setkání, které skončilo objetím a i tady jsem dostala pusu. Krásné potkání s někým, kdo je šťasten, dělá co miluje, co ho naplňuje, je v tom úspěšný a ohromně si to užívá.
CARMEN MAURA
Jedna z předních divadelních a filmových hereček své země, majitelka mnoha ocenění v podobě španělských Goyů, francouzského Césara, ceny pro nejlepší herečku v Benátkách, dvou cen Evropské filmové akademie Felix, film“ Ženy na pokraji nervového zhroucení“, ve kterém ztvárnila hlavní roli, získal Oscarovou nominaci a ona i režisér Pedro Almodovar byli katapultováni mezi elitu filmového světa. Vzájemně se inspirovali, prošli spolu kus profesního života, na několik let se vydali každý svou vlastní, aby se opět setkali a společně s Penélope Cruz dobyli francouzskou riviéru. Jejich film Volver zářil v Cannes, pak v Benátkách a vlastně úplně všude, kde se promítal. „ Natočili jsme spolu 10 filmů, zažili nejveselejší i nejsmutnější chvíle, naučila jsem se od něho spoustu věcí, on se zase ode mne dozvěděl mnohé o ženách. Pedro je neuvěřitelně talentovaný, naše společné časy byly úžasné, ale teď s ním chtějí pracovat herci z celého světa a myslím, že s námi dvěma už to stačilo.“ Směje se Carmen Maura a září u toho vzpomínání štěstím. Vypadá neuvěřitelně mladě a rozhodně to není díky chirurgickým zásahům ve tváři, jaké mívají mnohé z jejích kolegyň. Ty ona nepotřebuje, má svůj vlastní recept a ten zní : Nebrat se moc vážně a hrát si, dělat co máte rádi! Tak prosté je to.
Ona se k tomu rozhodla už jako malá holčička. Jasně věděla, že chce být herečkou a tak prostě hrála. Herectví nestudovala, ani to nešlo. Dětství měla krásné, ale vyrůstala ve významné a také konzervativní rodině, jejíž členové zanechávali stopu hlavně v politice, světě právnickém i uměleckém, ale být herečkou, znamenalo tenkrát něco, jako být šlapka a tak hodná dcera studovala filosofii a literaturu na prestižní École de Beaux-Arts v Paříži.
Po skončení studia si však prosadila své. Bylo jí 25 let, když se stala herečkou a kabaretní zpěvačkou, měla dítě, byla vdaná a její povolání se po dlouhá leta stalo rodinným tabu. Nemluvili s ní o práci, ale ona věděla, že to je jediné, co umí opravdu dobře. „Neuměla jsem vařit, nebyla ani tak dobrá manželka a matka, ale hrát jsem uměla“ vyprávěla Carmen Maura na tiskové konferenci. Kariéra, to slovo a vše s ním spojené pro ni nikdy nic neznamenalo, nezajímalo jí. Důležité bylo mít štěstí a být v pravý čas na pravém místě, svoji práci dělat s plným nasazením, hrát si, bavit se. Nikdy nechtěla u hraní trpět, jak to dělají mnozí kolegové. Do své postavy se dokáže naprosto vžít, není pro ni problém s ní splynout, při práci se nenechá ničím vyrušovat, ani moc nejí, ale domů si ji nenosí.
„Jsem přesvědčena, že herectví se nedá naučit. Buď to v sobě máte, nebo ne. Studium vám ho nepřinese.“ říká přední španělská herečka. Své role si vybírá samosebou podle scénářů, ale také podle režiséra. Musí mu důvěřovat a vážit si ho a je jedno, jestli je to starý bard, nebo mladý, nadšený kandrdas. Ráda se nechá vést, zbytečné dlouhé diskuze okolo postavy ji nudí, dobrý režisér má přesně vědět co chce a umět to svému herci předat. Nevadí ji, když je manipulována, důležitý je výsledek, mít z práce radost a pobavit se. „Prožila jsem čtyřicet let velikého štěstí“ říká herečka, která dokáže s lehkostí své publikum rozesmát i rozplakat a žena která nerada mluví o svém soukromí: „Život není hra, tam je méně srandy. Přesto se snažím si stále zachovávat humor, pozitivní energii , pokud přijde deprese trvá pouze 24 hodin. Mám Anděla strážného a často mu děkuji za dary, které dostávám, za ochranu, kterou mám a za to, že se mi ještě stále daří, být ve správný čas na tom správném místě.“ pověděla nám Carmen Maura a šla se projít po našem krásném hlavním městě.
Tereza Pokorná
Foto : Tomáš Padevět
.jpg)
.jpg)
